Prokletý krymský ráj
Ulbrechtová, Helena: Fenomén Krym

Prokletý krymský ráj

Krym jako prostor střetávajících se mýtů, který je plodné území pro psaní kulturních dějin, ale také region značně rizikový pro ty, kteří překážejí uskutečňovatelům fantasmagorických mytických vizí.

Málokteré evropské území je v posledních letech předmětem tolika politických sporů jako poloostrov Krym. De iure patří Ukrajině, de facto Rusku, nicméně v minulosti se tam vystřídalo tolik různých etnik, že nárok na toto starobylé území by si mohli činit i mnozí další. Jak s nadsázkou konstatoval Martin C. Putna v knize Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity, z hlediska historického práva by měl připadnout Řekům, ale stejně tak se můžeme ptát, jestli nenáleží spíše starověkým Skytům či Kimmeriům. Pozoruhodně dlouhé a mnohovrstevnaté kulturní dějiny Krymu přehledně mapuje slavistka Helena Ulbrechtová (nar. 1971) v knížce Fenomén Krym: bájná Taurida, nebo sovětský ráj? Po stopách historické a literární paměti poloostrova. Ta rozšiřuje starší brožuru Krym v dějinách, literatuře a médiích (Středisko společných činností AV ČR, v.v.i.,2019), u níž byla Ulbrechtová jedním z editorů.

Autorka se zaměřuje na mýty, které historické reálie Krymu obestírají, i na to, jak se na jejich vytváření podílela krásná literatura. Některé z nich mají totiž stále takovou sílu, že určují skutečné jednání současných aktérů, rozhodují o tom, co se stane novou realitou a která z mnoha kulturních a náboženských tváří poloostrova bude prohlášena za tu hlavní, rozhodující, původní či nejvíce posvátnou.

Exotická, orientální aureola poloostrova, který byl postupně považován za příklad nadpozemské krásy a ráje na zemi, začala podle Ulbrechtové vznikat už ve středověku a naplno se rozvinula po ruské anexi v roce 1783. Roli v tom sehrály především výhodné klimatické podmínky Krymu, ale zřejmě i jeho starobylost. Bohužel se v průběhu staletí ukázalo, konstatuje neradostně autorka, že území bylo především dějištěm vzájemných vojenských střetů a válečné agrese těch, kteří se tohoto „ráje na zemi“ chtěli zmocnit.

K tzv. klasickým mýtům spojeným s Krymem patří např. mýtus o Ifigenii nebo mýtus o zlatém rounu. Podstatnější z hlediska současnosti je ale legenda o křtu svatého Vladimíra, který se ovšem mohl odehrát stejně tak na Krymu jako v Kyjevě. I na základě toho ovšem někteří Rusové, jako například bývalý moskevský starosta Jurij Lužkov, o Krymu mluví jako o „ruské Palestině“. I proto většina Rusů cítí nezpochybnitelný nárok na toto území a Chruščovovo předání Krymu Ukrajině znamenalo pro většinu ruského obyvatelstva skutečné trauma. Anexi Krymu z roku 2014 přitom předcházela řada beletristických i jiných textů, které obsazení předjímaly a ideologicky dopředu ospravedlňovaly.

V jiných případech ale plnila krásná literatura roli ochranitelky multikulturního dědictví Krymu. Kupříkladu po druhé světové válce diktátor Stalin nařídil odsun krymskotatarského obyvatelstva i likvidaci jejich kulturního dědictví včetně paláce v Bachčisaraji. Ten byl ale nakonec naštěstí ušetřen díky tomu, že jej A. S. Puškin „navěky spojil s ruskou literaturou“ v poemě Bachčisarajská fontána – fontána v ní figuruje jako „symbol lásky muslima ke křesťanské dívce a zároveň jako romantický orientální symbol“. Romantický básník Puškin tento artefakt „učinil součástí ruského kolektivního vědomí“, a zároveň památku zachránil před zapomenutím i zničením.

