Chcete-li psát moderní sci-fi, pište o přítomnosti. Tak by se dal shrnout současný postoj zakladatele kyberpunku 80. let Wiliama Gibsona. Nechci ani naznačit, že by nový román Václava Kahudy Vítr, tma, přítomnost byla science fiction, ale rozhodně to také není klasická realistická literatura ze současnosti. V názvu má slovo „přítomnost“, což je ovšem něco jiného než současnost. Děj má pseudodeníkový charakter a je zasazen do roku 2012, kdy kniha vznikala. Skoro to vypadá, že autor pouze popisuje bezprostřední zkušenosti, které odstartovala jedna záhada – kdo udal za okupace jeho dědečka a na čem tajném tento konstruktér vlastně pracoval? Hrdinova cesta začne v klasických archivech, ale brzy je svedena do vnitřního vesmíru, do registrů paměti.

Svět, ve kterém se pohybuje vypravěč, je jakoby světem naším, ale zároveň je to v řadě ohledů svět jiný. Ačkoliv je vypravěč doslova zahlcen dojmy z reality, snaží se nahlížet především za jevy a sdílené předpoklady a vidět skutečnost skutečnější. Vidět spodní toky, na kterých se pevninské kry našich představ o světě pozvolna posunují, včetně občasných tektonických záškubů, ne-li dokonce případného převrácení všech jistot dnem vzhůru.

Vítr, tma, přítomnost je beze vší pochybnosti román „konspiračně teoretický“. V tom je to kniha současná a důležitá. V nejisté době, jako je tato, se paranoidní vidění reality pomalu stává normou, aniž bychom si to často uvědomovali. Jak víme, konspirace je vlastně nalezeným zdrojem jistoty v nepřehledném a těžko vysvětlitelném světě.

Kdo je autor
Bývá tradičním omylem přespříliš projektovat profil hlavního hrdiny do samotného autora, byť se tyto dva profily zdánlivě příliš neliší. Člověku, který ví o skutečném autorovi (Kahuda je pseudonym spisovatele jménem Petr Kratochvíl) jen zlomky, se kniha jeví jako výsostně autobiografická. Hrdina s autorem mají stejnou fyziognomii, kniha je psána v první osobě, veškeré známé reálie (bydliště, okruh známých) se překrývají. Přesto nemůžeme ignorovat fakt, že čteme román, dílo fikce. Kahuda přitom jako by nás přímo vybízel, abychom zároveň s dílem rozebírali i jeho samotného. On sám pitvá své bližní s vekou chutí, téměř až posedlostí. Sám sebe líčí jako člověka z okraje společnosti, jako „příšeru“, duševně nevyrovnaného podivína s tváří věčně zvědavého dítěte. Žádná nevyrovnanost ale z knihy znát není, jestli je v ní něco neměnného až harmonického, pak je to právě vypravěčovo vnitřní Já, které se ladně nese celým příběhem jako neposkvrněný jednorožec čvachtající močálem pitvornosti a přízemnosti. V tom připomíná Josefa Váchala, který pouze sebe samotného na svých obrazech kreslil s ušlechtilými, realistickými rysy. Váchala připomíná ještě v lásce k psům, kteří jsou v očích obou tvůrců dokonalými, čistými tvory.

Kyberpunk dneška
Jsou autoři, kteří mají to, čemu říkám „inženýrský způsob uvažování“. Zajímá je, jak je svět uspořádán, podle jakých principů funguje, odkud a kam vedou potrubí v jeho útrobách. Inženýrští autoři se obyčejně zajímají o technologie a nestaví je do protikladu k humanitě, což je běžný rys evropské p(r)ózy. Ve zdejší literatuře je málokterý autor rozkročen mezi oběma kulturami, jak je definoval C. P. Snow. Dobře se to daří autorům, kteří vzešli ze science fiction a dospěli k obecné literatuře, jako třeba Stanisław Lem. Ve Spojených státech pak generace postmodernistů v čele například s Donem DeLillem nebo kyberpunkeři Gibson či Neal Stephenson.

Gibsonovské či stephensonovské motivy či přístupy jsou u Kahudy několikrát zřetelně použité, zejména kontakt se starým „cifršpiónem“, bývalým zpravodajcem v důchodu, který téměř nevychází ze svého bytu, ale je vybaven nejmodernější počítačovou technikou a kromě sledování porna ovládá rozličná hackerská umění.

