Mohammed Khaïr-Eddine (1941–1995), nekonformní marocký spisovatel, jehož knihy byly v Maroku až do roku 2002 zakázány, jako jeden z prvních spisovatelů své generace opustil témata spojená s kolonizací v severní Africe a začal se věnovat aktuálním problémům. Prvotinou Agadir si ve francouzských literárních kruzích vysloužil pověst troufalého spisovatele, jenž útočí na základy veškeré literatury a zároveň na soudobou marockou společnost. Dílo bylo hned po vydání, tedy v roce 1967, oceněno cenou Enfants terribles a dnes je považováno za mezník v marocké moderní frankofonní literatuře.

Jedná se o román s autobiografickými prvky, jenž nezasvěceného čtenáře lehce odradí složitou koncepcí a formální nejednotností. Jeho příběh je však jednoduchý: bezejmenný státní úředník je poslán do města Agadir, aby místnímu obyvatelstvu po děsivém zemětřesení pomohl se znovu postavit na nohy. Autor sám zažil naprosto stejnou situaci, když byl ve svých dvaceti letech vyslán na jih Maroka do města Agadiru, které bylo bezmála srovnáno se zemí při obrovském zemětřesení v roce 1960. Mladý Khaïr-Eddine zde měl monitorovat situaci.

Zemětřesení v díle (i přes svou experimentální podobu je text dle běžných zvyklostí ve francouzském nakladatelství Seuil označován jako román) přerůstá v něco víc než jen živelnou katastrofu, představuje několikaúrovňové otřesy: v autorově osobním životě, v jeho pohledu na literaturu, v etablovaném politickém systému, který nemilosrdně bere lidské životy stejně jako ono zemětřesení. Tyto zásadní pohromy se promítají také do nekoherentnosti textu. Příběh je rozsypaný do nenávazných odstavců, neboť prvotní rolí vyprávění už není pouhé zprostředkování informací. Tak se mimo jiné rozpadá i literární žánr. Narativní celky jsou protnuty divadelními replikami, které samy přecházejí v básně, ty se poté opět mění v deformované vyprávění, a text je tak stále nejasnější.

Klíč k románu
Mohammed Khaïr-Eddine v tomto díle tedy neútočí jenom na marockého krále, na muslimské tradice a na své předky, ale také na pilíře literatury: na pojetí příběhu a postav i na lineárnost vyprávění. Prostor je v jeho díle nestabilní, vypravěč nejasný (pro něj není ich- ani er-forma překážkou ani pevným pravidlem) a čas matoucí. Všechny tyto klasické prvky románu jsou vůlí autora deformovány, jako by měly znemožnit dešifraci textu. Čtenář má pocit, že se autorovy představy a jeho imaginace bortí ještě dřív, než je stačí poskládat do vět, ale po druhém či několikanásobném čtení odhalí soudržnost textu založenou na opakujících se a vzájemně se podobajících detailech. Lineární čtení čtenáře k rozluštění tohoto literárního tajemství nevede.

Když si toto čtenář uvědomí a na autorovu výzvu přistoupí, otvírá se před ním složité svědectví o pošramocené době, o krásném dětství, jež bylo násilně přetnuto rodinnou kolizí mezi matkou a otcem, jehož negativní postava se několikrát v ději objevuje. Vypravěč také odhalí svou lásku k prarodičům a ke své rodné vesnici. Z tohoto prvního díla vychází mnoho jiných pozdějších autorových textů, které mezi sebou složitě komunikují prostřednictvím podobných témat.

Khaïr-Eddinova prvotina překvapí obsahem, formou, ale i přesahem do čtenářova vlastního světa. Pochopení textu totiž vede k zamyšlení nad lidskou existencí a údělem jakékoliv moci, ať už světské, či náboženské. Agadir vítězí na všech frontách, u surrealisty, literárního teoretika, ale i u náročného milovníka literatury. Ve své době úspěšné dílo má stejně co říct i dnešním čtenářům. V žádném případě se však nejedná o oddechové čtení.