Opět někdo klepe na dveře
Nevo, Eškol: Tři patra

Opět někdo klepe na dveře

Na otázku, proč je izraelská literatura ve světě tolik oblíbená a překládaná, odpověděl E. Nevo takto: „Mám pro to psychologické vysvětlení – to jediné, co mi zůstalo ze studií psychologie. Myslím, že základní emocionální stav Izraelců je potlačování: musíte potlačovat všechno, co se děje kolem vás (…), ale když něco potlačujete, musíte také najít způsob, jak to ventilovat, a to je možná důvod, proč tolik lidí v Izraeli píše a proč je tohle psaní plné energie.“ Jeho nová kniha je toho důkazem.

V prvním patře činžáku v okrajové části Tel Avivu bydlí Arnon Levanoni s manželkou a dvěma dcerami. Od přítele spisovatele, se kterým sloužil v armádě, chce radu, jak si zachránit manželství. A hlavně se potřebuje vyzpovídat a ospravedlnit, protože zatímco se podle vlastní interpretace pouze pokoušel pomstít domnělé zneužití své dcery, sám se na dospívající vnučce sousedů reálného zneužití dopustil.

Prozrazení zápletky prvního ze tří příběhů románu Eškola Nevo Tři patra (hebrejsky Šaloš komot) je snad odpustitelné, čtenář totiž od první stránky tuší, kam vyprávění samolibého macha směřuje. Jeho rozhovor s přítelem je pro čtenáře těžko stravitelný monolog. Arnon přítelovy repliky ve svých promluvách reprodukuje, stejně jako hlas své ženy Ajelet, právničky, se kterým je pro čtenáře poměrně snadné se ztotožnit:

„A do včerejška vypadal každej den takhle: večer, když holky usnuly, jsme se s Ajelet pohádali. Proč? Ajelet tvrdila, že mi totálně přeskočilo. Že jsem zralej na psychiatra. Že od tý doby, co jsem zkrachoval a musel jít do zaměstnání, si vybíjím frustraci, kde můžu. Řekla, že už nejsem ten chlap, kterýho si vzala. Že chlap, kterýho si vzala, by se nepokoušel uškrtit nemocnýho starce. Že si upravuju realitu podle svýho. Že chci, aby všichni přemýšleli jako já, a že pokud někdo neschvaluje mý pošahaný teorie, hned je s ním něco v nepořádku. (…) Řekla, že celá ta moje přehnaná péče o Ofri nemá za cíl nic jinýho, než aby ona vypadala jako špatná matka“ (s. 45–46).

Arnon ví, že co udělal, je špatné, ale stále se vnímá jako oběť, což projektuje i do politické roviny: „A pak bude soud a soudce nebude zajímat, že to ona svedla mě (…). Je to jako s Gazou. Celýmu světu je fuk, že na nás už roky stříleli rakety, než jsme tam na ně vlítli. (…) A já přitom nechtěl nic jinýho než chránit svoje holky“ (s. 60).

Zmíněné první patro činžáku představuje pomyslné freudovské id, zastupující touhy a vášně lidské osobnosti. Odkazy na Sigmunda Freuda jsou v textu explicitní a čtenářské očekávání není zklamáno: po složce pudové přijde ve druhém patře i vnímající ego a ještě o patro výš soudící superego. Nejnižší, iracionální, sebestředné a nezodpovědné patro telavivského domu (a izraelské společnosti) opouštíme ve chvíli, kdy Arnon žádá přítele spisovatele o radu. „Víš co, přemýšlej o tom jako o povídce, kterou píšeš, ber to tak, že to, co jsem ti doteď pověděl, byl začátek a prostředek, tři čtvrtiny příběhu, a teď má přijít závěr. A musí to dopadnout dobře. Protože hlavní hrdina už trpěl dost a ostatním už taky způsobil dost trápení. Nespěchej, kamaráde. Já si tu dojím steak s hranolkama a ty mezitím vymysli, jakej happy end by tenhle příběh mohl mít, jo?“ (s. 62).

