Ženy v soukolí všedních dnů
Geislerová, Lela: Zen žen

Ženy v soukolí všedních dnů

Komiksové stripy Lely Geislerové vycházejí v týdeníku Respekt už osmým rokem a letos se dočkaly také knižní verze. Ta výmluvně ukazuje, že jejich hlavní kouzlo spočívá v sympatické neuspořádanosti, ba chaotičnosti, v impulzivním, nepředvídaném přístupu.

Už osmým rokem se v časopise Respekt každý týden objevuje strip Lely Geislerové (nar. 1975) Zen žen. Za tu dobu si získal množství příznivců a také dvě ceny Muriel za nejlepší komiksový strip roku (v letech 2012 a 2014). Není divu, že se dočkal knižního vydání, spíše je překvapením, že k němu došlo až tak pozdě – mnohým slabším stripům ke knižní edici stačil podstatně kratší čas.

Jeho název je nejspíš především slovní hříčka, přesto se zenovými kóany má společné jedno – víru v to, že podstata (života i vtipu) se často skrývá ve věcech a činnostech obyčejných, ba banálních. Hrdinky (a hrdinové, byť muži tu vystupují převážně ve vedlejších rolích) jsou semílány každodenní rutinou zejména v domácnosti, ale také v partnerských vztazích. Sama autorka k tomu v rozhovoru se svou sestrou Ester, který je na závěr knihy zařazen místo doslovu, přiznává, že když ji tehdejší redaktor Respektu Ondřej Nezbeda oslovil s možností kreslit pro týdeník komiksy, hledala inspiraci ve svých záznamech z doby, kdy byla doma sama na dvě malé děti a „v zoufalých chvílích si kreslila minipříběhy z mateřské dovolené“, přičemž slovo dovolená dává do uvozovek. Právě rozpor mezi sny a ambicemi mladých žen a únavnou realitou, která na ně padne v souvislosti se starostí o děti, je jedním z podstatných motivů, který je navíc případně rozvíjen jako protiklad k bezstarostnému sobectví dětí, které přece mají ještě život před sebou, zatímco matka už má takzvaně splněno či ještě hůře hotovo. Geislerová je nemilosrdná v tom, jak často, detailně a s hořkým humorem glosuje ony každodenní drobné šarvátky doma i na veřejnosti, které život s dětmi nutně přináší. A manžely, babičky a kamarádky kolem: všichni mají hlavně „chytré“ rady.

Děti jsou nejspíš nejzábavnějším, ale nikoliv jediným motivem. Geislerová (či editor svazku Ondřej Kavalír) stripy rozdělila do čtyř nestejně dlouhých oddílů Partneři, Děti, MatkaKamarádky. První dva jsou nejrozsáhlejší, ale ve štiplavosti je překonává oddíl Matka, který ostře relativizuje známé rčení o tom, že maminka má vždycky pravdu. Jistěže nemá, jen si to mnohé matky (nejen ty v autorčiných mikrodialozích) odmítají připustit a dokážou své mylné nebo přestřelené soudy a reakce obhajovat argumenty už úplně absurdními.

Zpřeházené řazení jednotlivých stripů trochu znesnadňuje sledovat autorčin kresebný vývoj a koneckonců i proměnu scénářů poté, co k jejich tvorbě přizvala o tři roky mladšího Martina Macha Ondřeje. Oproti původní nervní a jaksi syrové kresbě působí obrázky z posledních let až protikladně jemně a elegantně, a zatímco původní styl jako by vycházel z komiksového undergroundu, v těch aktuálních lze nalézat podobnost třeba s malířem Janem Šafránkem. Obojí má své kouzlo i své minusy: živelné stripy z let 2010–12 mají velkou energii a bezprostřednost, ale prozrazují, že autorka občas neměla koncept tří (nebo čtyř) obrázků úplně promyšlený, a promluvovou bublinu tak narušuje hlava nebo ruka postavy, případně jiný předmět, což komplikuje a ztěžuje četbu promluvy. Naproti tomu pozdější kresby už jsou vycizelované, čitelnější a srozumitelnější, obecně profesionálnější, ale místy poněkud chladné. Zároveň si však Geislerová stále uchovává sympatický a svým způsobem amatérský přístup: nepracuje s žádným hotovým fontem, všechny texty vypisuje ručně, nepoužívá jeden obrázek pro všechna tři okna, jak to běžně autoři stripů dělají, ale kreslí vše znovu (či přinejmenším překresluje výrazy v obličeji a gesta rukou). Je to pracné, zvláště když autorka zaplňuje celý strip když ne barvami, pak alespoň odstíny šedé a černé. A obdivuhodné, protože obvykle se autoři stripů s kresbou takto nepachtí.

Podobné je to se scénářem. Zejména když si je Geislerová psala sama, počínala si dosti marnotratně: tam, kde by zkušenější autor stripů začal opakovaně využívat několik vracejících se a výrazně typizovaných postav či situací, tam Geislerová vždy začíná znovu, s postavami novými, anonymními. S příchodem Macha Ondřeje se to začíná trochu měnit, ale v přítomném souboru najdeme jen několik málo stripů, které využívají stejné postavy (v obdobné situaci) – zatímco ikonické stripy jako Peanuts nebo Red Meat s něčím takovým pracovaly zcela samozřejmě; a stále dostatečně invenčně. Není to vada a dost možná se tím Lela Geislerová chtěla vyhnout situaci, kdy by těmi vracejícími se postavami byli členové její rodiny (pro pořádek dodejme, že Lela je nejstarší, nejméně známá a povahově nejkřehčí z trojice sester Geislerových, přičemž jak nejmladší Ester, tak především nejslavnější Aňa jsou pod trvalým dohledem bulvárních médií, k čemuž je předurčuje jak mediální sláva, tak eskapády jejich partnerských vztahů). Jen to měla o něco těžší.

Ne, že by to bylo fatálně znát, stripů průměrných, s pointami obehranými či nevýraznými v souboru není mnoho a jsou zastoupeny i tam, kde už přispěl Mach Ondřej. S přehledem je vyvažuje převaha těch jiskrnějších, včetně nejlepšího stripu, který jako svůj oblíbený uvádí i autorka, totiž Perníček maminka. Z plejády etud utahaných, zklamávaných i sarkastických třicátnic a čtyřicátnic jej výrazně vyděluje smysl pro nadsázku. Angažování scenáristy i místy rutinní povaha některých novějších stripů naznačují, že Lele Geislerové už trochu dochází přísun historek od kamarádek a rodiny. Možná právě hyperbolizovanější, odvážnější nadsázka by pro budoucnost Zenu žen mohla být tou správnou cestou.

Kupte si knihu:

podpoříte provoz našich stránek

Recenze

Spisovatelé:

Kniha:

Lela Geislerová, Martin Mach Ondřej: Zen žen. Labyrint a Paseka, Praha, 2017, 224 s.

Zařazení článku:

komiks

Jazyk:

Hodnocení knihy:

70%

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse