Na osamocenou usedlost uprostřed studených hor kdesi v Norsku se po letech strávených v Americe vrací Carl Opgard, mladší ze dvou sourozenců Opgardových. Jeho málomluvný starší bratr Roy se po celé roky, které uplynuly od tragické dopravní nehody, při níž sourozencům zahynuli rodiče, o statek staral a celý život nevytáhl paty z Norska. Carl mu představí svou exotickou manželku Shannon a především vizi, která ho domů přivedla: vysoko v horách chce postavit moderní hotel, který by se stal architektonickou chloubou kraje a který by zdejší zapadákov vrátil na mapu Norska a možná i celého světa. Aby se svým snem uspěl, musí pro svůj projekt nadchnout nejprve introvertního Roye a hned potom obyvatele nedalekého městečka – bez jejich peněz a pozemků to nepůjde.

Fanoušek norského bestselleristy Joa Nesbøho může být předchozím úvodem zneklidněn: hm, hotel, budiž, ale kde je vražda? Nesbøho poslední román Kongeriket (Království, norsky i česky 2020), vydaný česky koncem loňského roku, stojí mimo známou sérii o vyšetřovateli Harrym Holeovi a začíná skutečně pro autora netypicky. Přibližně do konce první pětiny se totiž zdá, že Nesbø opustil kriminální žánr a místo toho napsal klasický společenský román: o střetu velkého snu s provinční malostí a o dvou bratrech s protikladnými charaktery, kteří k sobě po letech hledají cestu. Jen zřídka se ve vyprávění mihne znepokojivý náznak, že se na statku přece jen nějaký zločin odehrál. Dětství Opgardů nebylo tak idylické, jak se jeví na první pohled, a sourozence pronásleduje společné tajemství.

Překvapivě je právě úvod nejlepší část knihy. Vypravěč Roy svými vzpomínkami zasvěcuje čtenáře do spletitých vztahů mezi obyvateli městečka, všech těch starých lásek a křivd, a čtenáři kupodivu žádná brutální vražda vůbec nechybí.

Když se v jistém okamžiku temné náznaky spojily do obludného celku – a nutno podotknout, že obludného i podle Nesbøho měřítek –, bylo to recenzentovi vlastně docela líto. Nesbø totiž v úvodu ukázal, že by svou žánrovou škatulku bez problémů zvládl opustit. Kdyby román ve stejném duchu dotáhl až do konce, pravděpodobně by některé své fanoušky zklamal, ale výsledek by byl nepochybně lepší.

Zbytek knihy totiž působí nevyrovnaně. První polovina si drží svižné tempo a je strhující; čtenář fascinovaně přihlíží, jak se na jeden zlý skutek nevyhnutelně nabalují další a další, a když se situace postavám vymkne z rukou, přichází výborná akční scéna. Téměř všechna tajemství minulosti jsou tím ale odhalena a nelze se zbavit dojmu, že román v tomto okamžiku mohl skončit. Zápletka druhé poloviny ve srovnání s tou první působí trochu nedomyšleně, závěrečný konflikt mezi bratry se zdá být v rozporu s dosavadním chováním postav. Čtenář se samozřejmě nikdy vyloženě nezačne nudit, Nesbø pravidelně dávkuje zvraty a překvapivá odhalení, vypráví s obvyklou zručností a v překladu Kateřiny Krištůfkové i velmi čtivým jazykem. Druhá půle ale za tou první jednoznačně zaostává.