Ačkoli má Roger Pihl na kontě řadu humoristických próz, oddechovým románem Muž, který se nechtěl vrátit domů se poprvé představuje i publiku mimo Skandinávii – včetně toho českého. Vizuálně zaměřeného čtenáře potěší už do detailu řešená obálka (a předsádka!) v nápaditém a zdařilém provedení talentovaného a dnes již snadno rozpoznatelného ilustrátora Jindřicha Janíčka. Přebal navíc zdobí prvek, který vídáme na pultech českých knihkupectví vzácně: jméno překladatele, v tomto případě překladatelky Ivany Voráčkové. Jméno se sice nesměle krčí na zadní straně, přesto za jeho uvedení nakladatelství Plus (které v tomto ohledu ostatně patří k těm progresivnějším, na přední straně obálek uvádí jména překladatelů alespoň v edici Pestrá řada) náleží uznání.

Hrdinu příběhu, vysoce výkonného manažera Valdemara Vågena, srazí cestou na kole do práce elektromobil. K nehodě dojde příznačně v den velkého kongresu, kdy je Valdemar ve firmě snad ještě nenahraditelnější než po zbytek roku. Probere se až v nemocnici, kde se jeho denním chlebem stane lelkování, zírání do stropu a laškování se sestřičkami. Poprvé po dvanácti letech netráví veškerý svůj čas schůzkami nebo myšlenkami na ten či onen problém, který je třeba řešit. V nemocnici si odpočine nejen od pracovního shonu, rázem je zbaven také všech tíživých možností volby, s nimiž se potýká každý z nás: k obědu si kupříkladu může vybrat jen a pouze hovězí stroganov, k pití má v nabídce obyčejnou vodu. Veškerou zodpovědnost za pacienta a jeho rozhodnutí přebírá personál nemocnice. Na to si Valdemar rád a rychle zvykne, a svůj nový život zbavený povinností a zodpovědnosti si dokonce oblíbí natolik, že začne hledat všemožné způsoby, jak si pobyt v nemocnici protáhnout na co nejdelší dobu.

Autor staví humor na jeho úsměvných pokusech o oddálení operací i dalších drobných příhodách. Valdemar v nemocnici roztomile lumpačí (například přepínáním sportovních přenosů, které sledují pacienti na sousedních postelích), v atriu si dává dostaveníčka s holubicí Palomou (které nosí její oblíbené skořicové švýcarky) a žertuje s lékaři a sestřičkami (přičemž vzápětí s plným pochopením konstatuje, že jeho vtipy nepadají na úrodnou půdu). K tomu všemu si postupně všímá podezřelých záležitostí, které se odehrávají během každodenního nemocničního provozu, čímž kniha dostává téměř detektivní rozměr.

Ústřední příběh je prokládán epizodami ze života několika vedlejších postav, z nichž zaujme především „bouchač“ Rafana. Jeho východoosloský dialekt (jazyk ulice, který by měl svědčit zejména o tvrdé slupce mluvčího) se sice v překladu rozplynul do několika českých nářečí, výsledek je ale nakonec tak komický, že funguje. Namátkou z Rafanova repertoáru: „A copa se vám to stalo?“; „A kur vajíčka snáší (...) Mám čapnout bejsbolku a zaskočit k pantátovi na návštěvu?“ (s. 107) Prostřednictvím jednotlivých postav se Roger Pihl dotýká i vážných a podstatných témat, jako jsou vyhoření, osamělost či ztráta blízkého člověka. Kniha tak navzdory všem komickým situacím přináší také zamyšlení nad tím, jak si poradit se životem v dnešní zběsilé době, která po člověku neustále něco vyžaduje. Odpověď na tuto otázku sice autor nepřináší, ale ví, že nejlepšími zbraněmi proti bezradnosti jsou nadhled a humor.

Absurdními a záhadnými motivy kniha připomíná tvorbu švédského autora Jonase Karlssona – zápletkou a prostředím potom konkrétně kafkovskou novelu Místnost, tónem a podněty k zamyšlení mírně odlehčenější Fakturu. Humor Jonase Karlssona je však temnější a mnohdy vzbuzuje úzkost. Humor Rogera Pihla je oproti tomu laskavý, téměř ustavičně cuká čtenářovými koutky (třebaže se některé vtipy opakují častěji, než by bylo třeba), a právě díky němu je četba Muže, který se nechtěl vrátit domů především příjemným, oddechovým zážitkem.

Jako ilustrace nechť závěrem poslouží následující úryvek, v němž se jedna z postav vyrovnává s odmítnutím vysněné partnerky:

„Ten cit mu zůstal v srdci jako rotující trojúhelník, když se otáčel, bodal ho, ale postupně se rohy obrousily a přestalo to bolet. Po nějaké době na ni už ráno nemyslel, a tak na ni přestal myslet i večer.“ (s. 120)