Obě Jordanova historická díla, v originále zkráceně obvykle označovaná jako Getica¹ a Romana a sepsaná někdy kolem roku 550 po Kr., jsou bezesporu důležitým, aktuálním svědectvím o proměně světa v přelomové době mezi zanikajícím starověkem a rodícím se středověkem. To je také bezesporu jejich nejzajímavější rys, který může oslovit „širší čtenářské publikum“ se zájmem o historii a dějiny literatury, na něž se edice nakladatelství Argo Memoria medii aevi obrací především. K takovému publiku se řadí i autor této recenze, protože se primárně obdobím pozdní antiky nezabývá.

Při pohledu na tuto knihu je třeba na jednu stranu vyzvednout vůbec první příležitost seznámit se s Jordanem v českém překladu, na druhou stranu ale skutečnost, že zmíněný „přechodový“ ráz obou děl není podle mého soudu v tomto vydání dostatečně zdůrazněn. Přitom právě díky němu jsou oba Jordanovy texty především cenné, nikoli snad historickým výkladem, který překladatel v mnoha pasážích musí pro srozumitelnost doplňovat a korigovat rozsáhlým (a zde jistě spolehlivým) poznámkovým aparátem, nikoli záplavou osobních či geografických jmen uváděných v různých jazykových variantách, výčty odlehlých lokalit či zabíjených panovníků odumírající římské říše. Jordanovo dílo je přes všechny nedostatky a úskalí originálu, který se nečte vždy hladce, zároveň hodnotným výkladem o stěhování národů, resp. o vzestupu a pádu římské říše (nebo o tom, co její dědicové na Východě pokládali z těchto dějinných událostí za důležité). Navíc v sobě zejména Getica obsahují zlomky mnoha dnes již nedochovaných pramenů. Konečně jsou oba texty pozoruhodným dokladem nově se ustavujícího žánru „národní historie“. To vše sice předesílají editoři knihy na předsádce, ale dále bohužel tyto motivy díla nerozvíjejí a nezdůrazňují vyváženě.

Graficky krásně připravená kniha osloví na první pohled nejen obálkou a frontispisem, ale i několika precizně zpracovanými mapami. Překlad je uveden rozsáhlou předmluvou, respektive několika předmluvami, které shrnují nejdříve velmi skoupé životopisné informace o Jordanovi. Autor tu sice velmi podrobně uvažuje o různých možnostech Jordanových biografií, nezabývá se však otázkou, proč vůbec Jordanes své dílo napsal, že se totiž velmi pravděpodobně hlásil ke germánskému kmenu Gótů, který do jisté míry na pozadí dějin římské říše oslavuje (třebaže svá Getica končí poznámkou, že to vše nevyprávěl kvůli jejich slávě, ale „kvůli slávě toho, kdo nad nimi zvítězil“). Místo toho je věnována veliká pozornost např. různým podobám jmen Jordanova „zaměstnavatele“ Gunthiga. Zajímavá je úvaha o Jordanově vyznání, které patrně bylo křesťanské, jak naznačuje kromě několika pasáží v textu také pozornost, kterou Jordanes věnuje biblickým genealogiím a jejich propojení s dějinami světových říší v úvodu Roman.

Vůbec jsou předmluvy zaměřeny převážně filologicky, na mnoha místech dle mého soudu příliš podrobně, i když solidně. Jako příklad lze uvést výklad o různých odstínech slova quasi v souvislosti s Jordanovým etnickým původem na s. 9, podobně v souvislosti s užíváním slůvka pene a úvahami o jeho původu místním; navíc tyto reflexe těžko mohou skončit jednoznačnou hypotézou. Je otázka, nakolik tyto vývody patří spíše do populárně laděné knihy.

S. Doležal se věnuje velmi podrobně také časovému určení obou Jordanových děl, které do jisté míry zpřesňuje poměrně přesvědčivým způsobem (Getica měla být dokončena nejdříve na konci roku 551, Romana na podzim 552). Obsáhlá pasáž je věnována taktéž zdrojům obou Jordanových děl, zejména těm, které byly již důsledně prozkoumány starším filologickým bádáním (Prokopios, Paulus Orosius, rozsáhlý exkurz je věnován vztahu Jordanových Getik k nedochovanému dílu Cassiodorovu, což je dle mého soudu odbočka odborně cenná, ale v této edici opět poněkud nadbytečná). Překladatel vypočítává velmi podrobně všechny odkazy a autory stručně charakterizuje (jako např. i málo známého Festa). Jordanes byl dle Doležala „otrokem svých zdrojů“, ale nepochybně svým eklektickým postupem i značnou důvěrou, které měly za následek uvádění často si navzájem odporujících informací, nebyl ve své době výjimkou a jistě jej nelze jednoznačně odsuzovat: podrobnější úvod k postupům pozdněantických historiků a jejich práci s předlohami by jistě usnadnil vnímání tohoto komplikovaného díla.² Možná by stálo za zmínku také to, že různí autoři jsou citováni různým způsobem (např. Priscus doslovným citátem v kapitole XXXV., jiní autoři jen zběžně či nepřesně, někdy Jordanes dokonce porovnává svědectví různých autorů).

Autor předmluvy věnuje velkou pozornost nevalné úrovni Jordanovy latiny, zmiňuje jeho odchylky od klasické latiny, jako jsou redukce dvojhlásek či záměny samohlásek, které jsou ovšem pro pozdní fázi latiny poměrně typické. Snad by stálo za to připomenout, že jazykové kolísání se pravděpodobně objevuje i v jednotlivých rukopisech díla, které se odlišují především v psaní vlastních jmen, jak je v poznámkách mnohokrát průběžně uváděno. Skoro úplně schází rozbor literární úrovně textu. Za pozornost by možná stál topický úvod Getik (autor se vydává se svou lodičkou na širé moře neprobádaného tématu) i Roman (autor sbírá květy předchozích spisovatelů), různé přímé řeči aktérů, které jsou velmi pravděpodobně Jordanovou fikcí, nebo nápadná záliba v genealogiích takřka biblického rázu.

Také o historických souvislostech děl, stejně jako o „skutečné“ či mytické historii Gótů či Římanů a o geografickém kontextu se z rozsáhlých předmluv čtenář dozví poměrně málo. Informace tohoto druhu v knize obsaženy jsou, je však třeba je získávat z velmi rozsáhlých poznámek: zobecnění a převedení řady informací do úvodu by dle mého soudu dílo čtenáři ještě lépe zpřístupnilo. Nepovšimnuta zůstává např. zvláštní pozornost, kterou Jordanes věnuje v úvodu Getik Británii, jež pak sama o sobě dále už ke slovu nepřichází (na rozdíl od Skandzy, tj. snad Skandinávie, pokládané za kolébku Gótů/Getů). U výkladu o splynutí Gótů a Getů, tj. „omylu“ či „zbožné lži“, které nebyly jen Jordanovým specifikem, by stálo za to zmínit, jaké je převažující psaní názvu kmene v originále (Gothi, překladatel neupozorňuje na dovednou fúzi poznámek o Getech a Gótech v kapitole páté). Jordanes Gótům nepochybně stranil a jejich přednosti vyzdvihoval, ať už byly jeho motivace jakékoli.

Nepochybně cenná je Doležalova stručná pasáž o „druhém životě“ a významu Jordanova díla, která je dovedena až do 20. století, včetně zmínky o vlivu na švédskou historii a identitu. Bylo by jistě zajímavé srovnat podrobněji Jordanovy výklady o původech Gótů s historií jiných kmenů a jejich pozdější život ve středověku i raném novověku. Ocenil bych souvislejší zmínku o dochování rukopisů Jordanova díla, které jsou pouze zběžně zmíněny u úvah o jazykových kvalitách práce. V ediční poznámce je uveden pouze podrobný přehled dosavadních edic a překladů obou textů.

Překladu lze vytknout velmi málo: naopak, je třeba zdůraznit, že autor dokázal udělat z poněkud „kostrbatého“, obsahově poněkud stereotypního a jazykově většinou nenáročného originálu poměrně čtivý text. Zmínit můžeme poněkud nedůsledné překládání názvu řeky Dunaj v kapitole V. Getik: Jordanes používá většinou pojmu Danubium, překladatel úvodem překládá pojem Ister bez vysvětlení jako Dunaj, pak zase uvádí v souladu s originálem pojmy Danubius a Ister. Tanais (Don) zase ponechává v původní podobě. Soudím také, že by se v překladu měla zachovat obě jména slavného antického města, Trója i Ílion (kapitola XX. Getik), u Sirmia by stálo za to uvést i označení Srěm ap.

