Nesentimentální oslava síly ženství na březích pochmurného oceánu
Zumas, Leni: Red Clocks

Nesentimentální oslava síly ženství na březích pochmurného oceánu

V blízké budoucnosti, kdy jsou potraty opět nelegální, se pět zcela odlišných hrdinek každá po svém potýká s ženským údělem. Red Clocks Američanky Leni Zumasové jsou propracovaná vypravěčská mozaika, zahalená do melancholické atmosféry.

Román Red Clocks americké spisovatelky Leni Zumasové je mimořádné dílo, jež se na poli současné literatury rovná takřka zázraku. Má v sobě svižnost, dravost a smělou originalitu moderní prózy, která jde bez skrupulí přímo k věci a neváhá se zabývat kontroverzními tématy – zaobírá se ženskou otázkou – a zároveň je prodchnuté vznešenou hloubkou a starobylostí ponuré balady. Melancholickou atmosféru pak zdařile podtrhuje zasazení děje do malého rybářského městečka v Oregonu, odkud autorka pochází. Román, jenž v sobě snoubí osudy pěti zcela odlišných žen, je břitkým, politickým a šokujícně inspirativním vyjádřením, které nabízí nevšední čtenářský zážitek.

„Roku 1841 na Faerských ostrovech v chatě s drnovou střechou, v posteli páchnoucí po velrybím tuku, z matky, která porodila devět dětí a čtyři pohřbila, přišla na svět polární výzkumnice Eivør Mínervudottír.“

Úvodní pasáže knihy připomínají spíše historický román než moderní exkurz do ženského srdce a svědomí; ve skutečnosti jde však o výtažek z práce jedné z hlavních postav, badatelky a středoškolské učitelky Roberty, na niž autorka po celou dobu odkazuje jako na „životopiskyni“ (také ostatní ženské hrdinky, přestože se z úst dalších postav dozvídáme jejich skutečná jména, mají obecně laděná přízviska jako „dcera“, „manželka“ či „léčitelka“, čímž Zumasová naznačuje, že jde svým způsobem o archetypy, známé každému z nás). Nehledě na počáteční úryvek se však neocitáme na Faerských ostrovech poloviny devatenáctého století, ale v Americe blízké budoucnosti, kde došlo k zásadním politicko-společenským změnám, postihujícím především ženskou populaci: potraty jsou opět nelegální, oplodnění ve zkumavce bylo zakázáno a nový dodatek k Ústavě USA uděluje právo na život, svobodu a majetek každému embryu, čímž se každý potrat či pokus o něj rovná vraždě.

„Životopiskyni“ Robertě, která prahne po dítěti (nikoliv ale po manželovi) a poslední měsíce života tráví na nekřesťansky drahých, avšak lidsky chladných ženských klinikách v zoufalé snaze otěhotnět, je bezmála čtyřicet let, a tak ve skrytu duše závidí ženě svého kolegy Susan neboli „manželce“; ta má děti hned dvě, ale sama netouží po ničem jiném než po chvilce klidu: „Jakmile zanese dovnitř nákup, dopřeje si nahoře několik minut. Chvíle televize je nezabije. Proč vlastně koupila hovězí v bio kvalitě? O šest dolarů za půl kila navíc.“ Rozkolísaná a nejistá Roberta, která je pro své studenty vzorem samostatnosti a sebevědomí, vyučuje talentovanou, patnáctiletou „dceru“ Mattie: premiantku třídy se zářivou budoucností, která však otěhotněla s nezodpovědným spolužákem: „Ephraim dostane orgasmus s tím stejným rozklepaným zasténáním, které jí nejprve připadalo zvláštní, ale postupně si na něj začíná zvykat, a jí se uleví, protože už hlavou nenaráží do kliky od dveří, a tak se usměje.“ Na scénu vstupuje i „léčitelka“ Gin, svérázná a poněkud bizarní postavička, „prapravnučka piráta“, žijící o samotě v chatě v lesích za městem, kde na požádání s pomocí bylin a lektvarů provozuje tradiční léčitelské umění a občas ženám v zoufalé situaci pomůže od nechtěného břemene: „Léčitelka ve srubu mezitím smíchá vajíčko s octem a kokoškou pastuší tobolkou pro klientku, která dorazí později; příliš silně krvácí. Nápoj zastaví bolestivý výtok plný sraženin. Dotyčná nemá práci ani pojištění.“ Gin je nakonec nucena čelit falešnému obvinění z provedení nelegálního potratu a téměř se stane obětí novodobého honu na čarodějnice.

V knize se střídá prostředí hypermoderní reprodukční kliniky, vedené chladně nezúčastněným lékařem, s omšelou čtyřčlennou domácnosti rodiny střední třídy, depresivně osamělým bytem svobodné ženy, kouzelnou chaloupkou podivínské kořenářky a konečně i ledovou Arktidou, kam se za dobrodružstvím bez ohledu na tehdejší zvyklosti kdysi vydala neohrožená Eivør Mínervudottír: „Kolik lidí se ale plavilo k polárnímu kruhu, spalo ve stanech přibitých k ledovým krám a sledovalo, jak se člověku loupe kůže, protože snědl jedovatá játra ledního medvěda?“ Román Red Clocks díky své vypravěčské košatosti a rozmanitosti jazyka i prostředí předkládá skutečně důmyslnou literární mozaiku – jde o nefalšovanou baladu na odvěké téma lidské duše, která se příhodně odehrává na melancholickém pobřeží neklidného ocelově šedého oceánu. Každá kapitola, vždy věnovaná jedné z hrdinek, případně úryvku ze vznikajícího životopisu Eivør, je v podstatě ryzí proud myšlenek, znázornění vnitřního světa, myšlenkových pochodů, nadějí i strachů lidské bytosti, jejíž činy a chování jsou později reflektovány ostatními postavami – výsledná vypravěčská síť má tak skutečnou hloubku. S pěticí výše zmíněných hrdinek je snadné se ztotožnit, protože se musejí vypořádávat s problémy, které zná každý z nás – stárnutím, existenční krizí, nenaplněnou láskou, pocity vyloučení –; zároveň jsou však povahově natolik rozmanité, zajímavé a zároveň lidsky zranitelné, že čtenáře setkání s nimi nepochybně obohatí.

Zumasové je zcela zjevně blízké téma ženství a se svými protagonistkami nakládá citlivě a s pochopením. Román však sahá za hranice ženské sounáležitosti, či dokonce i feminismu: řady neschopných a bezcitných manželů, lékařů, partnerů a mužských nadřízených zde stojí proti šikům bezmocných a rozhořčených žen, které zoufale touží po změně a po tom, být vyslyšeny; autorka však nezapomíná zdůraznit, že situace není černobílá a nikdy nelze vinit jen jednu stranu. Red Clocks je především román o lidskosti obecně, o mezilidských vztazích, o vzájemné podpoře a pochopení, o důležitosti svobody a možnosti volby, o tom, jak dusivé mohou být společenské konvence či nařízení ničící lidské osudy bez ohledu na věk a postavení zúčastněných. Red Clocks jsou jeviště pro nezapomenutelně svébytné postavy, břitké úvahy a dialogy ubíhající vpřed závratným tempem. Mistrná, hluboce osobní próza Leni Zumasové, jejíž spisovatelský talent je vskutku mimořádný, provádí osvětu, ukazuje, jaké to je, žít v ženském těle, toužit a snít, jít si za svým a přitom neztratit sebe sama:

„Chce víc než jen jednu věc… Chce rozšířit svou mysl… už nesmršťovat život na pouhou odškrtnutou kolonku, na políčko v kalendáři. Přestat vrtět hlavou. … Smířit se s nevěděním. Spatřit, co je. A vidět to, co je možné.“

 

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Little, Brown, New York, 2018, 368 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Hodnocení knihy:

80%

Témata článku:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse