sen II
… venku je vzduch zelený a pohyblivý, přibližuje se a vzdaluje a zase se přibližuje, není skla, kterého by se dotknul a které by ho zastavilo, křídlo anděla se nadouvá, vchází Schubert, to není Schubert, někdo to je, zvuk moře se nedá utajit… je to stejné: houstne a řídne… zesvětluje se tón po tónu do průzračné zeleně… zelený přelud… přelud mizí…
a potom?
potom se světlo obrací zpět, zevnitř ven, přichází z hlubin…
z jakých hlubin?
zelená žloutne, bubliny jsou žluté, prázdné – bez zeleného v zeleném vzduchu… vzduch ve vzduchu… je dusno a začínám kašlat… mám otevřené oči, všechno se rozevírá, křídlo anděla mává… někdo je u mě: je to Schubert… není to Schubert…
musím pro Něj otevřít oči.
a pak?
pak už nic, pořád to stejné… jednou ťuk, dvakrát ťuk… třikrát ťuk…
rytmus: ťuk-ťuk a ťuk-ťuk…
a ťuk…

Hana?
… rozumí se, že to není Hana, ta by neklepala na dveře […]
(s. 116–117)

Román U vchodu do moře (При входа на морето) patří podle Borislavy Kamenovové k polyfonním románům,¹ ve kterých se prolíná více hlasů (já-ona-Anastázie, podvědomí a sny). Základním znakem díla je plynulý přechod z ich-formy do er-formy. Hlavní hrdinka o sobě mluví jako o sobě, ale také jako o „ní“. Teprve když se stane součástí společenství těch ostatních, kteří jedí u jednoho stolu, může být zachráněna.

Děj se odehrává v odlehlém sanatoriu na břehu moře v krátkém období na přelomu léta a podzimu. Výhled na moře a nebe, měnící barvu podle počasí, okolní skály, bahenní lázně a pohupující se loďka navozují téměř idylickou atmosféru, všechno je ale trochu jinak. Nikdo z pacientů se do moře nechodí koupat, jen jedna žena se odváží porušit nepsaný zákaz a otevře biblická vrata do moře. Do tohoto prostředí přijíždí nová pacientka Anastázie, která se pomalu seznamuje s dalšími osobami.

Román je rozdělen do tří částí: Zeleň, Dni a Ta vrata, ve kterých se promyšleně prolínají jednotlivé pododdíly: epizody, čtyři sny a čtyři večeře, dva agóny a dvě strofy, ranní snídaně. Autorka v nich rozeznívá všechna tři výše zmiňovaná témata: křesťanství, filozofii a hudbu a přidává malířství a narážky na rozmanitá literární díla a světoznámé spisovatele.

Hudba je zastoupena nejen romantickou Schubertovou hudbou, bez níž jedna z hlavních postav není schopna usnout a která zároveň ovlivňuje i další osoby (viz výše Anastáziin sen, do kterého neustále vstupuje záhadná postava), ale i Amstrongovou písní What a Wonderful World. Píseň zahraná starým vrátným během páteční večeře předznamenává nejen prudkou proměnu počasí a okolního světa, ale i proměnu psychiky jednotlivých pacientů. Přese všechny nesnáze jsou si poslední pacienti schopni říci, že svět je opravdu překrásný, protože mají s kým sdílet místo u prostřeného stolu a tak ulehčit své bolesti, na kterou dosud nebyl vynalezen lék.

Postavu „doktora“, který je odpovědný za chod sanatoria, lze interpretovat z hlediska christologie jako toho nepřítomného, který občas sestupuje na zemi, ale přesto o lidech ví úplně vše. Doktor provádí vstupní pohovor s pacienty, účastní se pátečních večeří a navštěvuje večerní kroužky. Má to jen jedinou nevýhodu: doktor nikdy nedorazí, přesto je stále očekáván a považován za neomylného a nedotknutelného.

Proto se mu připisují i démonické rysy nebo rysy pokušitele.² Doktor sám kouří na terase, odhazuje nedopalky, aniž by se podíval, kdo stojí pod ním dole. Při vstupním pohovoru s Anastázií se zmiňuje o jedné ze svých nejlepších pacientek, která spáchala sebevraždu, a nabízí Anastázii vstup do jejího klubu anonymních zamilovaných. V závěru příběhu, když se pacienti dozvídají, že se doktor už nevrátí, se náhodou přijde na to, že jedna z pacientek chybí. Od té doby se stane Klaudie všudypřítomnou, i když si někteří vůbec nepamatují její podobu za živa. Její osobnost přerůstá v mýtus, a tak nebude nikdy zapomenuta.

Kniha naráží i na jiná literární díla. Několikrát je zmiňováno dílo Thomase Manna Kouzelný vrch, ve kterém pacienti horského sanatoria umírají nedůstojnou smrtí na tuberkulózu. I v této knize pacienti trpí závažnou nemocí, která může končit smrtí. Doufají v doktora, jenž by se měl objevit každý pátek na večeři. Také Anastázie trpělivě čeká, až jí doktor sundá obvaz z poraněné ruky. Nakonec se rozhoduje sama a obvaz roztrhá na malé cáry.

V románu se nic nedozvídáme o minulosti ani o budoucnosti pacientů. Dcera Anastázie se v počátku příběhu matky zeptá, proč to udělala, ale odpověď nenacházíme. Dozvídáme se jen, že utrpěla trauma a lehké kóma a přišla o malíček na pravé ruce. Rozhodně to nebyla pouhá autonehoda. Anastázii pronásleduje vidina zelené barvy (zelený sen), kterou spojuje se smrtí nenarozeného dítěte, jež zemřelo v lůně matky. Kromě barevného cítění se celou knihou line nezapomenutelná vůně doktorova lipového čaje. Kdo jej jednou ochutnal, už na něj nikdy nezapomene. Poslední šálek však doktor hned v úvodu nalil jen sám sobě.

1. Kamenova, Borislava. Christijanski temi i motivi v romanite na Emilija Dvorjanova „Zemnite gradini na Bogorodica“ i „Pri vchoda na moreto“. Přenáška přednesená 19. 11. 2016 na Druhém filologickém fóru pro bakaláře, magistry a doktorandy na Sofijské univerzitě Svatého Klimenta Ochridského v Sofii. ^zpět
2. Radeva, Janica. „Pri vchoda na moreto“ kato roman za lečenieto na života. [on-line]. [11. 11. 2015]. [cit. 01. 12. 2016]. Dostupné z: www.kultura.bg/web/при-входа-на-морето-като-роман-за-ле/ ^zpět