A proto je sůl dnes tak drahá
Ouředník, Patrik

A proto je sůl dnes tak drahá

Korespondenční rozhovor Jeana-Gasparda Páleníčka s Patrikem Ouředníkem o novém překladu Rabelaisova Pantagruela.

V polovině března vyjde v novém překladu slavné dílo francouzského písemnictví z šestnáctého století, jehož autorem byl učený a všestranně založený François Rabelais. Pod názvem Chrabré a hrůzostrašné skutky slovutného Pantagruela, zaznamenané nebožtíkem panem Alcofribasem, abstraktérem kvintesence je k vydání připravilo nakladatelství Volvox Globator. Text přeložil a knihu opatřil předmluvou Patrik Ouředník, doslov napsal Jiří Pelán. Následující rozhovor vznikl u této příležitosti.

Jean-Gaspard Páleníček: Nakladatelství Volvox Globator vydává váš překlad Rabelaisova Pantagruela. Ten v češtině existuje od roku 1930 v kolektivním překladu Jihočeské Thelémy, který se dočkal několika reedic. Co vás vedlo k tomu ho přeložit nově?

Patrik Ouředník: První skromné ukázky z gargantuovsko-pantagruelovského cyklu vyšly v češtině, nemýlím-li se, v roce 1907. Gargantua pak vyšel samostatně v roce 1912, celá pentalogie – tedy včetně Pantagruela – je, jak říkáte, z roku 1930. Jinými slovy jediný překlad, který je v Česku k mání, je starý dvaadevadesát let. Pro klasika Rabelaisova věhlasu a pro někdejší překladatelskou velmoc je to zarážející. V angličtině existuje desítka překladů, totéž ve španělštině, v italštině šest nebo sedm, v maďarštině tři.

Překlad takzvané Jihočeské Thelémy – to jest skupiny osmi romanistů – byl u příležitosti jednotlivých reedic oprašován, ale k důkladnější revizi nikdy nedošlo. A je to poznat.

Jean-Gaspard Páleníček: V jakém smyslu?

Patrik Ouředník: Překlad thelémských je zcela nepochybně úctyhodný překladatelský počin, a říkám-li úctyhodný, myslím tím reálně hodný úcty. Ale takřka sto let starý překlad lze číst pouze jako svědectví o dobové překladatelské praxi a případně o stavu češtiny v dané chvíli. Zastaral i poznámkový aparát; pro potřeby kompletního vydání pentalogie vycházeli thelémští z francouzského kritického vydání z roku 1922. V překladu rovněž přežívají – vzdor zmíněným revizím – překladatelské přehmaty. Vedle toho podléhá překlad thelémských dobovým stereotypům poděděným z devatenáctého století o „lidovém“ Rabelaisovi: Rabelais co veselý kumpán, bonviván, mastikulka a hleditruňk. Důraz, který se v Česku dodnes klade na Rabelaisovu „lidovost“, je čím dál méně pertinentní. Ne že by v knize chyběl lidový svéráz – skatologické pasáže budiž toho dokladem –, ale druhá stránka věci, to jest Rabelais intelektuál, filozof a jazykový reformátor, se zpravidla opomíjí. Rabelaisovy romány v sobě skrývají daleko víc než jarmareční obraz své doby.

Jean-Gaspard Páleníček: Rabelaisem jste se opakovaně zabýval ve svých kritických esejích. Styčné body lze vidět i mezi jeho a vaším literárním dílem, počínaje příbuzností na pomezí světů – u Rabelaise středověku a renesance, ve vašem případě, řekněme, na křižovatce postmoderny – či podobným nahlížením na skutečnost, které by šlo označit jako dvojí: ikonoklastické i blahovolné, srandymilovné i učené, bonvivánské i moralistní, naivní i rafinované atd. Do pomyslného rodokmenu pro vás důležitých autorů Rabelais zapadá také nejen jako autor parodující středověký rytířský román, ale především jako tvůrce románu experimentálního a průzkumník možností literárního stylu. V čem je pro vás Rabelais jedinečný?

Patrik Ouředník: To jste právě víceméně shrnul. Za prvé Rabelaisova pozice na pomezí dvou světů. Zlomové doby jsou z definice zajímavější než nezlomové a na přelomu patnáctého a šestnáctého století dochází ke zlomu ve vnímání reality. Realismus ustupuje nominalismu, realita už není nevyhnutelná a jeví se toliko jako „uskutečněná možnost“. Imaginárno je povoleno, šaškové a blázni vítáni. Přičemž bláznovství je v literatuře spojené s rozumem: být moudrý znamená být si vědom svého bláznovství. Návrat antické vzdělanosti s sebou nese nejen ideu lidské důstojnosti a obnovení zájmu o rétoriku, ale i znovuzrození smíchu a ironie; kritický odstup vůči současnosti vede k rozkvětu parodie a grotesky.

