Tak se nám tahle hyperproduktivní dvojka bestselleristů odkopala. Prozradila, k jakému vzoru se upíná, jakých kvalit by ráda dosáhla, jakého dopadu a snad i významu pro žánr.

V prologu stolují ve vybraném londýnském hotelu Oscar Wilde a Arthur Conan Doyle. Ten má právě za sebou první úspěch se Sherlockem Holmesem ve Studii v šarlatové a přemýšlí, kam by svého unikátního detektiva měl směrovat dál. Poťouchlík Wilde mu vypráví příběh, po němž Doyle musí úprkem pryč od stolu a tak tak to stihne na toaletu. Při krevetách totiž vyslechl velmi ponurou historku o zmasakrovaném hornickém táboře kdesi v coloradských horách, na niž Wilde narazil na americkém přednáškovém turné. Byl to prý lidožravý medvěd, kdo ohryzal kosti, které z horníků zbyly, úplně dočista…

Preston s Childem si pak sympaticky pohrají s realitou. V jejich verzi se Doyle pro příběh nadchne a další holmesovku umístí do oněch nehostinných míst. Už samo o sobě historické mysterium, jež stojí v základech třinácté knihy s agentem Pendergastem v hlavní roli, je vítané ozvláštnění řady, která se posledními romány pozvolna sice, zato však nezadržitelně sunula k nepříliš vynalézavé rutině a okoukanosti. Tohle dává novince slibnou injekci do startu.

Autoři prokládají stránky, jež následují, úryvky z neznámé povídky A. C. Doylea, těžící z amerického případu. Hodně se snaží vytvořit uctivý doyleovský pastiš a docela se jim to daří. Zjevně jim zářný příklad legendárního detektiva učaroval natolik, že i svou hlavní postavu vedou na jakési doyleovské uzdě. Pche! Je to kontraproduktivní počínání, protože kontrast – veškerý, od procedurálního po duchovní – je tak propastný, že hlubší už být nemůže. Autoři to zřejmě tak zamýšleli a nedoufali, že se vedle zástupů jejich nekritických fandů najdou i rýpalové, kteří onen kontrast použijí proti nim. Skutečně: ať se snaží sebevíc, na nedostižný vzor prostě nemají, oni dva a koneckonců ani Pendergast.

Přitom ten sám porovnávání s někým jiným či snahu někomu se vyrovnat nemá ani zapotřebí. Dlužno přiznat, že patří v současné masové záplavě thrillerového rychločtení k těm lepším postavám. Je zajímavý sám o sobě, to především, a se střídavě větším či menším úspěchem ho autoři konfrontují s pozoruhodnými případy, zápletkami a vyústěními. Tendence je, pravda, mírně klesající a bohužel se to dotklo i Pendergastovy postavy, z níž se v pár posledních knihách stal jakýsi skoro až nadčlověk. O holmesovských rysech skutečně nemůže být ani řeč, pokud za ně nebereme fakt, že i Pendergast občas něco vydedukuje. Ale u FBI to s houslemi a dýmkou opravdu nejde a agent, jakkoli zvláštní, je pořád spíš policista než excentrický kokainista.

V Bílém ohni stojíme však i před jiným problémem. Pendergasta odsunula do role přihrávače slečna Corrie Swansonová. Pokud už samo o sobě to, že si z ní udělal svou chráněnku, nesvědčí o Pendergastově mizerném úsudku, pak už nic. Vzpomínáte si na ni ze Zátiší s vránami? Patřili jste jako já k těm, kdo si tiše přáli, aby zemřela bolestnou a hlavně trvalou smrtí? Pokud snad ne, víte, že přežila – a nejpozději po přečtení Bílého ohně se k nám přípojíte. Tahle studentka kriminologie rozkrývá ještě před Pendergastovým příchodem na scénu starou záhadu hornického tábora a fušuje mu do toho i poté, co se snaží ujmout případu sám. Paralelně s historickou kauzou propukne navíc v bývalé hornické osadě, dnes snobském zimním středisku, vlna nové zločinnosti, která brutálně kosí místní zbohatlíky. A Swansonová se chová – dámy prominou, když ne bona fide, tedy snad po přečtení knihy – jako koza.

Žerty stranou, protože to je problém, na který lze narazit v tomto typu čtiva poměrně často a u dotyčné dvojice se s ním nesetkáváme poprvé, zejména Preston ve svých sólových románech je na to expert. Na scénu vstoupí postava nezáměrně groteskní, prostě jen hloupá, naivní, iracionálně se chovající, s níž však všichni jednají s veškerou vážností, protože je tak i zamýšlena. Jde nejspíš o jakousi úlitbu čtenářům stejného ražení, aby se měli s kým ztotožnit. Autoři i Pendergast se Swansonovou nakládají nikoli jako s potřeštěncem z grotesky bratrů Marxových – kterou není, musím zopakovat, protože kdyby byla, konstrukce románu by to nevydržela –, nýbrž bezmála jako se sobě rovnou a rozhodně jako s platnou hybnou silou děje. To konstrukce románu sice vydrží, ale za cenu toho, že jeho hloupost čtenáře bolestivě fackuje.

Škoda, nebývalo to tak, vzpomeneme-li si na prvních pár položek série. Škoda dvojnásobná, jelikož zápletka a historický exkurz románu patří k tomu lepšímu, co od autorského tandemu vzešlo. Uvidíme, co přijde dál. Bohužel, zatímco Holmes a Doyle jsou neodvolatelně mrtví, Swansonová i v tomto románu přežila.