Zcela výjimečné jsou ne zcela obratné formulace jako „postačí být řečeno“ závěrem XII. kapitoly Getik (dixisse sufficiat), „s okázalostí hodnou králů uhořel“ (XXVI. kapitola Getik, cum regali pompa crematus est, kde by se snad více hodil překlad pasivní vazbou) či „natolik potřeni“ (kapitola LIII). Jiný překlad či výklad než „pocházel z podivuhodného rodu Balthů“ by snad umožňoval úsek kapitoly XXIX. Getik: cui erat post Amalos secunda nobilitas Balthorumque ex genere origo mirifica.³ Snad by byl vhodnější i jiný překlad věty o mnohokrát rozebírané Jordanově conversio (ante conversionem meam, „dokud jsem se neuchýlil k duchovnímu životu“), navrhoval bych přeložit opravdu jako „obrácení“, které skýtá širší sémantické pole. Na začátku kapitoly XLVIII. se v jedné větě třikrát opakuje v různých tvarech sloveso „vyložit“, ačkoli originál užívá tří různých sloves (revolvere, prosequi, exponere). Podobně v kapitole LIII. se dvakrát poměrně blízko po sobě objevuje vazba „Jakmile se to dozvěděl“, ačkoli originál se i zde odlišuje. Poněkud posunutý je myslím překlad spojení Qui Theodoricus iam aduliscentiae annos contingens expleta pueritia jako „Theoderich již nebyl žádné dítě ...“ (kap. LV). Je otázka, proč byla poeticky přeložena jen jedna část metafory o sbírání kvítků (moudrosti, starších děl) na začátku Roman apod. Trochu už výkladem je překlad „nedosáhnou vyššího vzdělání“ (v orig. jen mediocribus, tamtéž). Obrátit by bylo třeba slovosled v paragrafu č. 91 („Byli odraženi a zahnáni na útěk Vejští“).

Jen někde autor svůj překlad, který nutně někdy musí být spíše interpretací, vysvětluje poznámkou (kap. XLVIII); je otázka, proč by jezdci nemohli při Attilově pohřbu zároveň jezdit a zpívat.⁴ Je možné v textu překladu tak jednoznačně emendovat na Sirmium a Vindobonu (s. 97) nebo Sávu (v orig. Saum, s. 102)? Obecně se mi jeví, že jména z originálů nejsou upravována vždy jednotným způsobem, i když je mi samozřejmě jasné, že při díle takové povahy a takového geografického záběru je každá jednota ošidná.

Poznámky jsou zpracovány velmi podrobně,⁵ ale jako doprovod „čtenářského překladu“ jsou svým rozsahem na hranici únosnosti, neboť jsou k samotnému textu překladu minimálně v poměru 1:2 (154 stran překlad, 90 stran poznámky, tištěné ovšem menším písmem). Poznámkový aparát je navíc – podle mého soudu čtenářsky ne zcela vstřícně – podle úzu této ediční řady umístěn až za oběma texty. Obecně věnuje v aparátu o Getikách autor větší pozornost reáliím římským a hlavně potom opět jazykovým záležitostem. Za všechny zmiňme pozn. 177, kde jsou uvedeny všechny možné varianty uvedených osobních jmen, ale čtenář neznalý problematiky by jistě uvítal spíše stručnou historickou informaci o rodině Amalů, respektive uvedení Jordanových informací na pravou míru. Čtenářsky vstřícnější by asi bylo redukovat uvedení různočtení řady osobních či místních jmen, které by mělo smysl spíše v kritické či alespoň zrcadlové edici a ztěžuje vnímání již tak dosti odlehlých reálií, a naopak vysvětlit historický kontext a reálie jako např. federati či diecéze (pojem známý spíše v církevním kontextu, který ovšem v antických souvislostech má původně jiný význam), nebo zmínit roli papeže ve složité politice či vůbec obecně připomenout tendence vedoucí k rozpadu římské říše a stále většímu vlivu „barbarů“ na ni, jehož jsou Gótské dějiny nepochybně odrazem. Překladatel by měl také uvést, v jakém překladu uvádí Ammiana Marcellina (pravděpodobně v Češkově, což ovšem z poznámek není hned jasné).

V kapitole XXXIV. se překladatel pokouší lokalizovat některé řeky zde uvedené, chybí však úvaha o možných umístěních Attilova sídla. Obecně S. Doležal ale uvádí dle svých možností na pravou míru v souladu s posledními výsledky bádání o dané problematice většinu Jordanových omylů. Pouze místy může zarazit skutečnost, že někde překladatel „jen“ porovnává výpověď různých antických děl (Orosia, Hieronyma) s Jordanem, jindy se naopak dosti obšírně opírá o analýzu odborné literatury. Ještě větší otázka nastává u Roman, zda má smysl všechny reálie vykládat jako u Getik, protože Jordanes zde obecně hovoří o známější historii, ale hranici je opět těžké vést (Doležal např. podrobně komentuje různé panovníky starých říší Blízkého východu, ale menší pozornost věnuje izraelským králům nebo nezdůrazňuje význam pověsti o římské vlčici, již Jordanes podrobně vypráví).

Podrobnější analýzy v kontextu celých Getik by si zasloužilo zevrubné líčení dějin Hunů, jejich vůdce Attily a bitvy na Katalaunských polích (pro Vizigóty a Ostrogóty vlastně bratrovražedné), což je jedna z pasáží, kde má Jordanes nesporný přínos i pro historii (přitom je do jisté míry líčena z pohledu nepřátel Říma!). I literárně se zdá být vrcholem tohoto díla, jež tempo výkladu zrychluje právě pro padesátá léta 5. století, kdy se také stále více prolínají dějiny upadajícího Říma a Gótů.

V souvislosti s Římskými dějinami se domnívám, že formule „Miluj boha i bližního“ nutně nevylučuje, že by adresátem díla byl papež. Více by měla být zdůrazněna hlavně pro středověk typická snaha propojit dějiny starých říší Blízkého východu s biblickou a potom i římskou historií, což je asi největší zajímavost tohoto jinak stroze „analistického“ a kompilačního díla. Dále je třeba ocenit překladatelovo důsledné upozorňování na zdroje, které má u tohoto díla obzvláštní smysl. Je ovšem otázka, jaký účel vlastně Romana měla: snad nešlo jen o „vzdání holdu“ dávným autorům, ale i o stručné, „učebnicové“ vylíčení vzestupu a pádu starého Říma, které se s líčením dějin Gótů vlastně zrcadlově doplňuje.

Jen pochválit je nutno bohaté přílohy recenzované knihy. Je škoda, že u map není nikde uvedeno, podle jakých podkladů byly připraveny ani kdo je jejich autorem. V legendě k mapě římské říše (s. 288) trochu zvláštně působí legenda „sousedé a nepřátelé“, možná by bylo vhodnější uvést: „kmeny mimo římskou říši“. Stejně tak by bylo dobré do všech tří map zanést alespoň největší moře a nejdůležitější řeky, často Jordanem zmiňované. Uvítal bych vysvětlení, co přesně se rozumí pod „trasou migrací“, a zdůraznění, že Attilovo sídlo lze určit jen zhruba (mapa stěhování národů na s. 290/291). Cennější by byla podrobnější mapa východních oblastí, stěžejních pro Jordanova Getica, nebo Itálie. Důležité jsou i přehledy panovníků římské a germánských říší.

Díky recenzované publikaci se může s Jordanovým dílem český čtenář seznámit vůbec poprvé v kvalitním překladu. Tato kniha však valorizuje zejména ty stránky Jordanova odkazu, které jsou zajímavé v prvé řadě pro klasického filologa, a navíc často uvádí poznatky, jež by se spíše hodily do kritické edice obou textů. Pro zájemce o antickou historii či historiografii zůstává proto uvedený počin řekněme ve dvou třetinách cesty. Překlad uchovává Jordanovu výjimečnou schopnost propojit nesouvislé zdroje a vytvořit z nich na první pohled jednotný celek, daná publikace by měla ale více zdůrazňovat tenkou hranici mezi realitou a fikcí, jež je pro Jordanovo dílo typická.

¹ Getica vlastně nepřesně, neboť se zabývají kmenem Gótů, byť ten je s Gety směšován a zaměňován.

² Svůj smysl by snad mělo i vyznačení citovaných pasáží přímo v textu jiným fontem. V předmluvě je jen stručně poznamenáno, že Jordanes by byl za svůj způsob práce, který chtěl nepochybně i vzdát hold dávným autorům, zejména ve spisu Romana označen z plagiátorství. V poznámce 391 je např. jakoby na okraj zmíněno, že Jordanes píše spíše románový příběh než historii. Přitom by bylo možné se opřít o práce Bohumily Mouchové či Václava Marka.

³ Spíše „překlepem“ je formulace „nevisejí“ plachty v kapitole XXIX.

⁴ Pozn. 501 k XLVIII. kapitole Getik.

⁵ A jazykově i pravopisně velmi pečlivě, chybí např. jen čárka v pozn. 256. Poněkud nadbytečná se jeví pozn. 410 – „o tomto Andagovi bude ještě řeč“. Jinde by naopak vnitřní odkazy smysl měly, jako u smrti Alarichovy (kapitola XXX a XLII).