Ohlédnutí za uplynulým rokem: o čem se diskutovalo?

Ohlédnutí za uplynulým rokem: o čem se diskutovalo?

V rámci účtování s loňskem jsme se probrali diskusními příspěvky. Prostor, kam mají vstup všichni naši čtenáři, nám slouží jako zpětná vazba. Většinou se projeví jako zcela nečekaný zásah bumerangu. Přesto je pro nás cenným zdrojem poučení a někdy i zábavy. Máme své věrné hlídače, redakcí oceňované kritiky i obávané remcaly.

Diskuse na stránkách iLiteratura.cz je stejně zbytečná jako důležitá. Přináší (někdy) cennou zpětnou vazbu – ať je to pochvala a uznání, nebo kritika čtenářů. Dává také možnost doplnit k článkům další důležité informace, jindy nabízí prostor, kde lze vybít emoce, které článek vyvolal. Přitom ne vždy mívají lidé potřebu vymezit se vůči názorům našich recenzentů, často se příspěvky týkají především titulu nebo tématu, o kterém článek pojednává. Následující souhrn má povahu jakéhosi průvodce po pamětihodnostech z diskusí vedených v roce 2021.

O čem se diskutovalo nejvíce?
Třicet, tedy nejvyšší počet diskusních vstupů měl článek Anny Štičkové Sleva u knih není zadarmo. Devatenáct reakcí vzbudila jediná recenze Báry Zelenkové na iLiteratuře, a to její článek o knize Tadeusze Konwického Černá kronika lásky. Šestnáct diskutujích reagovalo na článek Nikoly Sedloňové shrnující redakční debatu s literárním teoretikem P. A. Bílkem O tahu pěšákem na literární šachovnici. Podobný zájem vyvolala iLiGlosa Barbory Grečnerové Aby jich nebylo moc (14 reakcí), iLiGlosa Pavla Mandyse Vývoz – dovoz (14 reakcí) nebo iLiGlosa Jovanky Šotolové Přepjatě podjatí upjatě korektní (13 reakcí).

Živého ohlasu (10 reakcí) se dostalo recenzím Pavla Mandyse na knihu Jana Horníčka: Čarostřelec a Přemysla Krejčíka na knihu Ťia Pching-wa: Padlá metropol, podobně též recenzi Anny Tkáčové na knihu Joana-Lluíse Lluíse: Zabil jsem generála Franca (9 reakcí). Stejný rozruch vzbudil článek Magdy de Bruin Manuál pro druhé Vánoce v pandemii nebo redakční přehled Nejlepší knihy roku 2021. Osm reakcí si na svůj sloupek Pár slov mohl přečíst Emil Hakl.

Kdo byl nejukecanější?
Za aktivní účast děkujeme zejména těmto diskutujícím: E. U. Garp (21 vstupů), Karel Huněk (15), Magda de Bruin (15), Jan Vaněk jr. (13 – viz ještě níže), Martin Liška (12), Jitka J. (11), Anna Tkáčová (10), Pavel Mandys (9), mp (7), Gregor (7), mruk (5 – viz ještě níže).

O čem se mluvilo – a hlavně jak?
S ohlížením se za minulým rokem je dobré zahodit negativní emoce, které vzkypěly nad jedním článkem, nad názorem recenzenta, nad nepřesnou formulací. S odstupem ty diskusní příspěvky silně připomínají „lamperovskou“ koncovku Respektu.

Začněme hned u písmene „a“, jež patří k nejčastějšímu způsobu, jak se odrazit k dotazu anebo rovnou k útoku: „A co autorská práva? / A co vy jste za demagoga? / A co vy jste za experta / A čo vy si predstavujetě pod takým slovom agramatická? / A čo vy si predstavujetě pod takým slovom úvodník? / A jak to dopadlo s poručíkem? / A jako vždy výběr je poplatný politice, korektnosti a ne čtivosti / A je vůbec filosof profese? / A kurva / A la, ne á la. Ála je Schillerová / A na srdci mám ještě jednu poznámku / A spousta návštěvníků KVH ovšem Pelce velmi dobře zná / Á tady zas někdo mistruje / A to se nesmí? / A vůbec nejomezenější jsou docenti…“

