Doc. Mgr. Irena Radová, Ph.D. se zabývá mýtem o Argonautech už dlouhou dobu. Napsala na toto téma řadu studií a vydala upravenou verzi své disertační práce.¹ V ní přepečlivě srovnala epos Valeria Flacca Argonautika s jeho nejdůležitějším zdrojem, eposem Apollónia Rhodského, který nese stejné jméno. Zdálo by se tedy, že je dostatečně vybavena k nelehké úloze, kterou si vybrala. Argonautika Valeria Flacca totiž přeložena dosud nebyla – jako ostatně další díla této doby s výjimkou Lucanova eposu Farsalia.² Českému čtenáři dodnes zůstávají neznáma díla Statiova či Siliova, nemluvě už o tom, že z devíti Senekových tragédií, bez nichž si nedovedeme představit vývoj evropského dramatu, máme dodnes přeloženy jen tři.³ Pozornosti českých klasických filologů se těšily především prozaické spisy Senekovy a Petroniův Satirikon a ovšem i Martialis a Iuvenalis. Důvodů je jistě víc. Na prvním místě jistě stojí dlouholeté přehlížení takzvaného stříbrného období římské literatury, které bylo shledáváno (ve srovnání s obrovským tvůrčím vzmachem augustovskébo období) jako období literárního úpadku. Takovým tvrzením ovlivnil Ferdinand Stiebitz nejméně dvě generace.⁴ Kupodivu nepomohly ani zasvěcené studie Julie Novákové,⁵ z nichž většina si dodnes podržela svou inspirativnost. Teprve Jiří Šubrt ve své (podle mého mínění dodnes nedostatečně oceněné) Římské literatuře⁶  posunul české myšlení o tomto období k běžnému evropskému diskursu.

Proč tolik řečí? Předmluva k překladu (s. 7–30) se totiž zabývá především historií mýtu o Argonautech, a to dokonce nejen v antice, ale i v další době – od Danta až po americké velkofilmy (Iásón a Argonauti 1963, 2000). Na eposu Valeria Flacca autorku zajímá především takzvané imitatio et aemulatio (soupeřivé napodobování), které ovšem vidí opět ve srovnání s Apolloniovými Argonautiky (odkazuje pochopitelně i na další zdroj, na Vergiliovu Aeneidu). Pohybuje se tedy stále stejně jako ve své disertační práci pouze v kontextu děje, jako inovaci vidí zdůrazňování základních římských ctností (pietas, religio, humanitas), zmiňuje se trochu mimochodem i o tom, že autor navrací Iásónovi heroickou velikost. Jaký je epos Valeria Flacca, se dozvídáme v posledním odstavci předmluvy, kde autorka píše (s. 30): „Básník v prvé řadě předpokládá naši důkladnou znalost svých předchůdců. Často utíná epizody uprostřed děje, aby na ně navázal později, když už v to téměř nelze doufat. Jeho mluva zhusta oplývá nadměrným bombastem, jindy jsou básníkova vyjádření příliš pregnantní a úsečná, až je smysl verše jen těžko pochopitelný.“ Takže budeme-li se chtít o tomto literárním díle a obecně o epice flaviovské doby něco dozvědět, musíme se obrátit k Jiřímu Šubrtovi,⁷ nebo – pokud nebudeme mít příležitost otevřít některou z cizojazyčných publikací – alespoň k českému překladu Conteho Dějin římské literatury.⁸ Inu nevadí, jaký epos skutečně je, můžeme přirozeně zjistit prostě z překladu, zvláště když překladatelka, správně zaujatá pro svého autora, nám slibuje „nevšední zážitek“.

Martin Putna se ve své glose k tomuto překladu⁹ nejprve pozastavil nad tím, že je to překlad prozaický. To pravda v našem překladatelském rybníčku není zvykem, ačkoli si tak počíná v Evropě leckdo – a nejde jen o pyšnou francouzskou přezíravost. V zásadě má český překladatel tři možnosti. Může přeložit takzvaně metrem originálu – a tam si může vybrat mezi klasickou českou nápodobou hexametru, jak ji vypracovala Králova generace a uvedli do života především Ferdinand Stiebitz a Rudolf Mertlík, abych jmenovala nejdůležitější představitele, nebo zvolit uvolněnější formu šestistopého daktylotrochejského verše, v němž je dovolena předrážka, tak jak to dělala Julie Nováková. Může místo toho zvolit jiný verš (viz Burešův alexandrin) nebo prostě přeložit volným veršem (viz stále inspirativní přístup Šrámkův). A konec konců může přeložit i prózou... Jak vidět i z tohoto poněkud schematického a zjednodušujícího katalogu možností, máme na výběr.

