Když se rozhlédneme po Hradčanském náměstí v Praze a spatříme Schwarzenberský palác, který stojí naproti Arcibiskupskému paláci mezi Salmovským palácem a klášterem bosých karmelitánů s kostelem sv. Benedikta, hned na první pohled nás zaujme sgrafitová výzdoba fasády. Datum 1567 na jednom originálním sgrafitu odkazuje k roku dokončení stavebních prací. Velké renesanční sídlo si zde nechal vybudovat Jan IV. Popel z Lobkowicz, který v roce 1545 koupil pozemky po čtyřech domech, které o čtyři roky dříve vyhořely při požáru Hradčan. V jednom z těch domů měl mimochodem ve 14. století dílnu Mistr Theodorik, dvorní malíř Karla IV. V roce 1584 nechal Kryštof mladší Popel z Lobkowicz vyzdobit interiéry paláce mytologickými nástěnnými a stropními malbami. V roce 1719 připadl palác dědictvím rodu Schwarzenbergů. Od roku 1909 byl zpřístupněn veřejnosti jako sídlo technického muzea. V letech 1940–1941 zde wehrmacht zřídil vojenské muzeum a po konfiskaci československým státem zde od roku 1947 sídlilo Vojenské historické muzeum.

Schwarzenberský palác převzala Národní galerie v roce 2002. V letech 2008–2019 byla v paláci umístěna expozice Baroko v Čechách, v letech 2019–2020 pak byla zpřístupněna nová expozice Staří mistři. Autorem koncepce a kurátorem je Marius Winzeler, architektonické řešení provedl AP Atelier – Jiří Pleskot, Norbert Schmidt, Eva Vopátková a grafické řešení dostalo na starost Studio Najbrt – Zuzana Lednická, Jakub Spurný.

Nádherná expozice umění renesance a manýrismu, baroka a rokoka, obrazů, grafik i soch pěkně zapadá do interiérů renesančního paláce z roku 1567. Katalog k výstavě je pojat nejen jako výpravná publikace s bohatým výtvarným doprovodem, ale i jako koláž zajímavých reflexí a textů od autorů z mnoha oborů, mezi nimiž najdeme jména jako Petr Borkovec, Martin C. Putna, Adam Borzič, Jiří Fajt, Jiří Kamen, Vladimír Kokolia, Sergej Machonin, Jan Němec, Jiří Sádlo nebo Petr Vizina. Jejich pohledy na expozici starých mistrů dodávají knize další rozměr.

Jak v jedné z předmluv uvádí Marius Winzeler, historik umění a ředitel Sbírky starého umění Národní galerie Praha, nová expozice ve Schwarzenberském paláci vznikla v těsné spolupráci s AP ateliérem: „V naší koncepci nehrají zásadní úlohu jen artefakty, ale také místo samotné expozice.“ Právě z toho důvodu byl na úvod recenze zařazen onen historický výklad o budově. Renesanční palác před Pražským hradem totiž neslouží jen jako architektonický rámec pro reprezentativní výběr mistrovských děl, „ale zároveň sebevědomě zaujímá roli jednoho z hlavních exponátů. Různorodé palácové interiéry se svými fragmentárně dochovanými renesančními, barokními a historizujícími prvky z 19. století vymezují prostor pro umění a rezonují s vystavenými díly a novou architekturou tak, že se spojují v jeden vizuální celek…“.

Tak například ve Faëthonově sále s cyklem mytologických nástropních maleb, který varuje před domýšlivostí a pýchou, je představena podobně didakticky zamýšlená pražská verze Zákona a milosti od Lucase Cranacha st. V bývalé barokní kapli je zase vystaven ukřižovaný Kristus v nadživotní velikosti od Matyáše Bernarda Brauna nebo obraz Simeon s Ježíškem od Petra Brandla. V expozici najdeme i slavné obrazy Učenec ve studovně od Rembrandta a Růžencová slavnost od Albrechta Dürera. Půdorys paláce neumožňuje lineární prohlídku expozice, těžištěm jsou proto centrální prostory – v přízemí arkádová chodba a v obou podlažích velké sály, Renesanční sál a Barokní obrazárna.

Knižní katalog po předmluvách Jiřího Fajta, Maria Winzelera a Josefa Pleskota uvádí úryvek z fejetonu Sergeje Machonina Pieta z 10. dubna 1975; Machonin pracoval v letech 1970–1973 jako hlídač v Národní galerii. Tento text předznamenává koncepci knihy jako propojení průvodce expozicí a katalogu s výtvarným obrazovým doprovodem a literárními reflexemi dvacítky osobností z různých oborů. Při pročítání knihy tak procházíme jednotlivými chodbami, schodišti, místnostmi a sály. Barevné fotografie zprostředkovávají pohled do expozice a jejího výtvarného řešení a samozřejmě nejvýznamnější díla, zatímco malé černobílé reprodukce a fotografie slouží jako katalog vystavených děl s potřebnými údaji (autor, název, rozměr, původ apod.). Stručné vstupní texty informují o tom, co v kterém prostoru najdeme, a autorské texty různou formou líčí dojem z určitého prostoru a z uměleckých děl.

Architekt Josef Pleskot například sleduje „tanec se sochami“, „harmonický pohyb, který v nás někdo pomocí něčeho vyvolal“. Spisovatel, publicista a redaktor Českého rozhlasu Jiří Kamen se zaměřuje na houby v umění. Novinář a redaktor Petr Vizina popisuje Cranachův „komiks spasení“. Básník Petr Borkovec vtipně líčí svůj „souboj“ s kustodkou. Literární historik a kritik Martin C. Putna si připadá jako v „sále slz“ – slzy patřily k rudolfinské sbírce, slzy patří k manýrismu. Malíř Vladimír Kokolia se zamýšlí nad „malířským pohledem“, tedy nad profesní deformací. Biolog Jiří Sádlo pozoruje v Orfeově sále přírodu, jaro, léto, podzim, zimu či zvířata lnoucí k Orfeovi. Spisovatel Jan Němec medituje v Jeronýmově sluji, jíž míní obraz Sv. Jeroným od Jusepe de Ribery. Básník a překladatel Adam Borzič vidí mistry barokní krajinomalby jako barokní pohlednice. Dramatička a dramaturgyně Barbora Hančilová napsala rovnou mikrodrama Návštěvníci, v němž je dívka překvapená ze zjištění, že její přítel je katolík. A tak dále. Díky tomuto nápaditému přístupu vidíme jednotlivá díla i celou expozici náhle jinak.

Jak uvádí Marius Winzeler, expozice Starých mistrů ve Schwarzenberském paláci je „výsledkem neobvykle intenzivní a tvůrčí spolupráce lidí nejrůznějších profesí, odlišných přístupů a názorů, jejíž základ však tvořil vzájemný respekt a důvěra. Naším společným cílem bylo vytvořit vzrušující prostor pro pražské staré mistry, prostoupený transparencí a transcendencí krásy“. Je dobře, že podobně promyšleně přistoupili editoři i k nevšednímu knižnímu katalogu, který je výběrem textů i celkovou koncepcí rozhodně něčím víc než jen „pouhým“ katalogem a průvodcem po jedné z expozic Národní galerie.