Kahuda se snaží realitu číst očima reverzního inženýra. Rozkládá viděný obraz na jednotlivé vrstvy významů, odděluje zrno od plev, načítá podprahové informace, vnímá ještě nerozvinuté děje. Zároveň je vyznavačem přírody a periferie, na které většinu života pobýval. A proto se mu noční centrum Prahy jeví právě takto: „Betonové, ztemnělé krabice plné schodišť, úzkých dvorků se vzduchotechnikou hučící ve dne v noci, světlíky vydechující výpary z kuchyní a hospod – celý tenhle generátor smutku velkého města, hrůzy z existence stejně beznadějné, jako jsou navrstvené krápníky holubího trusu za omšelou konstrukcí neonového nápisu, z nějž svítí jen dvě písmena, a dávají tak do dálky vzniknout pocitu, že tahle metropole je po tiché, nenápadné válce...“

Kahuda je poměrně zběhlý v exaktních vědách a je příjemné nacházet v proudu vyprávění nečekané básnické obraty vytažené z obecné kosmologie. Je to vypravěč zaujatý technologií dění; ne nadarmo se jedna z jeho raných knih jmenovala Technologie dubnového večera.

Styl a metoda
Kniha není moc „dějová“ a děj také není něčím, co by ji pohánělo kupředu. Čtenář si mnohem víc vychutná nejrůznější detaily a odbočky. Skoro jako by děj sloužil jen k tomu, aby bylo možné do těch zákoutí reality nahlížet. Pamatujete na virál „Kim Čong-il se dívá na věci“? Nuže, tuhle knihu si užijete už jen kvůli způsobu, jakým se dívá na věci Kahuda. Tetelíte se rozkoší, když čtete jeho popisy v podstatě čehokoliv. Právě v těchto chvílích si taky uvědomíte, jak moc a konzistentně je tenhle autor vtipný.

Nezapomeňme, že to je také román pražský, s velkou péčí o detail. Milovníci Prahy si přijdou na své, když v duchu bloumají společně s vypravěčem po místech, která sami znají, ale nyní je můžou vidět jinýma očima.

Styl je košatý, organický, opulentní. Kahuda s velkou láskou mísí vysoké a nízké vyjadřování, obojí je mu vlastní a navíc jedno zvýrazňuje druhé. Nejzajímavější na jeho psaní je přerývaná stavba vět. Uprostřed se často dělí a rozpadají, vsouvají se do nich jiné myšlenky, které se někdy posléze vracejí ke svému začátku, někdy ho navždy opouštějí. Na mě toto psaní působí fyzickým dojmem dýchání (zadýchává se sám autor?). Jako by se uprostřed musela nadechnout i věta – a někdy se po významné pomlčce stane, že si pisatel vzpomene na něco nového nebo minimálně dokončí větu s jistým gramatickým posuvem.

Sporné je zašifrovávání některých jmen do snadno čitelných přesmyček, v jednom případě dokonce neuhlídané (galerie DOX tu jednou vystupuje pod pravým jménem, jinak jako BOX). Pravá jména by samozřejmě byla snadněji použitelná k žalobě, což ale snižuje míru „odvahy“, kterou se autor snaží předvádět.

Sex
Vypravěč má k sexu tantrický přístup. Sex je pro něj životně důležitý, ačkoliv prožil i léta vynuceného odříkání. Občasné milostné scény jsou popsány procítěně a vášnivě, jsou prokomponovány lépe než většina ostatních pasáží knihy. Sex se neodehrává pouze na fyzické rovině, ale také – nebo hlavně – v rovině energetické. Vybití může výjimečně proběhnout i bez zásunu. Ženské tělo, pokud si jsou energie blízké, je výsostně obdivováno a oslavováno.

Přesto je zajímavé, že na jednu „kundu“ zde připadne odhadem tak dvacet „čuráků“. Posedlost mužským orgánem je tady srovnatelná jen s posedlostí konspiračními teoriemi. Do očí bijící je hlavně vypravěčova homofobie. Z homosexuality je obviněn každý, u koho se to jen trochu tuší, s patřičným despektem a úsměšky. Nezdá se být možné, že by si vypravěč nebyl vědom toho, co se za okázalou homofobií obvykle skrývá. Přesto si neodpustí ani jediné rýpnutí, tím spíš jde-li o veřejně známé osoby. Má to snad být nějaká hra na matení stopy?

Paranoia
Základní tezí celé knihy je toto pozorování: celou světovou společností hýbou především tajné služby. To ony jsou rozhodujícím dějinným činitelem, protože mají ze všech nejvíce informací k tomu, aby mohly rozhodovat a konat, jsou neustále o několik kroků přede všemi ostatními. Krom toho mají peníze, moc i nesmírně rozsáhlý lidský kapitál, aby uskutečnily to, co uskutečnit chtějí.

