Zápasit musí Christopher Paolini (nar. 1983) i jinak: navzdory tomu, že jeho Eragon byl komerčním trhákem, uvedl autora do obecné známosti a vytvořil mu širokou fanouškovskou základnu, časem ho dostihla pověst nepříliš zdatného autora. Moc mu nepomohla ani nezdařilá filmová adaptace Eragona (po níž už nenásledovalo pokračování). A sci-fi série ze světa Fractalverse na úspěch fantasy knih z Odkazu dračích jezdců nenavázala. Návrat do Alagaësie může v takovém kontextu sugerovat dojem zoufalé snahy na sebe upozornit a uspět dle již ověřeného receptu.

K tomu je vhodno přidat dvě poznámky, jež autor přidává v doslovu ke knize: zaprvé Murtagh není dalším dílem Příběhů z Alagaësie, jejichž první díl dostal čtenář v roce 2019 (mimochodem, jeden z těchto příběhů – byť odvyprávěný z perspektivy jiné postavy – se kryje s obsahem první kapitoly Murtagha). A zadruhé Murtagh není ani pátým dílem Odkazu dračích jezdců. Další díly obou sérií chce autor ještě napsat, román Murtagh je vůči nim odpadlíkem – stejně jako je odpadlíkem jeho stejnojmenný hrdina.

Román se skládá ze šesti částí (resp. pěti částí a jednoho tak titulovaného dodatku), v nichž vypráví příběh nešťastného dračího jezdce Murtagha a jeho draka Trna, kteří se řízením osudu a vzdor svým nejlepším záměrům stali vyvrheli. Po pádu zlého krále Galbatorixe, jemuž byli nuceni otročit, pro ně není v novém uspořádání Alagaësie místo; přesto usilují o to konat dobro, jak se na správného jezdce a jeho draka sluší. Vydávají se tedy po znepokojivých stopách jakéhosi kultu. Cesta je přes epizodické události ve městech Ceunon a Gil’ead (1. a 2. část knihy) přivádí až do záhadné vesnice Nal Gorgoth (3. a 4. část), kde se odehrává hlavní část děje včetně závěrečného střetu s antagonistkou příběhu, čarodějnicí Bachel. Pátá část má charakter krátkého epilogu, který zve k dalšímu, budoucímu vyprávění.

Paoliniho slabina

Už knihy Odkazu dračích jezdců se nevyznačovaly příběhovou rafinovaností. Děj byl víceméně lineární a opíral se o známá schémata a archetypy: prostý a mladý hoch s dobrým srdcem se stává poslední nadějí v boji proti superzlu, jež má podobu šíleného a tyranského krále opájejícího se bezmeznou mocí. Zajeté schéma však reálně pomáhalo udržet příběhu přitažlivost: čtenář si mohl vždy danou událost, danou kapitolu snadno řadit do plynoucího velkého celku, a tak se v příběhu dobře zabydlet.

Murtagh ovšem tuto oporu nemá. Kniha je sice dlouhá, ovšem často také zdlouhavá a neškodilo by jí proškrtání. Dvě první části, tvořící polovinu knihy, jsou poměrně samostatné a málo vázané na hlavní dějovou linii, která se doopravdy rozvine až po nich. Kniha tak je i není sbírkou delších povídek, zrovna jako je i není uceleným románem – osciluje mezi obojím a čtenář se s vyprávěním sotva může sladit. První část Ceunon pak ani příliš neobstojí jako samostatný příběh – jde jen o vyprávění o poněkud „epičtější“ hospodské rvačce a poněkud roztáhlé uvedení do fikčního světa. Druhá část Gil’ead už obstojí o něco lépe, zejména díky zdařilému užívání pohádkových schémat: hrdina Murtagh tu má za úkol ulovit nestvůrnou rybu, kterou lze ale chytit jen na zvláštní předmět, totiž zlatou dračí šupinu. Zvláště pak vyprávění o tom, jak tato zrůdná ryba, Bahnotlam, vznikla, je v Paoliniho podání mimořádně povedené.

Na druhé polovině knihy je dobře patrné, jak Paolini zápolí se situací, do níž sám sebe dostal. Ten stěžejní příběh Alagaësie už totiž odvyprávěl v Odkazu dračích jezdců a zlo v něm bylo poraženo – a to zlo ne tak ledajaké, nýbrž (jak Paolini usilovně sugeroval) zlo nanejvýš kruté a nanejvýš mocné. Autor se přesto rozhoduje postavit nový příběh založený na závěrečném střetu se zlým a mocným antagonistou. Jak ovšem nyní antagonistu napsat? Pokud by měl být mocnější a zlejší než král Galbatorix, shazovalo by to poněkud všechno to úsilí, které musel dříve vynaložit hrdina Eragon a s ním i spoluprožívající čtenáři. Pokud by ale byl antagonista méně zlý a méně mocný, tak by se snad čtenářům nemusel zdát Murtaghův příběh dostatečně závažný a hodný četby.

