Lisabon žije od 2. února velkolepě pojatou průřezovou výstavou výtvarných děl modernisty Josého de Almada Negreirose (1893–1970) s názvem José de Almada Negreiros: uma maneira de ser moderno. Výstava se nachází ve dvou rozlehlých patrech budovy Gulbenkianovy nadace (Fundação Calouste Gulbenkian). Kurátorky výstavy Mariana Pinto dos Santos a Ana Vasconcelos v rozhovoru pro únorové číslo literárních novin Jornal de Letras uvedly, že výstava tomuto všestrannému umělci splácí určitý společenský dluh. Portugalské veřejné mínění po karafiátové revoluci v roce 1974 považovalo Almada Negreirose za kontroverzní osobnost a schválně jej opomíjelo. Stalo se tak kvůli umělcově angažovanosti ve službách salazaristického Nového státu.

Výstava představuje různé stránky umělcovy tvorby, ale důraz klade především na jeho malbu a kresbu, a to ve světle umělecky kritickém a zcela apolitickém. Kurátorky přiznávají, že z důvodů neuvěřitelné rozsáhlosti a diverzity díla nebylo možné do výstavy zahrnout jeho počiny dramaturgické, choreografické, divadelní a především literární. Ty jsou spojeny zejména s první fází portugalského modernismu, tedy obdobím mezi lety 1915 až 1917.

V dubnu 2017 si Portugalsko rovněž připomíná stoleté výročí své futuristické kapitoly v rámci evropských avantgardních vln počátku 20. století. Traduje se, že portugalský futurismus trval pouhých osm měsíců. Tedy od Almada Negreirosovy teoretické přednášky v rámci první a již nikdy neopakované Futuristické konference v lisabonském Teatro República (dnešní městské divadlo Teatro Municipal de São Luiz) v dubnu 1917, po zabavení jediného čísla časopisu Futuristické Portugalsko (Portugal Futurista) policií koncem listopadu téhož roku. Ve skutečnosti však vliv futurismu na portugalskou kulturu zaznamenáváme o pět let dříve.

Pařížské ozvěny a Orpheu
V roce 1912 se setkávají budoucí literáti Fernando Pessoa, Mário de Sá-Carneiro a Almada Negreiros. Mário de Sá-Carneiro vzápětí nechává studií práv v Coimbře a odjíždí do Paříže. Tam poznává krajana, výtvarníka Santa-Ritu Pintora a italského malíře Gina Severiniho, který výrazně přispěl k navázání osobních kontaktů mezi francouzskými kubisty a italskými futuristy. V prosinci píše dopis Fernandu Pessoovi, kde se vyznává z obdivu ke kubismu a futurismu. Navrhuje založit časopis, který by upozorňoval na aktuální evropské umělecké avantgardní tendence a pomohl je zavést v Portugalsku. Více než samotným Marinettim (má výhrady k jeho destruktivní pěsti) je však fascinován spíše Apollinairem, zejména jeho manifestem L’antitradition futuriste (1913).

V roce 1915 vycházejí dvě čísla časopisu Orpheu (Orfeus), sdružující hlavní postavy první generace portugalského modernismu. V prvním čísle se poprvé představuje Pessoův heteronymní autor Álvaro de Campos. Jeho futuristická Triumfální óda je zároveň manifestem nového, pouze portugalského, uměleckého směru, sensacionismu. Za futuristicky výbušný je považován Almadův nenávistný antidantasovský manifest Manifesto Anti-Dantas e por extenso, namířený proti tehdy populárnímu a podle orfistů nudně akademickému spisovateli a dramatikovi Júliu Dantasovi. Součástí druhého čísla byla rovněž Sá-Carneirova báseň Manucure (Manikúra), záměrně laděná do sensacionistického stylu.

Algarvská mezifáze a O Heraldo
V roce 1916 z osobních i finančních důvodů časopis Orpheu zaniká, Mária de Sá-Carneira následně v Paříži páchá sebevraždu. Nastává krátká pauza. Fernando Pessoa je zdrcen přítelovou smrtí. Klíčovou osobností portugalských modernistických tendencí se stává Almada Negreiros. Společně se Santa-Ritou Pintorem zakládají „futuristický spolek“ Comité Futurista Português. Pod hlavičkou spolku posílají zdravici a prosbu o uměleckou součinnost malíři Lysteru Francovi, který je šéfredaktorem časopisu O Heraldo (Posel), vycházejícího v jihoportugalském Faru. Faro, které ač je dnes tepnou nejvýznamnější turistické oblasti Algarve, bylo v té době správním centrem ospalých rybářských vesniček a na kulturní mapě země se téměř nevyskytovalo. Lyster Franco je nadšen, veškeré portugalské „futuristické“ dění se tak mezi lety 1916 a 1917 přesouvá do Fara. Fernando Pessoa se na pár měsíců usazuje v nedalekém městečku Tavira, kde žije jeho teta. V literární příloze časopisu O Heraldo vychází Almadova umělecká esej Litoral (Pobřeží), věnovaná tvorbě Amadea de Sousa Cardosy, významného portugalského kubistického malíře, který dosáhl evropského věhlasu. Cardoso se poté přidává k Almadově skupině.

