Přestože byl Jan Stachowski (1951–2020) především překladatel, působil mimo jiné na Slezské univerzitě v Opavě a také na polském velvyslanectví v Praze – to vše až po roce 1989, předtím byl za své opoziční aktivity vězněn, publikoval pod pseudonymem a jeho překlady vycházely v samizdatu.

Narodil se v roce 1951 a bohemistiku vystudoval na Jagellonské univerzitě v Krakově, živil se také jako redaktor nebo tlumočník. Většinu života žil v Katovicích. Jan Stachowski nepřekládal jen ty v Polsku nejznámější a nejoblíbenější – ostatně i díky jeho překladům – autory, jakými jsou Bohumil Hrabal nebo Josef Škvorecký. V roce 1989 přeložil …a bude hůř Jana Pelce, troufl si na náročné prózy Patrika Ouředníka, dokázal najít ekvivalenty pro hovorový styl Emila Hakla. Jazykové znalosti si tříbil nejen četbou a univerzitními diskusemi, ale také v českých hospůdkách.

Získal Cenu Jiřího Theinera, kterou uděluje Svět knihy popularizátorům české literatury v zahraničí. Přebíral ji v roce 2019. Stachowského překladatelské dílo ocenil v roce 2017 rovněž polský Autorský svaz ZAiKS. To všechno se stalo i přesto, že – jak přiznal v rozhlasovém rozhovoru s Teresou Drozdou – bohemistiku původně studovat nechtěl a na univerzitě si vybral jazykovědné, ne literárněvědné zaměření. První překladatelská výzva, Slavnosti sněženek, a osobní setkání s jejím autorem ale jeho životní dráhu změnily – a lemují ji desítky knih. Když se v prosinci 2019 zúčastnil setkání překladatelů z češtiny a polštiny v Broumově, měl hodně překladatelských plánů. Je obrovská škoda, že už je nestihne splnit.