Podle vstupu do diskuse hned poznáte, s kým máte tu čest. Dobře vychovaní začínají oslovením „Dobrý den“ (takových bylo letos dvanáct), ti ještě vychovanější jsou osobnější: „Dobré časy lidem všem“. Obrací-li se zpráva k někomu konkrétně, otvírá ji vstřícné slůvko „Milá / Vážená paní / Vážená redakce / Vážení manželé Šavrdovi / Vážení přátelé“. Ostřílení diskutéři z internetových fór reagují na předřečníka (vyhněme se naježeným reakcím: jistěže bychom mohli mít diskusi lépe naprogramovanou, aby se ve vláknu přímo nabízelo, na koho chcete reagovat, sype si iLi popel na hlavu) explicitním „ad“ nebo „to“: „Ad Januška / Ad Luděk / Ad Pája / To Zuzana/ Ad Pavel Mandys / To Martin Liška“, někdy však také zkratkou připomínající šifrovanou komunikaci: „ad pd“, „to ag“.

„Naprostý souhlas, úžasná kniha! A navíc téma ryze aktuální!“
Někteří diskutující útočit vůbec nechtějí, prostor pod článkem naopak využívají k vyjádření souhlasu: „Ano, chtělo by to zeptat se Milana Gelnara z Arga... / Ano, kdysi uváděla, že chce napsat přímé pokračování Strange a Norrella / Ano, kritéria výběru jsou dost omezená / Ano, má – opraveno / Ano, tak jsem to myslel, na telefonu se mi nepodařilo napsat velké A s accent grave, omlouvám se / Ano, takhle funguje kapitalismus, a ten český reálný kapitalismus zvláště! / Ano, tohle nedorozumění se pořád opakuje / Ano, třeba ta lyrika! Kdo to dneska ještě čte?“ Připočtěme ještě čtyři „máte pravdu“, popřípadě pětkrát uvedené „souhlasím“ a jistě cítíte, jak se redakční srdce tetelí blahem.

Jsou i tací, co neváhají vyjádřit vděčnost: „Děkujeme Adamovi / Děkujeme Henrymu / Děkujeme za recenzi / Děkujeme za upozornění / Děkujeme zasvěceným / Děkujeme, Jitko / Děkuji :) / Děkuji moc všem za tipy / Děkuji redakci za celou iniciativu / Děkuji za příznivou recenzi, jen drobné upřesnění, děj se neodehrává v NY, ale fiktivním městě Quewood / Děkuji za text / Děkuji za věcnou a výstižnou recenzi / Děkuju za upozornění / Děkuju. Chápu, že / Díky za pěknou recenzi, ale / Díky za postřeh! / Díky za tenhle příspěvek! Důležité téma.“ Za každou chválu jsme samozřejmě vděčni, je to dobrá motivace. A diskutující neváhají dát svou přízeň najevo: „Skvělá recenze / Skvělá studie / Skvěle napsaná kniha / Skvělé, děkuji / Výborně napsaná pravda o životě a jeho smyslu / Výborně napsaná recenze, vycizelovaná, vytříbený styl / Výborně napsáno, děkuji autorovi / Vynikající!“ Někdy se hůř rozliší, zda sláva jde skutečně na vrub redakce, nebo je určena spíš knize, o které se psalo. A jindy mívá také ironický osten, byť nemíří do řad redakce, ale na autora sloupku: „Skvělé, Davide, tak jste se pochlubil, že máte byt Aténách, konečně to víme a s vědomím, že svými romány jste si na to určitě nevydělal, radostně tleskáme :)“.

A abychom tu všechno nelakovali na růžovo, diskuse samosebou přitahuje ty, kdo chtějí vyjádřit své stížnosti a dát průchod negativismu. I když je třeba v podstatě pozitivní: „Nechápu / Nechápu, proč / Nechci rejpat, ale viděla jste dnešní recenzi B. Hokra? / Nechtěl jsem rýpat. Mně se ten rozhovor velmi líbil / Největší čuňárns je kosmas.cz a jeho dcera megaknihy.cz, suverénně největší parazit. / Někdo machruje, jiný zase tapetuje, hm… / Nelze než souhlasit / Nemám klasické vzdělání / Nemáte prosím aktuální informace / Není mi jasná formulace / Není mi zcela jasné, proč Veronika Abbasová recenzuje právě knihy Murakamiho / Není to tak, že jakmile se začne myšlení takto obhajovat / Nepíši, že pochybuji, že / Nerozumět řeč vašeho kmene / Nijak, hlupáku, o něj tam vůbec nešlo / Nikdo neroste do nebe. Ani pan junior / Nikdy jsem nepochopil, proč“.

