Jsi to ty? je první román Davida Nobbse přeložený do češtiny. Nobbsova popularita vrcholila v Británii na konci 70. let, kdy se proslavil jako autor televizního sitkomu Vzestup a pád Reginalda Perrina, v němž poprvé rozpracoval své životní téma krize anglické střední třídy, chycené do pasti uvědomělé životní bezcílnosti. Dlouhá léta psal také skeče a monology slavným komikům, jako byli David Frost, Tommy Cooper, Ken Dodd nebo Frankie Howard. V pozdějších letech se věnoval beletristické tvorbě, mezi jejíž plody patří i nenápadná kniha Jsi to ty? z roku 2011, kterou loni vydalo v češtině Argo. David Nobbs zemřel v roce 2015, v Česku tak dostal šanci představit se až po své smrti. Ačkoliv si u nás svým bryskním humorem mohl fanoušky získat už dávno, nemá smysl lomit nad jeho pozdním entrée rukama. O smrti uvažoval jako o příležitosti posunout se dál. Nad skutečností, že českého nakladatele k zájmu o jeho tvorbu vyburcovala až jeho smrt, by se dobře bavil.

K napsání humoristického románu Jsi to ty? inspirovala Davida Nobbse smrt jeho matky. Kdo by ale čekal ponurou reflexi soužení nad ztrátou blízkého člověka, knihu by po prvních pár stránkách mohl znechuceně odložit. Text zachycuje osm dní v životě maloměšťáka Jamese Hollinghursta, kterému se v autě na dálnici zabila žena. Debora mířila do města Diss a v autě měla na přezutí červené lodičky od Prady. Kromě těchto dvou opomenutelných faktů, které Jamesovi na několik sekund nejdou do hlavy, se po zjištění toho, co se stalo, není schopný soustředit na nic jiného než na to, že o manželčině „zmizení“ ze svého života už dlouho snil. Cesta od „Tak se sakra rozbreč“ k nepředstíranému truchlení vede napříč bláznivým týdnem, plným překvapení a objevů v životě navenek spořádaného stárnoucího Angličana.

James Hollinghurst je typický antihrdina. Celý život se kvůli úspěšnějším bratrům užírá pocitem nedostatečnosti. Ačkoliv mu vlastní kariéra zajišťuje pohodlný středostavovský život, materiální jistoty považuje za samozřejmé a do osudového dne, který mu navždy změní život, považuje za luxusní přívěšek na klíčích od svého života i Deboru. Pošramocené ego kvůli tomu, že manažerskou pozici ve firmě vyrábějící obaly zkrátka nemůže vydávat za životní úspěch, si kompenzuje vydržováním mladší milenky Helen. Je cholerik, frustrace si ale jako typický Angličan vybíjí v soukromí. Nejčastěji řve při jízdě autem na rádiové komentátory. Roztržitost, lehká závislost na alkoholu a především Jamesův sžíravý sarkasmus, na kterém celá kniha stojí, z něj dělají padesátníka z masa a kostí.

Poté co dům Hollinghurstových opustí policista, který Jamesovi přišel nešťastnou novinu sdělit, začne hlavní hrdina obvolávat rodinu a známé. Zdá se však, že po počátečním překvapení není zpráva pro nikoho dostatečně šokující a tragická, aby jej vytrhla ze sebestředného běhu dní. Dcera Charlotte, která s rodinou není v kontaktu několik let, se ocitne „v záplavě slz“, ale promluvit s otcem ji to nepřinutí, syn Max je zdrcen, ale druhý den prosí Jamese, aby pohřeb odložil, nechce totiž zmeškat projektovou schůzi. Debořina sestra Fliss „zasténá jako poraněné zvíře“, aby vzápětí dodala: „Diss? Ale u Diss nikoho neznáme. Ty jo?“, jako by skutečnost, že jí zemřel sourozenec, mohla přehlušit jakákoliv podivná okolnost tohoto faktu. Výmluvný monolog ze sebe dostane i Jamesův bratr Charles: „Nabídl bych ti, že k tobě zajedu, Jamesi… je to smůla, že je Surrey až na druhém konci Londýna… a nejhorší je… tedy, ona smrt samozřejmě vždycky přijde nevhod, ale já brzy ráno vyrážím do Kodaně, mám takové naprosto absurdní šestidenní turné… Podívej, můžu se vrátit ve středu, takže čtvrtek nebo pátek příští týden bude v pořádku… Mělo jít jenom o pár dní, taková krátká dovolená, nic důležitého… Ale prosím tě, jaká škoda, největší škoda je, že ti zemřela manželka.“