Irena Radová zvolila přepracování prozaické, které Martin Putna označil za pouhý „podstročnik, doslovný překlad, z něhož by teprve mohl vzniknout skutečný překlad“.¹⁰ Jako člověk, který má s překládáním „na podčárník“ své zkušenosti (Catullus, pozdní římská poezie, Ifigenie v Aulidě), si dovolím nesouhlasit. Podstročnik pochopitelně může, ba musí otrocky sledovat stavbu latinské věty nebo verše tak, aby si spolupracující básník dovedl představit strukturu originálu. Současně musí být autorem podstročniku informován, co z toho je dáno přímo materiálem daného jazyka, co metrickými potřebami, co dobovou konvencí, co je aluze na jiná básnická díla atd. Součástí podstročniku musí být i pečlivý metrický rozbor a popis zvukové instrumentace verše, a to i v případě, kdy se básník (ve shodě s autorem podstročniku) rozhodne antický verš neimitovat. Je tu ještě jedna věc: podstročnik není jako překlad limitován nutností zvolit jediné řešení, může tedy nabídnout celou přehršli interpretací, včetně množství synonym.

Je pravda, že podstročnik má funkci pragmatickou a zprostředkovací a rezignuje na funkci estetickou. Její realizace se očekává od básníka, který s podčárníkem pracuje. Dá se říci, že „jeho smyslem je výhradně sdělit smysl“.¹¹ K textu překladu Ireny Radové je přiloženo mnoho stran poznámek (s. 237–273) a opulentní anotovaný rejstřík (s. 295–405), nemluvě o bohaté bibliografii (s. 274–294). Přesto o tom, zda se podařilo alespoň sdělit smysl, silně pochybuji. Vezměme pasáž, z níž pochází citát v titulku této recenze, i když tím šidím čtenáře o nevšední zážitek z předcházejícího textu, v němž se za pěkného počasí („Iupiter zatlačil mrak utiskující vrcholky Keraunských hor a odstranil jej z pohoří“) Argonauti znovu vydávají na moře, jsou veselí a plni energie. Opřou se do vesel („je stejná námaha v jejich stenech i úderech a moře obrácené vesly do protisměru se valí zpět k lodi“).

Překlad z recenzované publikace (s. 104):

„V dobré náladě je i sám Herkules. ,Kdopak to vyzývá do boje mé proudy?' zvolal a jak se zvedal do výše proti zvířeným vlnám, bodnul se do překvapených prsou náhle zlomeným veslem, zřítil se vzad a zavalil Talaa, statečného Eribóta i Amfíona, který byl daleko v bezpečí před takovou masou, a na tvou lavičku, Ífite, položil hlavu.

Latinský text (III, 474–480):

„laetus et ipse
Alcides ,quisnam hos vocat in certamina fluctus?'
dixit et intortis adsurgens arduus undis
percussit subito deceptum fragmine pectus
atque in terga ruens Talaum fortemque Eriboten
et longe tantae securum Amphiona molis
obruit inque tuo posuit caput, Iphite, transtro.“

Text, jak čtenář jistě pochopil, se váže (s výjimkou první věty) zcela otrocky k originálu. Rozumím-li dobře, Herkules (zde naštěstí autorka nepoužila označení Alkeidés, užívání rodových jmen na jiných místech je ke čtenářům velmi nešetrné a nutí je stále listovat v rejstříku) je ještě v dobré náladě. Neví totiž, že za chvíli zmizí jeho oblíbenec Hylás, kterého uchvátí a do vod studánky stáhne nymfa Dryopé. Pobaven tím, že Argonauti obrátili loď opačným směrem, takže vlny, zvířené jejich vesly, stříkají do lodi, se ptá svých druhů, kdo to byl, kdo z veslařů měl tu odvahu vyzvat moře na souboj (mimochodem: jsou to tyto vlny, nikoli mé vlny, nepatří Herkulovi). Vstane ze svého místa a vztyčí se, ale náhle se mu zlomí veslo, kterým se navíc bodne do prsou. To ho překvapí tak, že upadne dozadu a zřítí se na Talaa, Eribóta i na Amfióna, který seděl v lodi na bezpečném místě, kam se voda nedostala. Hlavou dopadne na Ífitovo sedadlo. Pohled na největšího z hrdinů válejícího se bezmocně na dně paluby je jistě velmi směšný.  

