Jedné říjnové soboty roku 1962 si malý Jamie Morton hraje na příjezdové cestě se svými vojáčky, když na něj padne stín. To za jeho rodiči právě přichází na návštěvu nový reverend Charles Jacobs. Ti dva to ještě netuší, ale jejich osudy se právě tehdy neodvratně propojí. Reverend Jacobs se Jamiemu stane „pátou postavou“ - hybatelem velkých změn, ale také velkých odhalení. Protože náš svět není jediný a kdesi se nalézá malá zídka porostlá břečťanem s dvířky, která by neměla být nikdy otevřena…

Nejnovější román Stephena Kinga je revival nejen dle názvu, ale v podstatě v každém ohledu. Návraty postav do Jamieho života i na místa činu, revivaly kapel a starých fláků, léčebné revivaly spojené s náboženským třeštěním… a hlavně revivaly Kingových starých fíglů a literárních vzorů. Ve věnování se dočteme pár jmen lidí, kteří údajně „postavili“ Kingův „dům“ - Marry Shelleyová, Bram Stoker, H. P. Lovecraft či Arthur Machen, ale i August Derleth či Clark Ashton Smith –, a pokud ve frázi „postavit dům“ cítíte ozvuk starých zaklínání s nějakou tou hezkou rituální obětí, jste na správné adrese.

I když příběh začíná na maloměstě jako sled obrázků ze života jednoho malého kluka, který naváže sice neobyčejné, ale pořád relativně reálné přátelství s místním reverendem, je jasné, že se nakonec bude hrát o víc. A King nejen šikovně utahuje šrouby, ale také potměšile sází do textu narážky na své předchůdce – kupříkladu se setkáme za jedné bouřlivé noci s paní Mary Fay, rozenou Shelleyovou, co má syna Viktora a od které se dočkáme jistých extatických výkřiků na téma život, vesmír a vůbec.

Ony odkazy jsou vtipné a šikovně prozrazují když ne úplně děj, tak alespoň zvraty románu, který mapuje nějakých padesát let života hlavních hrdinů. Abychom pokračovali v maskovaných spoilerech, tak třeba posedlost reverenda Jacobse „tajnou elektřinou“ – potestas magnum universum – je přesně v duchu Lovecraftových divných učenců, v prvé řadě ctěného pana Herberta Westa. Na podobné příběhy ale odkazuje i styl, k němuž ke konci knihy Jamie sklouzne ve svých vzpomínkách, které se mění čím dál víc ve varování před ohromující Nicotou, jež se klene těsně za obzorem lidského vnímání; Nicotou, v níž vládnou Velcí a Prastaří a šílenství. Více se ctění zájemci o danou problematiku, ale také o téma tajné elektřiny, dočtou ve slovutném grimoáru De Vermis Mysteris, k dostání u dobrých proklatých knihkupců (tahle kniha sice není Necronomicon, ale minimálně od dob povídky Prokletí Jeruzalémské si zaslouží místo na vaší poličce hned vedle spisku šíleného Araba).

Lovecraftovské pocty (a nejen ty) uměl samozřejmě King vždy, dříve je ovšem psal spíše jako povídky nebo si dovolil sem tam malý odkaz (jako byla například poznávací značka pana Gaunta z Nezbytných věcí), na širší ploše se ale dá mluvit jako o předchůdci Revivalu snad jen u Z buicku 8 – a to nebyl zrovna strhující román. Revival ovšem strhující je. A jeho vize, v nichž není lidstvo než potravou pro kosmický děs, je o to působivější, že nenabízí žádnou možnost útěku, žádnou spásu ve svatých symbolech nebo prastarých kouzelných zaříkáváních. Zlo je prostě tam venku a stačí mu si počkat.

Než se však King dostane k ryze hororové zábavě, exceluje ve své parádní disciplíně – získává si důvěru čtenáře, aby pak o to bolestivěji kousal (nejen nástupem nadpřirozena, ale i takřka mimoděk zmíněnými úmrtími vedlejších postav, které si prostě vezme život nebo blbá náhoda, s nimiž hrdina nic nezmůže). Jen svůj modus operandi mírně pozměnil. Zatímco kdysi v podstatě vedl se čtenářem dialog o jeho životě, když ukazoval každodenní strasti a slasti svých hrdinů jaksi v přímém přenosu, v poslední době sází spíš na nostalgické vzpomínání, co už mají postavy za sebou. Jistě, takové tendence tu byly vždy – Smolaři z románu To nebo partička kluků z Těla by mohli vyprávět –, ale teprve v posledních letech se nostalgie proměnila z přidané hodnoty knih v jejich alfu a omegu. Dallas 63 nebo Lunapark jsou skvělé příklady, ale uvést tu můžeme i čtvrtý díl ságy Temná věž – pro román Čaroděj a sklo musel tehdy King vlastními slovy znovu nalézt jazyk zamilovaného teenagera. Podařilo se mu to a od té doby je v nalézání podobných ztracených jazyků lepší a lepší.

V Revivalu tvoří ona „znovunalezená“ rovina více než půlku knihy – a za tu dobu se King neobtěžuje ani jediným nadpřirozeným prvkem (i když při ohlédnutí zjistíme, že základy pro jejich použití jsou již položené – a to pevně). A protože první lásku už si vychutnal několikrát, stejně jako dětský svět, skrytý mimo obzor dospělých, soustředí se tentokrát na okouzlení hudbou.

Jamie Morton je od dob Richieho Tozera z To nejlepším Kingovým průvodcem po starých písních, které „zmizely z hitparád, nikoliv z našich srdcí“. Z řady scén doslova tryská touha vzít do ruky kytaru a připomenout si, že „všechny ty zasraný fláky začínají v E“. I díky tomu má Revival tah jako klasické rock’n’rollové písničky a řadí se k nejlepším kingovkám, přestože má slabých tři sta stran, což je rozsah, na kterém se King mnohdy teprve dostává do toho správného tempa. Ostatně, ony citované fláky v E se taky neobtěžovaly být delší než dvě tři minuty.