Šíře a důslednost, s jakou na čtenáře autor valí svá „fakta“, je vesměs iritující. Je vlastně jedno, která z mnoha bizarních postav knihy právě hovoří, pořád slyšíme jeden a týž hlas, místy přecházející až v jakési výpisky z četby. Nejrůznější významní veřejní činitelé jsou vytahováni z klobouku za uši a je na ně autorem napráskáno vše, co může souviset s jejich zaprodaností temné straně síly. Celé moderní dějiny se jeví jako boj mocenských bloků, přičemž máslo na hlavě mají vlastně všichni, dělení na dobré a zlé dávno přestalo platit. Američané, Rusové i Čecháčci se založeným svazkem, všechno to jsou jen různě mocné figurky v této hře.

Je snadné knihu onálepkovat jako „teorii spiknutí“ a celou ji vnímat jako svého druhu paralelní fikci, fantaskní vyprávění bájného bludaře. Není ovšem snadné po sedmi stech stranách nezůstat nedotčený jejím prizmatem, nebýt infikovaný autorovým pohledem. A pak se najednou přestaneme lecčemu divit. Kniha vznikala v roce 2012, před čtyřmi lety. A co se děje v roce jejího vydání? Prezident Zeman jako kdyby jednal podle pokynů Kremlu a při výročí 17. listopadu 1989 v roce 2014 bývalí estébáci vyprávějí, jak měli Havla obtočeného kolem prstu a jak se vše odehrávalo pod taktovkou KGB. Nynější společenská protiimigrantská paranoia může být podle mnoha odhadů také dílo východních mistrů tajné služby. Autorovo tvrzení, že celé Česko je jen taková písnička, kterou si píská ruský medvěd, začne získávat poněkud méně paranoidní ráz.

Zdroje
Literární vědec Pavel Janáček měl zajímavou poznámku, že Kahudův román pojednává o průrvě mezi písemným a orálním vyprávěním. My pamětníci jsme zažili doby, kdy se prakticky celé oficiálně publikované univerzum textů pohybovalo ve lži. Pokud se již „pravda“, tedy skutečnost bez příkras, ocitla na papíře, jednalo se o přísně tajné svazky zpravodajských služeb či interní zápisy z uzavřených jednání. Když nechal generál StB Lorenc po listopadu 1989 kamiony těchto spisů zlikvidovat, zničil tím vlastně celou jednu vrstvu zachycené skutečnosti, kterou nyní badatelé pracně rekonstruují z nezničených fragmentů a zapomenutých duplikátů.

Pokud se chce vypravěč dobrat skutečnosti, musí se vydat úplně jinými cestami. Za prvé je to právě orální podání z úst zasvěcených – pracovníků vnitra a agentů. Za druhé – poněkud úsměvně působící – googlení ve veřejných zdrojích, často ale vedoucí opět nikoliv k písemným pramenům, ale k záznamům televizních a rozhlasových besed s klíčovými protagonisty nedávné minulosti. Přičemž to podstatné se obvykle dá vyčíst až mezi řádky. Třetím zdrojem je pak paměť samotného vypravěče. Ten sám sebe staví do jakési zázračné superpozice. Vždy byl mužem ze dna společnosti, topičem, člověkem ve stínu. Nicméně právě z této perspektivy – snaží se nás přesvědčit – je nejsnazší mít o všem přehled. Vidět a sám nebýt viděn, slyšet vše – a o čem neslyším, to se dozvím od podobně postavených „neviditelných“ přátel.

Díky tomu stačí vypravěči často jen sahat do své sloní paměti, aby mohl zpětně rekonstruovat a s novými poznatky teprve pochopit mozaiky různých dílčích dějů.

Výše uvedené vysvětluje, proč vypravěče nejsilněji přitahují vysoce postavení zpravodajci ve výslužbě, ale stále se svými mocnými kontakty. Sám celou hrou tajných služeb opovrhuje, ale ty lidi, kteří sedí na zdrojích, staré, nebezpečné vlky, ošlehané léty dezinformačních bojů v terénu, vlastně neskutečně obdivuje. Dle kahudovské logiky nám může podat takový (nejmenovaný) Karel Köcher ze své vily za Prahou nejúplnější svědectví o světě, ve kterém jsme donedávna žili.

Pátrání po nich a po síti jejich kontaktů (včetně finále, které je takovou českou verzí filmu Počátek) tvoří jádro knihy. Pouze oni, skrytí manipulátoři dějin, mohou poskytnout vypravěči kýženou informaci o tom, jaká je vlastně technologie jeho světa. Jak to všechno doopravdy funguje. Je to jako dostat se ke zdrojovému kódu.