Lisabon a Portugal Futurista
Počátkem roku 1917 proběhla v lisabonské Liga Naval výstava futuristické malby. Jedním z mezinárodně slavných vystavujících je Amadeo de Sousa Cardoso. Almada Negreiros pod dojmy z jeho děl obratem vydává knihu K4 O Quadrado Azul (K4 Modrý čtverec), která je považovaná za jedinou portugalskou futuristickou publikaci.

V listopadu 1917 vychází první a zároveň poslední číslo časopisu Portugal Futurista. Má dva cíle. Prvním je šokovat. Tím druhým je prostřednictvím kosmopolitního dialogu uvést a ukotvit v Portugalsku futurismus jako aktivní směr zasahující nejrůznější umělecká odvětví. Dle ostatních evropských vzorů tak činí zejména souborem manifestů, např. překladem Marinettiho O Music Hall nebo přetiskem manifestu francouzských výtvarníků Manifeste des Peintres futuristes, do něhož byly vloženy dva Sousa Cadrosovy obrazy z roku 1914: O Farol (Maják) a Cabeça negra (Černá hlava). V tiráži časopisu je s ironickou nadsázkou uvedeno, že vyšel v nákladu 10 000 kusů. Skutečný počet není pravděpodobně nikde uveden ani zaznamenán, literárněhistorické prameny spekulují o 250 výtiscích. Improvizovaná redakce přepokládala skandál včetně případného zásahu cenzorů, a jelikož v Portugalsku se nevhodné publikace stahovaly z trhu až po vydání, chtěla tak policii „zavařit“ tím, že ji přiměje hledat vysoký počet neexistujících exemplářů. Jako šéfredaktor Portugal Futurista byl uveden malíř a etnolog, v té době student, Carlos Porfírio. Skutečnou vůdčí postavou vydání byl ovšem Almada Negreiros.

Podstatnou součást časopisu tvořily dva manifesty, které byly čteny již na dubnové Futuristické konferenci. První, Ultimatum Futurista às Gerações Portuguesas do Século XX (Futuristické ultimátum portugalským generacím dvacátého století), pocházel od Almady Negreirose. Šlo o klasický text inspirovaný Marinettim a založený na odmítnutí konvencí a klasického umění stejně jako snobského publika neschopného o uměleckém díle přemýšlet. Součástí manifestu byla i známá Negreirosova fotografie v „nafouknutém“ leteckém obleku. Druhý, velmi provokativní text Manifesto Futurista da Luxúria (Futuristický manifest chtíče) byl dílem feministicky založené a proti Marinettiho šovinismu bojující francouzské autorky Valentine de Saint-Point. Společně s intersekcionistickou prózou až eroticky adorující armádu Saltimbancos (Kejklíři) od Almady Negreirose a nenávistným textem „proti všem a proti všemu“ Ultimatum (Ultimátum) od Álvara de Campos se tento druhý manifest zasloužil o to, že byl obsah časopisu cenzurou označen za nepřijatelný a za dva týdny po vydání stažen z oběhu.

Součástí prvního čísla byla pochopitelně i čistě literární díla. Zajímavostí je báseň Arbre (Strom) od Guillauma Apollinaira, jejíž rukopis poslal redakci jako odpověď na dopis spolupracovnice časopisu, v Lisabonu žijící francouzsko-ukrajinské umělkyně Soniy Delaunay. Báseň nebyla do té doby nikde publikována a o rok později se objevila jakou součást slavného souboru Kaligramy. To, že báseň byla poprvé zveřejněna právě v portugalském časopise, není všeobecně příliš známo.

Kulaté výročí portugalského futurismu si budou během roku jistě připomínat mnohé kulturní instituce nejen v lusofonních zemích. I Portugalské kulturní centrum v Praze (Instituto Camões) ve spolupráci s pedagogy a studenty Ústavu románských studií FF UK připravilo „futuristický“ večer. Kromě přednášky o první generaci modernismu zazněly ukázky z tvorby autorů spojených s právě časopisem Portugal Futurista. Součástí večera bylo improvizované hudební vystoupení Jana Faixe a Víta Kloučka inspirované Camposovým Ultimátem a autorské čtení Básníka Ticho.