Pilch byl známý především jako prozaik, debutoval však v roce 1988 básnickou sbírkou Wyznania twórcy pokątnej literatury erotycznej (Vyznání autora pokoutní erotické literatury), za niž získal cenu Nadace Kościelských. Poté se již věnoval především próze, uznání mu přinesl hned první román Spis cudzołożnic (Seznam cizoložnic, 1993), jehož hrdina, akademik Gustaw, provází po Krakově švédského kolegu, ale sám přitom provádí jakousi interní inventuru vlastního bohatého života. Pilchův debutový román byl stejně úspěšně v roce 1994 zfilmován Jerzym Stuhrem, jenž si v snímku také zahrál hlavní roli.

Již první prózy Jerzyho Pilcha naznačily, kudy se bude jeho literární dráha ubírat. Pilch dokázal skloubit pronikavě kritický pohled na současnou polskou realitu, nezřídka s přesahem k mnohem univerzálnější výpovědi o světě, a svérázně ostrý až nevybíravě sarkastický, ale také sebeironický smysl pro humor, uměl být hospodsky bodrý i intelektuálně podnětný, groteskní i nostalgický. Možná i proto se dají jeho texty rozdělit do dvou linií, jejichž odlišnost dokáže nezasvěcené překvapit.

S ironií sobě vlastní
Linii známější i z překladů do češtiny reprezentuje například próza Pod Mocnym Aniołem (U strážnýho anděla, 2000, česky 2007), příběh alkoholika, jenž propil všechny pračky světa, a jeho oblíbené hospody. I tento text se dočkal filmového zpracování, tentokrát režisérem Wojciechem Smarzowským (2013). Za knihu také Pilch v roce 2001 získal uznávanou polskou literární cenu Nike, na niž byl za jiné své texty ještě mnohokrát nominován. K podobně laděným textům můžeme započíst například prózy Inne rozkosze (Jiné rozkoše, 1995) nebo Zuza albo czas oddalenia (Zuza aneb čas odloučení, 2015). Do jisté míry se dá říct, že tyto autorovy tituly vytvářejí dohromady jeden celek, jednu rozsáhlou knihu života jakéhosi autorova alter ega. Opakuje se v nich podobný typ hrdiny – společensky nekonformní intelektuál se slabostí pro víno, ženy a zpěv, obdařený často jízlivým smyslem pro humor i notnou dávkou (sebe)ironie, jenž často podléhá svým slabostem, ale nestydí sen za to. V této poloze občas připomene Tadeusze Konwického nebo Janusze Głowackého.

Jistý přesah nabízí Pilchův román Marsz Polonia (Marš Polonie, 2008). Jeho hlavní hrdina, čerstvý dvaapadesátník, se přesně v den svých narozenin vydává na tajemný makabrózní ples, který pořádá Beniamin Bezetzny, ztělesnění pochybné morálky dnešních časů. Do děje sice vstupujeme zdánlivě v současném Polsku, ale záhy se v rámci fantaskního reje vydáváme na procházku nedávnou i starší polskou minulostí, lesem polských národních mýtů, obsesí i hluboce zakořeněných tradic (trochu ve stylu Veselky Wyspiańského či groteskní absurdity Konwického Malé apokalypsy).

S papežem na lyžích
Jerzy Pilch se narodil v protestantské rodině v městečku Wisła na Těšínském Slezsku. Sám mnohokrát uváděl, nakolik jej ovlivnila například osobnost jeho babičky, do rodného kraje (a ke světu a tradici rodinné víry) se také často vracel v prózách, které reprezentují druhou linii jeho tvorby. Dobrým příkladem může být povídkový soubor z roku 2006 Moje pierwsze samobójstwo (Moje první sebevražda, česky 2009), nabízející poněkud odlišnou poetiku. Ocitáme se ve světě luteránského, a tedy i lehce exotického Slezska, jehož svérázné postavy a postavičky autor v jednotlivých povídkách představuje v poněkud nostalgické poloze, ale s nezaměnitelným, v tomto případě již vlídnějším humorem. Na tento povídkový soubor navázal Pilch v roce 2013 možná svým nejzdařilejším románem Wiele demonów (Spousta démonů), jemuž vévodí nespoutaný vypravěčský živel. Pilch se zde v příběhu plném zvratů, vyprávěném neobyčejně plastickým jazykem, vrací geograficky do okolí svého rodiště a časově do období od 50. let dále. Městečko Sigla skrývá mnohá tajemství, od záhadného zmizení jedné z dcer místního pastora přes podivné schopnosti místního listonoše a amatérského proroka-věštce Fryderyka Moitscheka až po nejrůznější znamení, jimiž do uzavřeného života městečka vstupují tzv. velké dějiny. Podobné obrazy polských maloměst a městeček s jejich svérázem, tu humorným, tu spíše tíživým, najdeme i v řadě jiných Pilchových próz – viz například autorova rodná Wisła, zde opět v rámci jakési hry s vlastní autobiografií přejmenovaná na Tmavomodré hory, z románu Miasto utrapienia (Město trápení, 2004), kam kdysi papež Jan Pavel II. jezdil lyžovat a nyní se tam, jak praví „zaručené zvěsti“, míní usadit poté, co se vzdá svatého stolce (tento motiv rozvedl Pilch v navazující divadelní hře nazvané Narty Ojca Świętego, Lyže svatého otce, z téhož roku).

Neodmyslitelnou součástí díla Jerzyho Pilcha je také jeho fejetonistická tvorba. Pilch psal fejetony dlouhá léta, pravidelně je publikoval v řadě polských periodik, v poslední době například v Tygodniku Powszechném. Vyšlo mu také několik knižních výborů fejetonů, mimo jiné i Bezpowrotnie utracona leworęczność (1998, Nenávratně ztracené leváctví, česky 2018), kde Pilch odlišnou literární formou (fejetonu, byť silně beletrizovaného) navazuje na své „luteránské“ prózy. Celek autorova díla doplňují také čtenářsky oblíbené Deníky (2012, 2013, 2019).

Možná poněkud příznačně byl jedním z autorových posledních textů román nazvaný Żywego ducha (Ani živáčka, 2018), jehož hlavní – a fakticky jediný – hrdina, literární vědec a luterán z Wisły, je již rok poslední žijícím obyvatelem planety. Nezbývá mu tedy než se pohroužit do melancholicko-fantaskní analýzy vlastního „já“. Román se zajímavým vstupním motivem se poněkud utápí v upovídané bezbřehosti hrdinovy obdobně bezbřehé existence (co uděláte se životem, když můžete téměř cokoli, ale nikdo se to nedozví?), jako se to ostatně Jerzymu Pilchovi čas od času v méně zdařilých prózách stávalo, ale na druhou stranu představuje takřka symbolickou tečku za životem i literární dráhou, které si ještě zasloužily pokračování.