I jiné velké národy si ovšem na Krym činily nárok – s potenciálně devastačními účinky pro aktuální obyvatele. K prastarým kulturám, které Krym obývaly, patřili také Gótové, což už v 19. století přitahovalo německé cestovatele, aby zde marně hledali germánské stopy. Existence gótského etnika pak vedla k představě německých nacistů, že Krym „byl vlastně germánským územím, a jako takový by měl být osídlen německým obyvatelstvem“. Tomuto nerealizovanému velkogermánskému snu předcházela po dobytí Krymu německá genocida tzv. Krymčaků, etnika turkotatarského původu, které přijalo podobně jako dříve Chazaři židovskou víru.

Ulbrechtová se zaměřuje převážně na ruský pohled, který je sám o sobě vnitřně značně rozrůzněný (nechybí ani velká jména jako Lev Nikolajevič TolstojAnton Pavlovič Čechov). Za zmínku stojí i román Ostrov Krym od Vasilije Aksjonova, který zobrazuje alternativní historii Krymu coby moderního bělogvardějského státu, jenž může být chápán jako alegorie „lepšího Ruska s pozůstatky předrevoluční inteligence a multikulturní pestrostí“.

Z našeho středoevropského hlediska zaujímají velkorusky imperialistické postoje ke Krymu i někteří literáti, kteří jsou jinak k putinovskému režimu kritičtí, jako Ljudmila Ulická. Pro postižení bohatosti kulturních dějin Krymu by přitom bylo ideální, kdyby taková hypotetická kniha měla několik kapitol, z nichž by každá líčila příběh daného území z hlediska každé ze zúčastněných stran, nebo alespoň účastníků nejnovějších – čili také krymských Tatarů a Ukrajinců. (Podobně jako slavný Chazarský slovník vypráví dějiny národa v trojí křesťansko/muslimsko/židovské perspektivě – ostatně připomínka tohoto tajemného etnika je celkem logická: jejich říše zřejmě pokrývala i Krym. V případě takového potenciálního Krymského slovníku by ovšem silně záleželo na záměrech autora a následných interpretacích, ostatně i původní Chazarský slovník prý vznikal s intencí vykreslit Chazary, kteří se během staletí jaksi rozplynuli, jako metaforu Srbů údajně čelících podobnému ohrožení.)

Nicméně literatura Tatarů, kteří byli vysídleni Stalinem a po Putinově záboru jsou opět pronásledováni, se rozvíjí jen zvolna – a velká část staršího krymskotatarského písemnictví shořela během jednoho z prvních ruských tažení na Krym v roce 1737. A zájem Ukrajinců o kulturu a dějiny Krymu byl podle Ulbrechtové paradoxně probuzen teprve po ruské anexi Krymu a vojenské intervenci v Donbasu v roce 2014. Což částečně potvrzuje i ukrajinistka Rita Kindlerová, podle níž ukrajinští literáti o Krymu píší, ale „vesměs je to dost smutné, protože znalosti nemají a sází na to, že když nazvou knížku ‚Krymský/á/é cokoli‘, čtenáři po tom skočí“. Navíc už roku 2011 publikoval ukrajinský spisovatel Jurij Vynnyčuk esej Propouštím Krym, v němž argumentoval, že bez Krymu by Ukrajina byla politicky stabilnější.

Kulturní a náboženské dějiny Krymu jsou vpravdě fascinující; tamní střetávání jednotlivých ideových vrstev a mocných či někdy smrtonosných představ Ulbrechtová ilustruje velmi názorně a poutavě, ovšem, jak už jsme naznačili, hlavně z hlediska těch, jejichž písemnictví o Krymu je v současnosti nejmohutnější. Z jejích textů zřetelně vyplývá, že být „zaslíbenou zemí“ nebývá pro její skutečné obyvatele žádná výhra, spíše naopak, a týká se to „ruské Palestiny“ stejně jako Palestiny/Izraele původní...

 

Na podobné téma:
Ukrinform

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Helena Ulbrechtová: Fenomén Krym. Bájná Taurida, nebo sovětský ráj? Po stopách historické a literární paměti poloostrova. Středisko společných činností AV ČR, v.v.i., pro Kancelář Akademie věd ČR, Praha 2020, 118 s.

Zařazení článku:

kultura

Jazyk:

Hodnocení knihy:

70%

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse