Pod knihou Pět domů je podepsána Marta Veselá Jirousová, dcera básníka Ivana Martina Jirouse, autorka dvou sbírek básní pro dospělé (Procházka s andělem, 2007; Děti deště, 2013) a také ilustrací k Jirousově sbírce Magor dětem (2009). Nová knížka, soubor pěti pohádkových vyprávění, v nichž důležitou roli hrají pozoruhodná stavení, je autorčina literární prvotina určená dětem a věnovaná jmenovitě jejím vlastním čtyřem potomkům. Specifickou dedikací je zařazení krátké básničky z pozůstalosti I. M. Jirouse na frontispisu.

Vysvětlení geneze motivů v jednotlivých pohádkových příbězích lze vyčíst z průvodního textu: dětská fascinace okny, za nimiž vidíme jen útržky obrazů, se postupně proměnila v autorčinu hru s dětmi. Malování domů s množstvím oken jí dalo nahlédnout do dětské fantazie, nabídlo obrazy pro příběhy, z nichž pět je představeno v této knížce. Ve většině navíc vystupují jmenovci dětí, které byly knize hlavní inspirací. I autorčiny ilustrace svou výraznou, ale uměřenou barevností a členitostí s opakující se pravidelností tvarů tuto inspiraci záměrně evokují.

Domy, o kterých Marta Veselá Jirousová postupně vypráví, jsou velmi různé. A hned v prvním příběhu nejde ani tak o dům jako o zahradu, jež ho obklopuje. Tu obývají všelijací stále dobře naladění zvířecí obyvatelé a také trpaslík Eduard se strnulou sádrovou tváří. I ostatní mají často neobvyklá jména (třeba ježek Gigas nebo potkan Gargunát), ale o to tu nejde. Jde o to, co způsobí nečekaná smrt nové obyvatelky zahrady, rosničky Marušky. Zvířátka zneklidní, dostanou strach. A buď se stáhnou do sebe, nebo začnou být lepší. Pavouk přestane jíst mouchy, kočky se přestanou prát a chytat myši, straka přestane krást a rozhodne se být operní pěvkyní, potkani chtějí nejdřív utéct, ale pak se začnou učit vařit, a tak dál. Zahrada se změnila k lepšímu, i když možná bude méně úsměvů. Všechno zlé je k něčemu dobré. Tento první příběh svou nečekanou zápletkou, přirozeným tokem vyprávění i jemným humorem („Šnek Kája si také dal nové předsevzetí. Salát na záhonech odteď bude ožírat jenom v neděli. Ve všední den se spokojí s muří nohou a pampeliškami“) je pravděpodobně ze všech nejzdařilejší. Ani ostatním však nelze upřít dobře míněný myšlenkový náboj, i když někdy trochu krkolomný.

Týká se to zejména dvou dalších pohádek. V obou jsou hlavními hybateli děje dívčí postavy. Anička z pohádky Maják pomůže starému strážci majáku, který je po lidumilném, ale neuváženém slibu zasypán Strachy, Chmurami a Obavami cizích lidí. Dívenka realizuje v praxi radu z knižního letáčku a začne starému muži denně předčítat. On pak totéž radí svým návštěvníkům, tak aby je Strachy a Chmury už nemohly ovládnout. Skrze čtení nacházejí cestu ke svobodě. Ve zvlášť neobvyklém domě žije Barunka z příběhu Dům, kterým projížděl vlak. Neobvyklí jsou i někteří cestující v nedělním vlaku. Jsou to zvířátka ze sirotčince. Pro ně Barunka za pomoci moudrého anděla a vzkazů vyslaných na pouťových balóncích zařídí překvapení – setkání s jejich rodiči.

V zázraku, jenž je ústředním motivem tohoto vyprávění, je nepřehlédnutelná křesťanská optika, která asi nebude přirozeně akceptovatelná pro všechny dětské čtenáře. Především další vyprávění o domu na hranici je jí prosyceno až nadmíru. Autorka ji však oslabuje v humorné pointě, když se vílám, andělíčkům a dušičkám obývajícím školní budovu na hranici dvou rozdílných světů podaří zbavit se zlého ducha tím, že ho uspí pomocí dudlíku.

Poslední pohádka začíná jako horor a končí jako záběry z lunaparku. Opět nicméně disponuje hlubší myšlenkou – často bezdůvodný strach z neznáma ochromuje, je třeba mít odvahu neznámé poznat. Tuto odvahu projevili dva malí chlapci, když se vydali do strašidelného domu, který opřádaly historky tak hrůzné, že paralyzovaly celé město.

Pestrost motivů, s nimiž se v pohádkách Marty Veselé Jirousové setkáváme, je sjednocována především univerzálním symbolickým nábojem, který říká, že ve světě je dobro i zlo, ať má jakoukoliv podobu, a je zapotřebí otevřít cestu dobru. Můžeme se vydat cestou autorčinou i naší vlastní. Dům jako literární topos v knížce nenabývá jediné a jednoznačné symbolické podoby. Snad jen v tom, že ať už jsou domy v příbězích jakékoliv, jejich obyvatelé přirozeně touží po tom, aby byly jejich domy místem klidu a bezpečí. Dětští čtenáři budou Pět domů vnímat zřejmě jako pětici vlídně a s humorem vyprávěných, dějově nekomplikovaných příběhů, ke kterým je možné se vracet.