Román Nikdo nic nikdy vyšel poprvé v Mexiku v roce 1980, a je tedy zatím „nejstarší“ knihou, kterou od tohoto autora českým čtenářům zprostředkovalo nakladatelství Runa: po téměř čtyřiceti letech se experimentální román, který Saerovi zajistil uznání kritiky, dostává i k nám.

Kniha nabízí niterná Saerova témata a je v ní patrný i autorův nezaměnitelný rukopis: zachycuje prchavé okamžiky, smršťování a natahování času, problematiku paměti, nabízí smyslové popisy, vložené příběhy či mnohovrstevné čtení. To vše je zasazeno do Saerova „locus classicus“ – oblasti nížiny kolem řeky Paraná. Saer tento román údajně psal jako detektivku, ale klasický popis vyšetřování zde nenalezneme.

Na pozadí několika „poklidných“ dní, které Gato Garay (bratr Pichóna Garaye, jejž český čtenář může znát z románu Pátrání nebo z povídkové sbírky Místo) tráví v domě u pláže, kolem níž pomalu plyne řeka, se odehrává příběh hledání surového vraha koní. Zdá se však, že autor především hledá způsob, jak zachytit přítomnost, která nám neustále uniká. Je však taková výzva splnitelná?

V labyrintu četby
Román Nikdo nic nikdy je ambiciózní z hlediska struktury textu. Čtenáře okamžitě upoutá zvláštní narativní technika, v níž rozdělení textu do odstavců působí jako střihy v kinematografii. Vyprávění se svérázně posouvá skokem kupředu (či dozadu) a v textu vznikají mezery, prázdná místa, která se ne vždy zaplní.

Tyto „trhliny v čase“ plní hned několik funkcí. V prvé řadě si autor pohrává se čtenářským očekáváním a zvědavostí (tak jak tomu bývá u detektivního románu), úmyslně rozsévá neblahá tušení, vzbuzuje nepříjemné pocity, nechá čtenáře tápat (což se daří i intertextuálními odkazy, například na mysteriózní drama Fritze Langa Vrah mezi námi). Jindy tento nenadálý střih přidává příběhu fantasticky laděný podtón (jako neskutečně visící míč ve vzduchu, který nepadá dolů) nebo „pomáhá“ k tomu, aby čtenář přehlédl, že si postava čte, sní nebo poslouchá příběh vyprávěný další osobou. Určitá opotřebovanost této techniky se rychle rozplyne v momentě, kdy filmové střihy už nejsou jasně odděleny odstavci, ale svobodně se mísí v roztékajícím, těkavém textu.

Tyto hry se čtenářem jsou umocněny rovněž téměř filmovým střídáním vypravěčských pohledů, kdy fokalizátorem několika dní, během nichž se úsporný děj knihy odehrává, je střídavě vševědoucí, leč úmyslně „zamlčující“ vypravěč ve třetí osobě, Gato Garay, Hrbáč, plavčík na pláži nebo Gatova přítelkyně Elisa. Vyprávění v první osobě nalezneme pouze u postavy Gata, jenž nám tak předává své bezprostřední vizuální dojmy a myšlenky. Saerova technika tak v mnohém připomíná postupy francouzského nového románu, avšak holá objektivita je doplněna i ryzím subjektivním prožitkem.

Bažina času
Silný je Saer opět v obrazech, v nichž popisuje pocity z různých doteků, v synestezii smyslů. Čtenáře například opravdu zastudí, když si Gato lehne na chladné dlaždice, nebo zažije nepříjemný pocit lepkavosti, když se Gatova zpocená záda zaboří do křesla z hrubého oranžového plátna. Značná pozornost se věnuje popisům světla, kdy například „ranní světlo proniká do místnosti s jakýmsi mírným hukotem“ (s. 26), „je dokonce slyšet i šelest světla“ (s. 33) nebo „šum světla“ (s. 145). Silné slunce spaluje všechny postavy a podněcuje všudypřítomnou dusivou atmosféru. Formální použití repetice, které textu přidává rytmus a zvukomalebnost (začátky kapitol a někdy i celé odstavce se opakují), přenáší na jedné straně pocit tíživého ovzduší na čtenáře, na straně druhé pak navozuje iluzi čehosi nekonečného, jako je sám čas, a nabízí jakési záchytné body v pomalu plynoucím ději (plynoucím tak pomalu jako hladká hnědá řeka u Gatova domu).