V hypertrofovaném tematizování tajných služeb lze vidět jeden z hlavních významů tohoto románu. Když se seznámíme se statistikami, musí s námi otřást, jak velká část společnosti se tak či onak „zapletla“. Přesto je toto téma dodnes tabu. Nejenže se o tom nemluví, ale je to slepá skvrna i v literatuře. Občas někdo literárně či filmařsky zpracuje individuální lidské pochybení, ale nikdy nebyla společnost doopravdy nahlížena jako komunita do takové míry profízlovaná, jak zřejmě odpovídá skutečnosti. (Z toho pak plynou všelijaká překvapení nad „udavačstvím“ Milana Kundery z 50. let. Ve skutečnosti jednal tak, jak bylo zvykem a normou.)

Výsledky pátrání
Vypravěč nebo jeho instruovaní přátelé se dostanou do blízkosti několika exkluzivních informačních zdrojů. Přesto se vlastně nedozvědí nic zásadního. Stejný výsledek má i pátrání ve veřejných zdrojích. To nové jako by z informací konstituoval teprve způsob, jakým lze fakta nebo domnělá fakta poskládat dohromady.

Jestliže tedy autor/vypravěč nepřinášejí zásadně nové a dříve neznámé informace, neznamená to, že je všechno marné. Kahuda totiž s velkou dávkou přesvědčivosti servíruje ještě jiný výsledek pátrání: psychologický profil osoby, již lze dobře „přebudovat“. A to je mnohem zajímavější než koktejl jmen lidí, kteří pracovali pro tu či onu stranu, i než taková zjištění, jako že celý revoluční rok 1989 byl výměnným obchodem mezi finančníky a zpravodajci Východu a Západu. Kahuda v několika větách vystřihne trudný profil „prezidenta Kikiny“ jako člověka, který byl na počátku deformován svou matkou a od té doby se táhne jeho pokřivený stín snaživce až k ochotě nechat se zverbovat cizími mocnostmi. Je podivuhodné, že i následující prezident, o jehož kandidatuře ještě nemohl mít autor potuchy, neomylně natočil kormidlo na východ. Jestli tajné služby něco umějí, tak podchytit člověka v tvárném stavu, zavázat si ho, vědět na něj něco a pak to třeba i po čtvrtstoletí tvrdě využít pro svůj zájem.

Co zbývá z anděla
Jak v této vlčí společnosti, navíc jako mnohočetný vyděděnec, vlastně žít? Kde brát sílu jít dál? Vypravěč připouští, že nejít dál se mu jeví jako docela reálná možnost, ačkoliv mezi řádky je znát, že na to se má příliš v oblibě. Dočasným útočištěm může být sex (viz výše), ale i to je úkryt iluzorní. Vypravěč se cítí být od svých milenek oddělován tmou v sobě samém, díky níž si může užívat výsady osamělého vyděděnce.

Co zůstává? Vypravěč si s tichým smíchem uvědomuje, že jemu samému jde vlastně (byť jistě jen v rámci touhy a byť by toho určitě dosahoval jinými prostředky) o totéž, o co jde mozku chobotnice KGB, ovládajícímu dění v tomto sektoru světa. Čtenáři, drž se, bojuje se tu o lepší, spravedlivější svět. Pokračování ke komunismu jinými prostředky. „Protože i já jsem věřící, mám vizi šťastného lidstva, sci-fi technologie jsou již vynalezeny a uplatněny na celé planetě... lidí je pár desítek milionů, žijí v osadách rozesetých v kvetoucích lukách a lesích, na březích řek a moří, a věnují se vědám a umění. Směšné, že? Kdybych tuhle víru neměl, nic nejsem.“

To je ovšem cesta s nejistým cílem. Takže to jediné, co máme v ruce, je stará dobrá spiritualita. Vertikála nepošpiněná lotry na pravici i na levici. I proto se většina děje odehrává za noci, kdy se pod hvězdnou oblohou o vertikalitě uvažuje snadněji. „Jsme příšery plížící se v pralese svého nitra. A jako některé larvy předstírají, že jsou nebezpečný dospělý hmyz, tak my předstíráme – že jsme lidé. Museli jsme se vymyslet, aby naše démonická, pravá podstata vydržela sama se sebou. Protože i příšera je bytost stvořená a žije sycena touhou a žízní po existenci. Jen někdy, vzácně se stane, že jati soucitem, dokážeme být skutečnými lidmi. Je to tak vzácné, že na ty, kteří ve stavu ,člověk‘ dokázali žít celá léta, od prozření do konce, na ty podivuhodné bytosti se vzpomíná tisíce let. Každým tichým, spontánním aktem soucitu – promění se skutečnost, pohne se vesmír.“