Za druhé fakt, že výchozím podnětem k Pantagruelovi je problematika jazyka, téma velmi přítomné v soudobém vzdělaneckém světě. Jakým jazykem hovořili Adam a Eva? Je mluva člověku vrozená? Jsou slova plodem konvence, anebo „přirozenosti“ věcí? To všechno jsou otázky, které hýbou intelektuálním světem šestnáctého století; najdeme je ostatně i u Erasma nebo Montaigne.

Za třetí Rabelaisův autorský jazyk – jeden z největších stylistických výkonů in absoluto, jak říká Jiří Pelán. Rabelais nejen využívá všech jazykových rovin, které jsou k dispozici – vysoké a nízké, neologismy, archaismy, dialektismy, barbarismy, argotismy, vulgarismy, skatologismy, intelektualismy tu koexistují (Šalda by řekl soubytují) v radostném a hlaholivém sousedství –, ale i nebývalého žánrového rejstříku. Pantagruel je zároveň parodie rytířského románu – tři čtvrtě století před Quijotem –, lidová četba, fraška, satira, alegorie i filozofický traktát.

Když už jsme u toho Šaldy, ten označil Rabelaise za „první dílo moderní komičnosti“.

A za čtvrté, ano, otevřeně experimentální charakter románu. Prakticky jediná kapitola neuniká Rabelaisově škodolibosti, s jakou rozvrací dobové literární normy a nařízení. Vezměte si trojkapitolu o soudním sporu dvou šlechticů, pána z Vyližmi a pána z Čuchnisi. Jeden i druhý jsou schopni promluv, nad nimiž by bledl závistí i nejprotřelejší dadaista: „Radil jsem se v té věci s pány učenci, kteří na základě devátého modu první figury sylogismu usoudili, že je vhodné kosit trávu ve sklepě vybaveném papírem a inkoustem, brky a perořízkem – neboť jakmile začne postroj cítit česnekem, rez mu sežere játra, nad čímž pak kroutíme hlavou čenichajíce siestu. A proto je sůl dnes tak drahá.“

Ty tři kapitoly je možno interpretovat různě, zpravidla se – v logice „lidovosti“ – sází na výsměch nesrozumitelnému právnickému žargonu. Ale máte-li reálné ponětí o věci, budete je vnímat radikálně jinak: Rabelais tu sděluje čtenářům své obavy ze světa, v němž si každý hněte věty, jak uzná za vhodné, bez ohledu na to, o čem a s kým mluví. Téma navýsost aktuální.

Velmi moderně působí i náznaky či přísliby příběhů, které nakonec neproběhnou, stejně jako stálé odchylování se od hlavního proudu vyprávění. Síla textu nespočívá v ději, nýbrž v přerušení děje: Rabelais je první, kdo tuto pravdu pochopil.

Jean-Gaspard Páleníček: Vraťme se ještě na okamžik k jazykové problematice. Ve svých kritických textech jste se zabýval Rabelaisovými reflexemi o míře sdělitelnosti jazyka. Je i toto aspekt, který vás pobídl k překladu?

Patrik Ouředník: Adekvátnost či neadekvátnost jazykových prostředků, mnohovýznamnost smyslu, nahodilost interpretace – problematika selhávání jazyka je v Rabelaisových románech konstantní. Jinými slovy to, co často míváme za typický úkaz dvacátého století, se zrodilo před pěti sty lety v kontextu nastupující renesance. Celé Rabelaisovo dílo lze číst jako meditaci o jazyce – a jeho nespolehlivosti. Tudíž i zde platí ono vysoce otřepané klišé, které máme ve zvyku uplatňovat o klasicích: „Dílo stále živé.“

Jean-Gaspard Páleníček: Měl jsem příležitost nahlédnout do vašeho překladu s předstihem. Jednu z jeho předností vidím v tom, že v něm tvořivě a důsledně aplikujete typické rabelaisovské stylistické figury, jeho hrátky se slovy, s paronomázií, která vede k tvorbě slovních hříček. Namátkou příklad ze třetí kapitoly: větu „Il pleuroit comme une vache, mais tout soubdain rioit comme un veau quand Pantagruel luy venoit en memoire“, kterou by šlo přeložit doslova „Brečel jako kráva, ale vzápětí se smál jako tele, když pomyslel na Pantagruela“, rozvádíte: „A brečel přitom jako hladová kráva; ale tu pomyslel na Pantagruela a smál se jako syté tele.“ A podobných příkladů je v knize více.

Patrik Ouředník: Otázku tuším, ač nebyla položena.

Obrat „brečet jako hladová kráva“ používá Rabelais jinde; tele jsem nasytil z vlastní iniciativy.