James je ve dnech následujících po Debořině smrti zcela zaměstnán zařizováním pohřbu a snahou vymyslet, jak a kdy nejšikovněji zoficiálnět svůj vztah s Helen. Neschopnost jakkoliv začít traumatickou událost přijímat však trvá jen do doby, než se v ledničce zkazí Deborou nakoupené jídlo a do rána, kdy v posteli přestane pátrat po Debořiných bocích. Zásadní zlom pak nastane ve chvíli, kdy selže při sexu s Helen. Rozpačitě strávené odpoledne u scrabble a večer u kuskusu s červenou řepou Jamesovi napoví, jak by vypadala skutečná budoucnost po boku této ženy. Během několika hodin se z někoho, koho chtěl chtít, promění v osobu, se kterou ho nepojí hluboký cit ani záliba ve večeřích „postavených na šunce, sýru a domácí paštice“. K bolestnému sebepoznání a následnému prozření se tak Nobbsův antihrdina dopracovává tím, že si uvědomí nepříjemné změny v zaběhlém denním rytmu, který je pro postmoderního člověka, obklopeného pocitovým chaosem, jediným orientačním bodem.

Odyseu Jamese Hollinghursta pravidelně střídá příběh neznámého muže, který v osudný den čekal na Deboru v restauraci zapadlého hotelu u Diss. Pro případ, že by se rande vyvíjelo žádoucím směrem, zamluvil na recepci pokoj. Vyplněný formulář na jméno pan a paní Womatchkovi, Dressing, Tatarská 69, Worcester nevzbudil u maďarské recepční nejmenší podezření, a kdyby Debora do hotelu opravdu dorazila, mohlo u toho i zůstat. Ta ale ve chvíli, kdy si neznámý muž na toaletách sundává z prstu snubní prsten, aby ho tam později zapomněl, umírá ve svém kabrioletu na cestě do Diss. Hon za prstenem, který anglicky špatně rozumějící i hovořící personál posílá panu Womatchkovi do Worcesteru, představuje jednu z Nobbsových černohumorných lahůdek. Identita neznámého muže však, jak lze očekávat, nezůstane utajena až do konce. Stane se poslední zatáčkou v labyrintu Jamesova šíleného týdne.

Na cestě do islingtonského krematoria si čtenář s Davidem Nobbsem a Jamesem Hollinghurstem užije spoustu politicky nekorektní legrace. Nobbs například zcela otevřeně zachycuje nechuť Britů vůči přistěhovalcům, kteří nevládnou dokonalou angličtinou. K nejlepším pak patří myšlenkové pochody Jamese, donuceného po cestě konverzovat s londýnskými taxikáři. „Nesnáším burky,“ začne rozhovor řidič u King’s Cross. Jamesovi trvá celou jednu stránku vnitřního monologu, než zváží nejbezpečnější reakci. Burky mu z bezpečnostních, estetických a sexistických důvodů vadí taky, v multikulturalismus nevěří, ale zároveň nechce, aby to vypadalo, že je na taxikářově straně, v tichou jízdu však už může stěží doufat. Tak aspoň nenaváže o burkách: „Máte hodně problémů s cyklisty?“ „Jestli mám hodně problémů s cyklisty? Hajzlové. Nenávidím je.“

Jamesovy průběžné komentáře, zachycující frustrace středního proudu britské společnosti, však tvoří pouhé pozadí dramatu odehrávajícího se v rodině Hollinghurstových. Nálada s blížícím se pohřbem vážní. James pouští Helen k vodě, ta vyhrožuje odhalením jejich vztahu na pohřbu, z Kanady přijíždí syn Max a z venkova prostořeký strýček Stanley, který naznačuje, že Jamesův bratr Charles měl k Deboře podezřele blízko. Jamesovy cholerické výpady však svou odzbrojující komičností dusnou atmosféru až do konce periodicky rozptylují. Jednoho dne tak například vyvrcholí rituál snídání toastů s různými druhy pomazánek v různém pořadí, kterým James začíná každý den, co si sám pamatuje. Poté co se zbaví nutkání dojet ke stadionu Arsenalu a zařvat tam „Do toho, Tottenhame, do toho!“, si James všechny čtyři půlky namaže medem a do ticha prázdného domu zařve: „To je překvapení, co?“

V den Debořina pohřbu pak dochází k přirozenému rozuzlení hlavních i vedlejších linií příběhu. James odhalí identitu muže, který na Deboru čekal v Diss. Šok se mísí se zahanbením a bolestí, poté co mu dotyčný sdělí, že Debora o manželově nevěře věděla. Po osmi dnech se tak James konečně rozvzlyká. Pokání, ke kterému poté dojde v koutě zahrady za domem, vede ke svého druhu smíření a zklidnění. A tak aniž by moralizoval, vzkázal David Nobbs jedním ze svých posledních románů, že všechny tragédie, které člověka v životě potkají, jsou příležitostí k pozitivní změně. Nobbsův výjimečný smysl pro humor a životní nadhled by měly být hlavními důvody, proč se vrátit i k dalším jeho dílům.