V této pasáži je možné slyšet ozvuky povídky Najednou někdo klepe na dveře dalšího významného současného izraelského autora, Etgara Kereta, ze stejnojmenného souboru. Eškol Nevo se Keretovi generačně blíží. Autoři, kteří publikují od 90. let, bývají označováni jako „thin language generation“. Tato generace „úsporného jazyka“ píše stylem, který je snadno srozumitelný, blízký mluvenému jazyku ulice, přirozený. Ačkoliv jazykově jsou Nevoovy knihy Keretovým podobné, v určitém ohledu se přece jen liší. Návrat k realistickému stylu a tematizace aktuální společenské problematiky ho spojuje s novou, o něco mladší generací autorů, kterou představuje např. i českým čtenářům již známá Ajelet Gundar Gošenová. Ta zároveň patří k absolventům Nevoovy soukromé školy kreativního psaní a je i autorkou recenze Tří pater pro New York Times (5. ledna 2018). V té se ptá: „Zamýšlel Nevo svou budovu jako metaforu? Při čtení těchto pozoruhodných příběhů člověku tanou na mysli Izraelci, kteří zamykají dveře před zlem zvenku, avšak nikdy se nepozastaví nad vlastní morálkou.“

Téma domova z různých pohledů je pro autora v celém díle centrální a stále nevyčerpané. V zatím posledním románu se posunul více do individuální, psychologizující roviny. Nevo také dál rozvíjí metodu polyfonního psaní, mnohohlasého románu, stylu, který má v izraelské literatuře tradici. Za připomenutí snad stojí některé literární souvislosti: nejen využitím konfesí v první osobě mohl Nevo navázat například na román Můj Michael Amose Oze, což potvrzují jak opakující se oslovení „Michaeli“ ve třetí části románu, tak postava jménem Chani v jeho druhé části. I u Oze řeší Chani partnerský nesoulad se svým manželem Michaelem. Jiný známý Ozův román, Černá skříňka, je psán formou dopisů a telegramů. I zde nacházíme paralelu ve Třech patrech – druhá část knihy má formu dopisu, který píše Chani své přítelkyni Netě.

Tuto poněkud přežitou formu komunikace („kdo dnes ještě posílá dopisy?“, s. 63) volí mladá matka, která po mateřské dovolené zůstala s dětmi doma, začíná z toho bláznit a zároveň zjišťuje, že její psycholožka Michaela (která „nepoužívala obvyklá klišé typu: Id a ego a vaše matka a jaký z toho máte pocit a jak jste to prožívala“, s. 63) před dvěma lety zemřela. Že i ve druhém patře půjde především o zpověď, je zřejmé, když se pisatelka dopisu přizná, že odjela do Jeruzaléma hledat kostel se zpovědnicí, který znala z dětství; i ten však už zbořili.

Rovněž ve druhé části je zápletka naznačena hned zkraje: „Udělala jsem si přestávku a přečetla si, co jsem zatím napsala, a najednou jsem si všimla těch trojic. Většina vět je čárkami rozdělená na tři části, téměř vždy uvádím tři příklady. Možná to souvisí s tím, že jsem se stala součástí trojúhelníku? Možná že když se staneš součástí trojúhelníku, začneš všude kolem sebe vidět trojice?“ (s. 71). Chanin manžel pracovně často cestuje a ona se cítí opuštěná, v domě jí přezdívají „vdova“. Když se jednou cítí obzvlášť mizerně, vytiskne parte svého manžela, které chce pověsit na dveře bytu. „Jenže v tom někdo zaklepal na dveře“ (s. 78) a do Chanina života vstupuje její švagr, momentálně na útěku před vymahači a policií.

Následuje podivný románek a opět není jasné, jestli se stal doopravdy. Chani, která v Nevoově románu zastupuje freudovské ego, nečeká odpověď: „Nepotřebuju obhájkyni. A už vůbec ne žalobkyni. To, co jsem skutečně potřebovala, je svědkyně. Potřebovala jsem celý tenhle příběh někomu napsat, bez cenzury, abych uvěřila, že tu Evjatar doopravdy byl. (…) Každá žena má zřejmě dané, kolik samoty dokáže snést. A zapomněla jsem, že zvlášť já – se svojí rodinnou anamnézou – bych si na to měla dávat pozor. Sestoupila jsem příliš hluboko do svého nitra a teď musím začít šplhat zpátky“ (s. 136–137).

Tři patra vnímají kritici jako text temnější než předchozí autorovy knihy. Psychické problémy mladých matek v domácnosti, druhé patro Nevoova činžáku, je jednou z podob bolesti fyzické i psychické, násilí, které se smyšlené i reálné objevuje ve všech jeho podlažích.

