Oblíbené a generacemi prověřené Povídání o pejskovi a kočičce se po necelých devadesáti letech dočkalo pokračování. Nakladatelství Paseka vyhovělo návrhu Vlastimila Pešky a Jaroslava Milfajta a u příležitosti výročí Čapkova narození (které bude napřesrok kulaté) vydalo letos v březnu Nové povídání o pejskovi a kočičce.

Oba tvůrci nového „pejska a kočičky“ mají dlouholetou uměleckou zkušenost s jevištní interpretací Čapkova původního díla – od roku 1986 uvádí brněnské Divadlo Radost, jehož ředitelem a uměleckým šéfem je autor nového textu Vlastimil Peška (1954), loutkovou hru O pejskovi a kočičce, pro niž vytvořil výpravu ilustrátor nové knížky, scénograf Jaroslav Milfajt (1958). Léty nastřádané nápady a kresby se nyní autoři rozhodli prezentovat knižně.

Sedm nových příběhů rámuje setkání pohádkových postav s autorem, panem Peškou. Pejsek a kočička se za ty roky, které uplynuly od Vánoc 1929, kdy Josef Čapek vydal své Povídání knižně poprvé, proměnily v sebevědomou dvojku, která chce, aby se na ni nezapomnělo, a to si slibují právě od nových příběhů, které má autor knížky „jen zapisovat“. Touto rétorickou berličkou si tedy autor poněkud alibisticky vypomáhá, aby vysvětlil svůj tvůrčí záměr – třebaže na čtenáře i sebeironicky pomrkne, když se kočička zaraduje, že nové příhody skutečně budou („Já jsem ti, pejsku, hned povídala, že je pan Peška ten pravý. Ten psaní vyprávěnek vyloženě rozumí“) – a v závěru si pak ještě pochválí tu krásnou práci a podiví se, že psal na psacím stroji celé odpoledne a celou noc.

To by možná vysvětlovalo, proč některé příběhy přinášejí shluk epizod a nápadů poslepovaných po vzoru slavného pejskova a kočiččina dortu. Zvlášť vyvedená je v tomto smyslu příhoda „Jak si pejsek a kočička zařizovali moderní domácnost“. Z kočičky je najednou feministka, co nechce vařit, protože nemá mikrovlnnou troubu, odšťavovač ani kráječ na chleba, ale zase se ráda sveze na trakaři, když jdou na kraj lesa hledat haraburdí, co tam „lidé velcí nepořádníci“ vyhodili, a pak si sestrojí „ledničkomyčkopračku“. Protože se ovšem vynález neosvědčí, zavezou staré železo do sběrného dvora, kde ale ten den probíhá slosování výher za vzorně vytříděný a odevzdaný odpad, a tak pejsek s kočičkou vyhrají krásný vysavač.

Nevím, jestli je to dobou, nebo předpokladem starších recipientů, než se kterými počítal Josef Čapek, ale noví pejsek s kočičkou prodělali také charakterové změny. Už to nejsou ti hraví popletové, co chtějí zkusit všechno, jak to asi dělají velcí lidé. Stali se z nich občas mudrlanti, co (se) poučují a „chtějí se blýsknout svými znalostmi“, pejsek někdy zkusí dělat věci jenom „na oko“, z kočičky je fintilka a v každém příběhu vystrčí uši prostořeký zajíc. Ne že by příběhy postrádaly vtip a spád, neschází ani příkladné slušné chování či projevy dobrého srdce pejska i kočičky, ale nějak se vytratila Čapkova nenápadná, pokorná laskavost.

Nové příběhy přirozeně nejlépe obstojí, když odoláme pokušení srovnávat je s předlohou a vypravíme se s novodobými hrdiny do kina nebo do tanečních, vychutnáme si vánoční atmosféru, pobavíme se při malování domečku před Velikonocemi a přečteme si, jak to bylo, když byli pejsek a kočička nemocní nebo když sportovali. Když si vychutnáme podařený situační i jazykový humor (s myšmi, které tančí myšambu, s pejskem, který místo činky posiluje s pořádnou kostí a na jaře při pohledu z okna zvolá: „Kočičky! Kočičko, vstávej! Pojď se podívat, na vrbě u potoka…“, nebo s doktorem Joukalem, který určí pejskovu diagnózu: „chřipka jako Brrrno a k tomu hypotenze!“, i se sousedem zajícem, co se zajímá, co že je to „hypomeze“) a pousmějeme se nad sympatickou nadsázku zdařilých ilustrací.