Právě zobrazení času je v románu precizní. Místo přesných časových údajů se plynutí času ukazuje na drobných proměnám předmětů, které obklopují protagonisty příběhu: šálek s ledem se postupně mění v šálek plný zteplalé vody či šálek, v němž plave utopená můra, denní světlo ustupuje namodralým stínům, písek na pláži je černý apod. Časem se také zabývají v úvahách jednotlivé postavy, když si uvědomují pomíjivost současného okamžiku: „To, co následuje, je zvláštní, nepojmenovatelný stav, v němž přítomnost, která je tak široká, jako je dlouhý veškerý věk, zjevně vystoupala, bůhvíodkud, na povrch bůhvíčeho, a v němž to, co jsem byl já, což samo o sobě vůbec nebylo ničím, co by stálo za řeč, teď ví, že je tady, v přítomnosti, ví to, aniž však dokáže zajít ve svém vědění dále a aniž se ve zlomku vteřiny předcházející tomuto stavu za žádných okolností snažilo to vytušit.“ (s. 81) Nikdo a nic by (nikdy) nebylo, kdybychom je neotiskli do paměti. Saer zachycuje takové okamžiky, které utvářejí každodenní činnosti, jimž se nevěnuje valná pozornost: vytváří tak jakousi paměť bezčasí.

Spodní proudy
V knize místy probleskne i odkaz na politické dění, především v dohadech postav snažících se odkrýt motiv, jenž může vést k vraždění koní. Záměrné odsunutí těchto domněnek stranou však vyznívá v přívalu obrazů o to silněji. Tyto okrajové zmínky spolu s tísnivou atmosférou vyvolanou opakovaným popisem banálních úkonů, pocitem bezmoci, uzavřenosti prostoru a strachu probuzeného nepříjemnými předtuchami vybízejí k alegorickému čtení. Co se skrývá za vraždami koní? Kdo je skutečným vrahem?

Stejně jako u románu Příležitost pochází obálka knihy z dílny grafického studia Stará škola. Reflektuje nesnesitelné vedro a vyprahlost, které na čtenáře v knize čekají, stejně jako základní, nejviditelnější dějovou linii. Zajímavostí grafické úpravy českého vydání pak je, že působí o něco experimentálnějším dojmem než text v originále. Ve španělské verzi jsou totiž jednotlivé odstavce odděleny volným řádkem a četba se tak na chvíli zastaví, zatímco v českém překladu se jednotlivé vjemy a popisy slepují a prolínají.

Tímto románem se Saer jasně zařadil mezi nejvýznamnější španělsky píšící autory. Vít Pokorný v publikaci o současné argentinské literatuře Hrdinové porážky (2017) zařazuje dílo Nikdo nic nikdy do „linie alegorických románů o diktatuře“ (s. 85) stejně jako například Umělé dýchání Ricarda Piglii, i když v nich autoři operují s rozdílnými postupy. Na alegorickou povahu upozorňuje i argentinská literární kritička a spisovatelka Beatriz Sarlo, která v roce 2016 vydala knihu Zona Saer (Saerova zóna).

Román Nikdo nic nikdy nicméně nabízí hned několik možných čtení: dá se číst jako alegorie stavu tehdejší argentinské společnosti, ale také jako detektivka, jako kniha zachycující neuchopitelné „právě teď“ či jako existenciální zamyšlení nad lidským poznáním a nahlížením na okolní svět. Vnímaví a hloubaví pozorovatelé z řad čtenářů si už ten svůj způsob najdou sami.