Třetí patro freudovské teorie identity i Nevoova románu obývá superego, ztělesněné skutečnou vdovou, bývalou okresní soudkyní Dvorou Edelmanovou. Její příběh je nejvíce zasazen do současného Izraele: odehrává se podle všeho v roce 2011, v době „stanových“ sociálních protestů. Tak jako poslední hrdinka románu se protestů na Rothschildově bulváru v Tel Avivu účastnil i sám autor. Spolu s dalšími izraelskými spisovateli, např. Asafem Gavronem, pořádali veřejná čtení a podporovali protestující mládež. Stanová města tehdy symbolizovala zejména volání po dostupném bydlení pro mladé Izraelce a jako srozumitelnou metaforu je vnímali nejen literáti, ale i sociální antropologové, upozorňující na společenské problémy v Izraeli studiemi o aktuální podobě židovského svátku sukot. Tento tzv. svátek stánků, při němž se připomíná putování Izraelitů pouští, kdy neměli stálá obydlí a teprve hledali opravdový domov, se slaví na podzim. V roce 2011 se propojil právě se stanovými protesty, které zvýraznily sociální rozměr tohoto svátku a stan, hebr. „suka“, se stal symbolem nedostatečné nabídky bydlení pro mladé Izraelce, ale rovněž i vyhrocující se situace s velkým počtem přistěhovalců žádajících v Izraeli o azyl.

Emocemi nabitou dobu, během níž mimochodem právě bodoval Nevoův román Neuland v žebříčku prodejnosti knižního řetězce Steimatzky, sledujeme nyní očima jeho literární postavy, starší dámy, která zůstala po manželově smrti sama, přestože měli syna, s nímž se ale osamělá soudkyně nestýká. Scény z demonstrací, které se jeví jako centrální vzhledem k celku Nevoových textů a jeho hlasu v izraelské literatuře, jsou klíčové i v rámci tohoto jednoho románu, ale v intimnější rovině. Právnička Dvora Edelmanová pomáhá mladým protestujícím psychologům, kteří nejsou schopní formulovat své požadavky v právně přijatelné podobě.

Psychologové nejsou ve Třech patrech hlavními postavami, hrají ale roli katalyzátoru. Psychologizující přístup je Eškolu Nevoovi blízký už proto, že je sám absolventem oboru psychologie. Z autorovy biografie uveďme ještě jeden detail: Eškol Nevo je vnukem Leviho Eškola, třetího izraelského ministerského předsedy, představitele levice. Nevo je Eškolovým vnukem z matčiny strany, proto také je dědečkovo příjmení díky rodičům autorovým prvním jménem. Ze zázemí privilegované aškenázské rodiny levicového smýšlení snad pramení Nevoovo vědomí zodpovědnosti za společenskou situaci v zemi a za její směřování. Už ve svých předchozích dílech Nevo sledoval odjíždějící a vracející se Izraelce s batohy na zádech, jak promýšlejí svůj osobní vztah k Izraeli jako k domovu a k vlasti. Tato generace Nevoových baťůžkářů je v jeho Třech patrech už usazená, starší, doma; přesto žít běžný klidný život se protagonistům románu z různých důvodů nedaří.

Zatímco v Izraeli je tato kniha vnímána jako upevnění Nevoovy pozice na literární scéně, pro českého čtenáře je to první seznámení s dílem tohoto zkušeného vypravěče. Díky rovněž zkušené překladatelce Lence Bukovské jsme získali text, který nabízí autentický vhled do aktuální izraelské, ale i obecně lidské zkušenosti.

 

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

mp,

Nemyslím, že průměrný Izraelec dění kolem sebe "připouští v soukromí, ale veřejně je popírá", nebo že Nevo považuje za zdroj izraelské literatury "tendence, které v psychické struktuře člověka představují úhrn antisociálních prvků" (http://jung.sneznik.cz/soubor_slovnik/slovnik_vytesneni.htm). Ale u výroku míněného spíš odlehčeně se o tom jistě nemá smysl příliš přít a uznávám, že předchozí komentář nebyl formulován správně.

pp,

pro mp: Určitě? Letmé googlení by mě o tom nepřesvědčilo. Na jedné straně používání termínů "vytěsnění" a "potlačení" jako synonym i v odborně laděných textech, na té druhé definovaný rozdíl mezi oběma pojmy zde: https://nakladatelstvi.portal.cz/nakladatelstvi/aktuality/79621

mp,

Pro psychické "potlačení" se v češtině užívá termín "vytěsnění".