Někteří z mluvčích zdůrazňují, že mluví za sebe, a ani to nemusí být příznační sobci: „Já demagog první / Já se snažil dohledat / Já si mimikry včera hledal ve slovníku / Já si myslím, že protagonista tu chvíli, kdy se všechno podělalo, nenachází / Já tedy také nejsem odborník, ale…“ Jindy píší „mně se zdá“, „mne zase zaujalo“, popřípadě „Myslím, že“. Když diskuse, tak diskuse – někdy se autoři příspěvků přímo domáhají odpovědi: „No… a dokázal byste teda někdo odpovědět na ty otázky z druhého odstavce? Já vím, že jsou dětsky naivní, ale já dítě nejsem a odpovědi taky neznám a zajímaly by mě. /No… a to nakladatel nemůže jet do Itálie normálně za své?“ Jiní připouštějí diskusi: sedmkrát se na začátku zprávy ozvalo „Pokud“.

Někdy je příspěvek v diskusi zcela lakonický, až těžce dekódovatelný, jako třeba hláška: „Porno“. Jindy tne do živého. Nikoho nepotěší zpráva: „Nuda“, zvlášť když pak v hovorně návštěvníků stránek zůstane trčet několik dní, anžto nikoho jiného zrovna žádný z článků nepopudil ani nenadchl natolik, aby něco nového utrousil. Ještě že máme své věrné.

A mruk?
Obávaným a zároveň i oblíbeným komentátorem našich článků je dlouhodobě Jan Vaněk jr. Jeho ostříží zrak odhalí každé zakolísání, nedohledaný detail, příliš zkratkovitě interpretovanou okolnost. Jen jednou se letos naopak podařilo tohoto věrného metakritika chytit na švestkách a z redakčních řad se ozvalo: „Ne, pane Vaňku!“ Jednou zase jistou redaktorku nadzvedl natolik, že píše „Pane Vaňku, chápu, že každého někdy ovládnou emoce, ale přece jen, když si svůj příspěvek přečtete teď s odstupem nějakých 16 hodin, nepřijde Vám, že s posíláním lidí do chráněných dílen kvůli tomu, že neznají slovo „makulace“, jste trochu přestřelil?“

Ale ten mruk! Když zrovna nechytne jedovatou slinu a nezačne dštít síru příliš vulgárně (pak nám vnitřní pravidla velí příspěvek smazat), jsou jeho výpady nejen zdrojem poučení, ale zejména pobavení. Ani on se s tím nemaže a asi nás moc rád nemá. Přesto prý jsou i čtenáři, kteří na náš web chodí jen kvůli jeho příspěvkům. Takže si zaslouží vděk. Z mrukovy líhně uvádíme: „mruk co vy na i-kanon, parto? mně se pajšl natřásal jak kdysi u studia kamarád mruk / mruk prdlajz nezbývá než jim ho hodit na hlavu – beztvarý soubor většinou nemastných recenzí, stojících zhusta na cizích vývodech, nadto špatně zredigované (u opusu novinka, škoda) protři si voči mruk / mruk sec sakra mus, milé béčko; z brna je trávníček ne? a víte co se vo něm řiká v praze? teda esi narážíš na tohle mruk / mruk skvělá volba, milí íliterátčíci, já bych nechtěl bejt zdokonalenej vod nikoho jinýho mruk / mruk spíš herypotrizmus: „S kouzlem se poprvé setkáváme v HP5. Při hodině přeměňování jím Hermiona umlčuje žáby a později jej sešle na Smrtijeda na Odboru záhad / to asi ten klášter mruk“.

Jak to celé uzavřít? Diskutujte! I v letošním roce se z vašich příspěvků pokusíme vytěžit co nejvíc. Nebo snad nevíte, kolik je prstů na jedné ruce?

ILiGlosa

Zařazení článku:

kultura

Jazyk:

Diskuze

Vložit nový příspěvek do diskuse