Na domácí frontě bylo pro prezidenta paradoxně daleko těžší být slyšen. Když příležitostně vyjádřil – třebas velice mírně – nějaký názor, který nebyl zcela v souladu s názorem vlády, pobouření poslanci a vládě nakloněné sdělovací prostředky mu nepříliš jemně připomínali, že zastává svou funkci díky blahovůli parlamentu, který může snadno změnit mínění. Ještě nepříjemnější byly pravidelné schůzky s premiérem po středečním zasedání vlády, které pokaždé začínaly premiérovým podrobným a dotčeným rozborem nejnovějšího prezidentova hříchu. V politickém žargonu se tomu říká „kartáč“ a Havel byl příliš zdvořilý, příliš málo konfrontační a nakonec i příliš sám o sobě pochybující, než aby se kvůli sebenevinnějšímu činu či výroku necítil alespoň trochu provinile. Setkání Klause s Havlem byla svým způsobem nápodobou dialogů Sládka a Vaňka, až na to, že Klaus na rozdíl od Sládka pil velmi střídmě. Tak jako v Audienci končila tato setkání vždy vítězným Klausem a pokořeným Havlem, ale jen do příští schůzky, protože to jediné, k čemu Havel nebyl ochoten, bylo měnit své názory.

V zásadě Havel podporoval a vítal hospodářské reformy, které Klausova vláda urychleně zaváděla. Měl některé dílčí výhrady vůči způsobu jejich provádění, ale kvůli svým omezeným ústavním možnostem a chabému ekonomickému vzdělání se mohl na tomto poli s Klausem těžko měřit. Bitevním polem se tak stalo něco, co Havel na rozdíl od Klause pokládal za samozřejmé.

„Velkorysé odstátňování, které probíhá v našem hospodářství, musí podle mého názoru rychle nalézt svůj protějšek i ve sféře občanského a veřejného života. Důvěru v jedince jako skutečného tvůrce hospodářské prosperity bychom měli vskutku cílevědomě a daleko nebojácněji než dosud rozšiřovat i o důvěru v jedince jako občana, schopného přebírat svůj díl spoluodpovědnosti za věci celku.“1

Klaus měl odlišný názor. V jeho konzervativním chápání světa měl občan jedinou politickou zodpovědnost, to jest volit své zástupce. Řízení společnosti a státu bylo poté již věcí zvolené reprezentace. Různá občanská sdružení a organizace byly podle něj jen samozvané lobbistické skupiny zastupující dílčí zájmy, které nemohly a neměly reprezentovat zájmy společnosti jako celku a mohly být v nejlepším případě tolerovány. Časem Klaus ztotožnil tyto skupiny s „levicovým“ či „lidskoprávním“ myšlením, přestože mnoho lidí by se zejména první charakteristikou cítilo dotčeno. Klaus byl nadán nemalým talentem pro karikaturu a vynalézal všechny možné „-ismy“, které se pak daly předvést a rétoricky popravit před veřejností, a to tak obratně, že se člověk neubránil pocitu, zda v duchu doopravdy netouží po nějakém vlastním „-ismu“.

Celý text ukázky ve formátu .pdf ke stažení.

1. Novoroční projev, 1. ledna 1994, Spisy 7, str. 175.zpět