Román Red Clocks americké spisovatelky Leni Zumasové je mimořádné dílo, jež se na poli současné literatury rovná takřka zázraku. Má v sobě svižnost, dravost a smělou originalitu moderní prózy, která jde bez skrupulí přímo k věci a neváhá se zabývat kontroverzními tématy – zaobírá se ženskou otázkou – a zároveň je prodchnuté vznešenou hloubkou a starobylostí ponuré balady. Melancholickou atmosféru pak zdařile podtrhuje zasazení děje do malého rybářského městečka v Oregonu, odkud autorka pochází. Román, jenž v sobě snoubí osudy pěti zcela odlišných žen, je břitkým, politickým a šokujícně inspirativním vyjádřením, které nabízí nevšední čtenářský zážitek.

„Roku 1841 na Faerských ostrovech v chatě s drnovou střechou, v posteli páchnoucí po velrybím tuku, z matky, která porodila devět dětí a čtyři pohřbila, přišla na svět polární výzkumnice Eivør Mínervudottír.“

Úvodní pasáže knihy připomínají spíše historický román než moderní exkurz do ženského srdce a svědomí; ve skutečnosti jde však o výtažek z práce jedné z hlavních postav, badatelky a středoškolské učitelky Roberty, na niž autorka po celou dobu odkazuje jako na „životopiskyni“ (také ostatní ženské hrdinky, přestože se z úst dalších postav dozvídáme jejich skutečná jména, mají obecně laděná přízviska jako „dcera“, „manželka“ či „léčitelka“, čímž Zumasová naznačuje, že jde svým způsobem o archetypy, známé každému z nás). Nehledě na počáteční úryvek se však neocitáme na Faerských ostrovech poloviny devatenáctého století, ale v Americe blízké budoucnosti, kde došlo k zásadním politicko-společenským změnám, postihujícím především ženskou populaci: potraty jsou opět nelegální, oplodnění ve zkumavce bylo zakázáno a nový dodatek k Ústavě USA uděluje právo na život, svobodu a majetek každému embryu, čímž se každý potrat či pokus o něj rovná vraždě.

„Životopiskyni“ Robertě, která prahne po dítěti (nikoliv ale po manželovi) a poslední měsíce života tráví na nekřesťansky drahých, avšak lidsky chladných ženských klinikách v zoufalé snaze otěhotnět, je bezmála čtyřicet let, a tak ve skrytu duše závidí ženě svého kolegy Susan neboli „manželce“; ta má děti hned dvě, ale sama netouží po ničem jiném než po chvilce klidu: „Jakmile zanese dovnitř nákup, dopřeje si nahoře několik minut. Chvíle televize je nezabije. Proč vlastně koupila hovězí v bio kvalitě? O šest dolarů za půl kila navíc.“ Rozkolísaná a nejistá Roberta, která je pro své studenty vzorem samostatnosti a sebevědomí, vyučuje talentovanou, patnáctiletou „dceru“ Mattie: premiantku třídy se zářivou budoucností, která však otěhotněla s nezodpovědným spolužákem: „Ephraim dostane orgasmus s tím stejným rozklepaným zasténáním, které jí nejprve připadalo zvláštní, ale postupně si na něj začíná zvykat, a jí se uleví, protože už hlavou nenaráží do kliky od dveří, a tak se usměje.“ Na scénu vstupuje i „léčitelka“ Gin, svérázná a poněkud bizarní postavička, „prapravnučka piráta“, žijící o samotě v chatě v lesích za městem, kde na požádání s pomocí bylin a lektvarů provozuje tradiční léčitelské umění a občas ženám v zoufalé situaci pomůže od nechtěného břemene: „Léčitelka ve srubu mezitím smíchá vajíčko s octem a kokoškou pastuší tobolkou pro klientku, která dorazí později; příliš silně krvácí. Nápoj zastaví bolestivý výtok plný sraženin. Dotyčná nemá práci ani pojištění.“ Gin je nakonec nucena čelit falešnému obvinění z provedení nelegálního potratu a téměř se stane obětí novodobého honu na čarodějnice.

V knize se střídá prostředí hypermoderní reprodukční kliniky, vedené chladně nezúčastněným lékařem, s omšelou čtyřčlennou domácnosti rodiny střední třídy, depresivně osamělým bytem svobodné ženy, kouzelnou chaloupkou podivínské kořenářky a konečně i ledovou Arktidou, kam se za dobrodružstvím bez ohledu na tehdejší zvyklosti kdysi vydala neohrožená Eivør Mínervudottír: „Kolik lidí se ale plavilo k polárnímu kruhu, spalo ve stanech přibitých k ledovým krám a sledovalo, jak se člověku loupe kůže, protože snědl jedovatá játra ledního medvěda?“ Román Red Clocks díky své vypravěčské košatosti a rozmanitosti jazyka i prostředí předkládá skutečně důmyslnou literární mozaiku – jde o nefalšovanou baladu na odvěké téma lidské duše, která se příhodně odehrává na melancholickém pobřeží neklidného ocelově šedého oceánu. Každá kapitola, vždy věnovaná jedné z hrdinek, případně úryvku ze vznikajícího životopisu Eivør, je v podstatě ryzí proud myšlenek, znázornění vnitřního světa, myšlenkových pochodů, nadějí i strachů lidské bytosti, jejíž činy a chování jsou později reflektovány ostatními postavami – výsledná vypravěčská síť má tak skutečnou hloubku. S pěticí výše zmíněných hrdinek je snadné se ztotožnit, protože se musejí vypořádávat s problémy, které zná každý z nás – stárnutím, existenční krizí, nenaplněnou láskou, pocity vyloučení –; zároveň jsou však povahově natolik rozmanité, zajímavé a zároveň lidsky zranitelné, že čtenáře setkání s nimi nepochybně obohatí.

Zumasové je zcela zjevně blízké téma ženství a se svými protagonistkami nakládá citlivě a s pochopením. Román však sahá za hranice ženské sounáležitosti, či dokonce i feminismu: řady neschopných a bezcitných manželů, lékařů, partnerů a mužských nadřízených zde stojí proti šikům bezmocných a rozhořčených žen, které zoufale touží po změně a po tom, být vyslyšeny; autorka však nezapomíná zdůraznit, že situace není černobílá a nikdy nelze vinit jen jednu stranu. Red Clocks je především román o lidskosti obecně, o mezilidských vztazích, o vzájemné podpoře a pochopení, o důležitosti svobody a možnosti volby, o tom, jak dusivé mohou být společenské konvence či nařízení ničící lidské osudy bez ohledu na věk a postavení zúčastněných. Red Clocks jsou jeviště pro nezapomenutelně svébytné postavy, břitké úvahy a dialogy ubíhající vpřed závratným tempem. Mistrná, hluboce osobní próza Leni Zumasové, jejíž spisovatelský talent je vskutku mimořádný, provádí osvětu, ukazuje, jaké to je, žít v ženském těle, toužit a snít, jít si za svým a přitom neztratit sebe sama:

„Chce víc než jen jednu věc… Chce rozšířit svou mysl… už nesmršťovat život na pouhou odškrtnutou kolonku, na políčko v kalendáři. Přestat vrtět hlavou. … Smířit se s nevěděním. Spatřit, co je. A vidět to, co je možné.“