Vesmír nic neváží
Rothmann, Ralf: Bůh onoho léta

Vesmír nic neváží

Válka zpustoší cokoli a z dvanáctiletého děvčete je během půl roku předčasně dospělá žena, která představu svého dalšího života spojuje jedině se vstupem do kláštera. Tak syrově ukazuje každodennost civilistů v posledních měsících druhé světové války román Němce Ralfa Rothmanna, navazující na jeho předchozí knižní úspěch o dvou sedmnáctiletých kamarádech naverbovaných do SS pár týdnů před kapitulací říše.

S tříletým odstupem od svého nejchválenějšího románu Zemřít na jaře (2015, č. 2017) vydal německý spisovatel Ralf Rothmann (nar. 1953) další protiválečný román, nazvaný Bůh onoho léta (2018, č. 2021). Z autorovy poměrně rozsáhlé literární tvorby, kterou odstartovala v polovině osmdesátých let básnická sbírka Šrámy (1984) a dnes čítá na takřka dvě desítky převážně povídkových a románových svazků, jsou to zatím jediné dvě knihy dostupné také v češtině.

Oba zmíněné romány zachycují zoufalství a zběsilost posledních válečných měsíců roku 1945. Bůh onoho léta se odehrává v zázemí, v okolí severoněmeckého Kielu, a dějově obepíná příběh z fronty, který odvyprávěl román Zemřít na jaře. Jeho protagonisty jsou dva sedmnáctiletí němečtí chlapci, kteří byli donuceni narukovat v posledních týdnech války do zdecimovaných vojsk SS – a do těchto týdnů Ralf Rothmann velmi syrově zasadil příběh svého vlastního otce i odposlechnutý příběh o dezertérovi, kterého měl zastřelit nejlepší kamarád, jinak by za nevykonání rozkazu sám zaplatil životem.

Mladý voják, který se befelem ocitl v popravčí četě se zbraní namířenou na kamaráda, to je dojič Walter, s nímž se čtenáři znovu setkávají také na stránkách Rothmannova novějšího románu.

Ještě než Waltera na korbě náklaďáku odvezou pryč ze statku, kde nalezly útočiště i obě sestry Norffovy s matkou, když prchaly z hořícího Kielu, zamotá tento urostlý, pohledný mladík hlavu oběma dívkám – starší Billie, „divošce“, která holduje svému chtíči až do sklonku války, než kamsi zmizí, i dvanáctileté Luise, z jejíž perspektivy je celý románový příběh vylíčen.

V zimních měsících roku 1945 ji poznáváme jako vášnivou čtenářku, která bere zavděk každou darovanou knihou, ať už je to Vinnetou, verše Shakespearovy, nebo německého barokního básníka Gryphia. Zdá se, že na statku svého švagra Vincenta, vysokého důstojníka SS a manžela své nejstarší (nevlastní) sestry Gudrun, která v posledních měsících války konečně otěhotní, přečká válku v bezpečí: nemusí chodit do školy, drobně vypomáhá u koní (než i ty poslední odvezou jako proviant vojákům na frontu), chodí pro čerstvě nadojené mléko, které někdy nese i jeptiškám, pečujícím o zraněné vojáky v lazaretu zřízeném v nedalekém klášteře, kde také poprvé spatří všechno lidské utrpení. Zažívá příchod vyděšených uprchlíků z východu, snaží se z vyzývavého chování své prostořeké sestry, z otcovy ironie a sarkasmu i matčiny narůstající apatie pochopit, co se kolem ní děje.

Přirozeně má od počátku všechny naše čtenářské sympatie a popis útrpného závěru války je skrze tento pohled zase nový a nevšední, neboť Luisa svýma dětskýma očima vidí mnohé, ne všemu ale rozumí. Přestává to však fungovat od chvíle, kdy děj románu graduje při zevrubně líčené opulentní oslavě Vincentových čtyřicátin, při níž jedna zvrhlost triumfuje druhou a Luisa nezůstane ušetřena. Švagra přitom mimo jiné obviní, že zastřelil zraněného anglického pilota – v delším rozhovoru sice jen parafrázuje, co vyslechla od otce, ale celá scéna je tak neuvěřitelná, že celkovému hodnocení románu zbytečně ubírá body.

Účinkem se do značné míry míjí i propojení druhoválečného děje s kratšími pasážemi z fiktivní kroniky třicetileté války. Je nasnadě, že autor chtěl provázáním dvou vyprávěcích rovin (stylizovaných kontrastním jazykem) pozvednout literární úroveň svého díla a zesílit jeho humanistické poselství. Válečné běsy marnily lidské životy na „volské stezce“, kde se v přítomném příběhu rozkládá Vincentův statek, tenkrát jako nyní. Přesto se při četbě nelze ubránit dojmu, že toto proložení jednoho příběhu druhým je poněkud samoúčelné a chtěné, barokizace jazyka přinejmenším v češtině působí uměle a místy snad i rušivě, příliš odvádí pozornost od popisovaných událostí. V konečném efektu tak čtení kroniky plní především retardační funkci, brzdí plynutí dominantního děje a udržuje napětí před takřka apokalyptickým finále.

Jestliže děj v první polovině knihy připouštěl představu, že poněkud svérázná rodina Norffových konec války na venkově přece jen nějak přečká, závěrečnou třetinu opanuje zkáza a zmasakruje jakoukoli naději v lepší konec: Luisa si v den svých třináctých narozenin přeje už jen vstoupit do kláštera, v rozhovoru s řádovou sestrou dopoví příběh své rodiny a o sobě rezignovaně prohlásí, že „prožila všechno“. A skutečně, realisticky až naturalisticky líčených vypjatých, existenciálních momentů (které se ovšem čtou jedním dechem a vryjí se hluboko do paměti) nabízí román opravdu hodně, v tom je jeho největší síla – ať už je to dětské okounění před pracovním stolem mámy parukářky, kde je položeno tolik ustřižených silných copů, komplikované telení jalovice, při němž vyděšená Luisa asistuje Walterovi, do kterého je čerstvě zamilovaná, stékání ústřic po sklech brýlí oplzlého papaláše, znásilnění v úzké chodbě protileteckého krytu, anebo nazouvání ponožky otci visícímu na oprátce… Román tak potvrzuje, že obětí války jsou nakonec vždy i všichni přeživší.

Kupte si knihu:

podpoříte provoz našich stránek

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Tomáš Dimter, Argo, Praha, 2021, 232 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Hodnocení knihy:

70%

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse