jednoho dne kámen pocítí
první náraz dláta
pranepatrný kousíček
opíše ve vzduchu
dráhu na niž si
sochařovy oči budou
dlouho pamatovat

zdálo se mi o tarkovském
jak se mi v dětském pokoji
usadil na podlaze
andrjušo copak tu děláš
mlčí
hrůzou jsem zkameněl:
jenže kdyby se mě zeptal on
dopadne to stejně

svlečená těla
už nejsou nádobami
na teplé tekutiny
otvory zavírají
své rány
jako by se nic
nestalo
muž a žena to však
budou dlouho skrývat

propast mne chtěla uchvátit
místo sebe
jsem vhodil kámen:
začal padat
aniž by zaprotestoval
od těch dob vím
proč kameny
mlčí

paprsek světla prořezává
útroby pokoje
za rozbitými žaluziemi
vražda kterou
každý z nás
přejde mlčením

když kráčíš zimní krajinou
dávej zvláštní pozor
aby myš nevstoupila
do tvé šlápoty
bude tam muset zůstat
až do jara

a není říční koryto
jen povyrostlou
dětskou kolébkou:
vylitou z břehů
zanesenou bahnem a kamením
utopenče
jen ty znáš odpověď

pro květiny v pokoji
nemůže být o dešti ani řeči
jen prádlo
na balkoně
ucítilo jak
se mu nalité kapky vpíjejí
do tkaniny

opouštíme fotku
pěkně jeden po druhém
jako poslední vyrazí pes
jeho ocas navždy zůstane
v dalším záběru