Vesela Flamburari (nar. 17. 1. 1967 v Dobriči) je bulharská spisovatelka pro děti a mládež, žijící v Aténách. Vystudovala loutkoherectví a později obor historie a teorie světové kultury na Sofijské univerzitě. V letech 1993–2000 působila v dětském rozhlasovém pořadu Tintiri-Mintiri. Napsala dvě řady televizních pohádek pro pořad Bulharské národní televize Leka nošt, deca! (Dobrou noc, děti!). Zabývá se historií a teorií kouzelné pohádky, píše články o dětské fantasy a o herectví v loutkovém divadle. Účastnila se také jako Book Ambassador dvou velkých bulharských literárních kampaní: Velké letní čtení a Čti se mnou.

Z jejích knih pro děti lze uvést soubor pohádek Prikazki za măničeta (Pohádky pro maličké, 2000), dvojdílný fantazijní román Prikazki ot Gornata zemja (Pohádky z Horní země, 2005, 2006), krátké pohádky Prikazčici (Pohádečky, 2006), zápisky malé myšky Miličko moe tefterče! Săčinenija na malkata miška Metličina (Můj milý zápisníčku! Výtvory malé myšky Čekanky, 2009), čtyři pohádky psané původně jako divadelní hry Prikazki za teatăr (Pohádky pro divadlo, 2009), kouzelné vánoční příběhy Koledni prikazčici (Vánoční pohádečky, 2010), soubor pohádek Prikazčici, prikazčici (Pohádečky, pohádečky, 2010), příběh o přátelství Majska nošt s fejata-kandilka (Májová noc s vílou-orlíčkem, 2012), sborník povídek Iskaaam! Istorii na porasnali deca (Chciii! Příběhy dospělých dětí, 2013) a první část fantasy trilogie Mina, magiite i bjalata stăklenica (Mina, kouzla a bílá láhev, 2015). Nyní vychází druhá část zamýšlené fantasy trilogie – Mina i magijata za predskazanie (Mina a kouzlo proroctví), kterou ilustroval Pităr Kim.

V roce 2010 dostala Vesela Flamburari Národní cenu Petji Karakolevové za knihu pohádek Prikazki za teatăr, v následujícím roce získala ocenění Konstantina Konstantinova za svou tvorbu pro děti. V roce 2012 jí byla udělena plaketa Malý Princ v Bosně a Hercegovině a v roce 2015 zvítězila v kategorii bulharské dětské fantasy roku 2014.

Něco podivuhodného a zvláštního
Flamburari, Vesela: Koledni prikazčici. Petko Venedikov, Sofija, 2010, s. 39

Na nebi se rozkašlala jedna hvězdička. Tak silně, až se odloupla z nebe. Začala pomaličku a pozvolna padat mezi ostatní hvězdičky.

„Kam se poděju?“ pomyslela si, ale příliš ji to neznepokojilo.

Byla hvězda a hvězdám nesluší rozčilovat se.

„Padám,

padám...

Ach, jak veliký je ten svět!

Jestlipak je v něm něco skutečně podivuhodného a zajímavého?“

Hvězdička se přiblížila k Zemi a vstoupila do atmosféry.

„Padám... čím dál rychleji... ó, copak v tomto ohromném světě není nic podivuhodného a opravdu poutavého?“

A v tu chvíli hvězdička uviděla stvoření. Stvořeníčko se světlými vlasy, plnými červenými rty a modrýma očima. Ach, ty oči. To byly skutečné hvězdy...

Živé hvězdy!

„Nakonec přeci jen něco nádherného! Něco podivuhodného a zajímavého! Teď už vím, proč jsem se narodila!“

„Podívejte se, podívejte se! Padá hvězda!“ vykřiklo dítě se světlými vlasy a modrýma očima a rychle si začalo něco přát.