Paolini si s tím úplně neví rady. Čarodějnice Bachel se chvíli jeví jako mimořádně mocná, v jednu chvíli se dokonce naznačuje, že mohla snad mít i kontrolu nad samotným Galbatorixem, nakonec ji ale Murtagh je schopen porazit bez významnější cizí pomoci. Autor proto nakonec naznačuje, že za Bachel se skrývá ještě jiná, polobožská bytost, leč střet s ní se odkládá.

K neladné kompozici příběhu nepřidá ani to, že výzvy, jimž Murtagh čelí, působí často jako by byly spíše z videohry než z literatury. Hrdina musí pro svůj postup plnit úkoly, hráčskou terminologií questy, překonat několik stupňů překážek v podzemí (dungeonu) než se v závěrečné síni (aréně) střetne s hlavní antagonistkou (boss fight). Svět kolem Murtagha má sklony k pasivitě – podobně jako v mnoha videohrách jeho změny závisí teprve na tom, zda hrdina plní potřebné úkoly. Na okraj je možno poznamenat, že „systém“ magie, který Paolini zavedl již v Eragonovi, také namnoze připomíná videoherní princip: postavy mohou čarovat na základě množství energie, kterou mají ve svých tělech, případně kouzelných předmětech. Zatímco ve videohrách se této energii zpravidla říká mana a jde o samostatnou kapacitu postavy, u Paoliniho se „mana“ kryje prostě s životní energií (v hráčské terminologii by šlo mluvit o hit points). Koneckonců i výrazy, jež Paolini používá, tento dojem hojně posilují: „Pokáral se za to, že si nenastavil ochranu“ (s. 124), „spustil nějaké ochranné kouzlo“ (s. 130).

Trauma z šikany

Tím, co bylo doposud řečeno ovšem není bezezbytku řečeno, že by Paolini nebyl literárně zajímavý. Zůstaneme-li u pojetí magie, je na světě Alagaësie zajímavé, že kouzla a jejich působení na skutečnost jsou těsně provázána s jazykem. Jako by jazyk nebyl na skutečnosti nezávislý systém, ale byl s ní těsně provázaný. Sledovat tuto provázanost v praxi pak čtenáře pobízí k zajímavým, takřka filozofickým úvahám.

Za pozornost stojí Paoliniho postavy; autor představuje hrdiny až nezvykle citlivé (někdo by snad mohl říct, že až přecitlivělé), které podrobuje opakované introspekci. Je pravda, že sebepitvání postav je někdy zdlouhavé a repetitivní, nicméně díky tomu nepostrádají hloubku.

Skvěle zvolenými hrdiny jsou pak právě Murtagh a jeho drak Trn, Paoliniho nejtragičtější postavy. Oba byli řízením osudu donuceni jednat proti své nejlepší vůli a svědomí; osud je (zejména Murtagha) opakovaně přinutil zradit svá přesvědčení či blízké, ocejchoval je jako vrahy a zrádce. „Jsem zrádný syn zrádce,“ (s. 61) říká si Murtagh. Leitmotivem vyprávění je jeho snaha se se svým cejchem vyrovnat, ovšem osud se zdá být silnější a proti jeho vůli ho opět do zrádcovské pozice vede. Zde je Paoliniho práce výtečná a nebýt častého protahování, byla by bezchybná. Podobně zajímavě se otevírá i téma traumat – Murtagh se vyrovnává s minulostí, kdy byl obětí šikany a krutého náhradního otcovství. V podobném smyslu se pak Trn vyrovnává s traumatem z týrání. Vhodno dodat, že způsob, jakým se v dracích kombinuje psychika z valné části lidská a pouto jaksi zvířecí věrnosti, je Paoliniho nejzdařilejším literárním výtvorem.

Murtagh v souhrnu může obstát především před čtenáři, kteří již znají sérii Odkaz dračích jezdců. I Paoliniho dobře dávkované představování starých postav, událostí a motivů má charakter především připomínky obeznámenému čtenáři, nikoliv jejich uvedení před čtenáře nového. Pro toho tak bude román i přes některé nezanedbatelné kvality především zbytečně dlouhým a neelegantně podaným pásmem vyprávění. I když soudy nad Paolinim bývají zbytečně příkré a přehlížejí jeho nesporné kvality, je pravda, že řemeslně má dnes již více než čtyřicetiletý spisovatel ještě co dělat, aby navázal na svůj původní mediální obraz zázračného teenagera.