Pomineme-li ta místa, která jsou nesrozumitelná bez obšírného komentáře (viz třetí kniha, kde se Herkules vydává hledat Hyla; musíme si najít, kdo je „Tíryntský otec“ a co to je „zježená kůže žluté nestvůry“), i ta, která nejsou srozumitelná ani s ním (viz např. pasáž o řádění Salmónea v první knize, kde si můžeme vypomoci poznámkou a rejstříkem, ale nikde se nedozvíme, co je to ta „čtvermo rozštěpená kláda“), jsou tu celé a bohužel příliš četné pasáže, jejichž smysl zatemňuje právě překlad, jak jsme viděli v obšírné citaci popisu Herkulova pádu. Je to tím, že překladatelka se ani v nejmenším nedokáže oprostit od šroubované větné stavby prozrazující zásadní závislost na latinské větě a neodvažuje se užít možností, které prozaický překlad umožňuje, totiž rozvést ta místa, která jsou příliš kondenzovaná díky užití adjektiv a participií. Nemá odvahu se vzdálit od latinské formulace, i když se nabízí jednoduchý český ekvivalent (namátkou: „nastavují ramena pod loď“ místo „berou loď na ramena“; „pouze si přitiskli oči rukama“ místo „zakryli si rukama oči“; „políbil konečky rukou“ místo „políbil konečky prstů“). Někdy je překlad na první pohled podezřelý. Proč se „vavřínový věnec zelená na hodném čele“? „Laurea digna fronte viret“: to Sibyllino čelo je tedy hodno být ozdobeno zeleným vavřínem. Co může znamenat: „Nechť je zákonem stanoveno, ať něco nezmůže žena“? „Fas aliquid nequeat sit femina,“ křičí zuřivý Mars na Athénu, která se mu vysmívá: „měl by být zákon, který by stanovil, co žena nemůže dělat!“

Nemá smyslu pokračovat ve výčtu prohřešků proti originálu či proti duchu českého jazyka a rozebírat všechna ta surreálná spojení jako „zbytky po hořícím otci“ či „vybrané kousky dobytčích zad“, „neživá slonovina dohnána velkým uměním“ a „lev, jenž drtí [býka] svým skusem“. A dokonale zbytečné se zdá nastolovat diskusi, jestli je třeba zachovávat synekdochické „dub“ místo „loď“ (protože příď lodi je vytvořena z dřeva dodónského dubu), jestli se jméno lodi Argó má skloňovat, jestli má smysl užívat řecké varianty mytologických jmen v překladu římského eposu a současně zachovat podobu Iuno a Herkules atd. Jedno je jasné: nikomu ve světě širém už nevysvětlíte, že přesto, že Argonautika Valeria Flacca nepatří k nejlepším římským eposům, je v něm mnoho pěkných míst, a že by možná stálo za to přeložit (tedy opravdu přeložit, přebásnit) aspoň knihy V–VIII, jejichž nejvlastnější hrdinkou je líbezná Médeia. Pak bychom si jistě užili i takové literární chuťovky jako Flaccovo půvabné navázání na Odysseovo setkání s Nausikaou (v VI. zpěvu Odysseie) či překvapivé využití principu teichoskopie (Iuno v podobě Chalkiopy a Médeia pozorují bitvu z hradeb). Obávám se, že Antická knihovna, kdysi potupně zvaná „šedý mor“, tímto „překladem“ vstoupila do fáze, kterou bych nazvala „pohřbívání antické literatury v Čechách a na Moravě“.
 

1. Irena Radová, Dobrodružství Argonautů: Řecko versus Řím, Praha: Koniasch Latin Press 2004. ^zpět
2. Lucanus, Farsalské pole, přeložila Jana Nechutová, Praha: Svoboda (Antická knihovna, 33) 1976. ^zpět
3. Thyestes, Medea, Faidra. K nim můžeme přiřadit ještě Octavii, která byla dlouho Senekovi připisována. ^zpět
4. Dějiny římské literatury pro střední školy Ferdinanda Stiebitze, vydané již v r. 1938, byly mnohokrát přetiskovány a až do devadesátých let 20. století užívány jako vysokoškolská učebnice. ^zpět
5. Julie Nováková, Devět kapitol o tak zvaném stříbrném období římské literatury, Praha: Nakladatelství Československé akademie věd 1953. ^zpět
6. Jiří Šubrt, Římská literatura, Praha: OIKOYMENH 2005. ^zpět
7. Tamtéž, s. 277–286. ^zpět
8. Gian Biagio Conte, Dějiny římské literatury, přel. D. Bartoňková a kol., Praha: Koniash Latin Press 2003. ^zpět
9. Martin C. Putna, Argonauti na suchu, in: Lidové noviny, 28. 2. 2015, on-line. ^zpět
10. Tamtéž. ^zpět
11. Pavel Drábek, České pokusy o Shakespeara, Brno: Větrné mlýny 2012, s. 18–19. ^zpět