Rabelaise není možné překládat věrně, pokud „věrným překladem“ máme na mysli víceméně doslovný překlad. V tom případě byste na každé druhé straně narazil na poznámku pod čarou à la „nepřeložitelná slovní hříčka“ a pracné vysvětlování, v čem spočívá ta velká legrace – nejjistější způsob, jak čtenářům znechutit četbu. Naštěstí existuje jiný typ věrnosti, spočívající v početních čachrech: je-li na stránce nepřeložitelná slovní hříčka nebo typická autorská figura – a tenhle typ kontrastního paralelismu je u Rabelaise běžný –, máte za povinnost nahradit ji někde poblíž jinou v témže duchu. Což čeština umožňuje. S tím, že vaše řešení musí být na úrovni originálu, i co se týče lehkosti a náznakovosti – hrozí tu nebezpečí přílišné explicitnosti, nemístného zjednodušení. Tenhle problém znám důvěrně díky vlastní spisovatelské praxi: povrchně přeložená či přihlouple utvořená slovní hříčka originálu nejen nepomůže – uškodí mu. (Radši menší efekt nežli velký defekt, kladu na srdce svým překladatelům… byť v diplomatičtějších pojmech.)

Ale za cenu hektolitrů krvavého potu, kterým třísníte klávesnici svého počítače, to možné je. Viz výše: čeština tohle umožňuje. Ve své lexikálnosti, synonymičnosti, archaičnosti a bordeličnosti je čeština ostatně blíž francouzštině šestnáctého století než francouzštině současné.

Jean-Gaspard Páleníček: Můžete uvést nějaké příklady „překladatelských oříšků“? Alespoň pro francouzštináře?

Patrik Ouředník: Ony jsou to spíš překladatelské kokosy – a narazíte na ně prakticky na každé stránce. Parodické tituly knih a asonance typu „Jak správně kárně bičovati řiť“. Rýmované věty v proudu vyprávění – „Dosud jsme pili bohabojně, napříště chlastat budem hojně.“ Známá věta z pasáže o Panurgově zvyku pouštět při mši prasátka na ženy, neboť soudí, že není velký rozdíl mezi „femme folle à la messe“ et „femme molle à la fesse“, doslova mezi „bláznivou ženou na mši a ženou s měkkou (ochotnou) hýždí“ – v překladu to dalo „mezi zralou hýždí v kostele a hýždí zralou do postele“.

Jiný z vykřičených případů je název kapitoly, v němž je řeč o bezhlavém (doslova) Epistemonovi. Rabelais do názvu umístil permutaci: Epistemon, „qui avoit la couppe testée…“ místo „qui avoit la teste couppée“, „který měl uříznutou hlavu“. Thelémští to zkraje překládali nesmyslně „který měl ránu na hlavě“, což opravili v následujících vydáních. Zvolili permutaci podle originálu a vyšlo jim „který měl uhlavenou řízu“. Háček je v tom, že na rozdíl od francouzštiny je české řešení nesrozumitelné – o uříznuté hlavě tu zmínka padá poprvé a český čtenář bude tudíž vnímat „řízu“ ve smyslu roucha a klást si otázku, co je to „uhlavený“. Osobně jsem tudíž v názvu kapitoly použil neutrálního „bezhlavého Epistemona“, ale do textu jsem umístil novotvar „hlavobez“.

Nebo Rabelaisův dodnes živý neologismus „pindariser“, „hrát si na Pindara“ neboli mluvit sáhodlouze a nabubřele. Čeština vám nabízí „hrát si na Pindara a pindat a pindat“.

To jsou ty čachry: musíte prostě vyjít z možností, které skýtá čeština, a nebát se toho, čemu se říká uvolňování. Čímž nechci říct, že tenhle princip je platný pro jakýkoli překlad – návod k použití elektrické pračky by se mu patrně vzpouzel –, ale v případě Rabelaise jiný způsob prostě neexistuje.

Jean-Gaspard Páleníček: Jak dlouho jste na překladu pracoval?

Patrik Ouředník: Necelé dva roky. Svým způsobem je můj překlad darem čínského lidu české čtenářské obci; nebýt covidu, nejsem si jistý, zda bych se do toho pouštěl. O projektu přeložit Pantagruela jsem uvažoval už dlouho, ale jak známo, staré projekty končí zhusta poklidnou smrtí stářím.

Jean-Gaspard Páleníček: Kdy bude knížka na pultech?

Patrik Ouředník: Během pár dnů. Kniha vychází v nakladatelství Volvox Globator, které už před lety vydalo dva drobné Rabelaisovy texty, Pranostyku pro perpetuální rok a Pojednání o případném pití vína.

Jean-Gaspard Páleníček: O Pojednání se proslýchá, že není tak úplně od Rabelaise.

Patrik Ouředník: Ano, proslýchá se.

Jean-Gaspard Páleníček: A…?

Patrik Ouředník: A co?

Jean-Gaspard Páleníček: Nechtěl bych naléhat příliš nezdvořile, ale ono se proslýchá, že je především od Patrika Ouředníka.

Patrik Ouředník: K téhle otázce se velmi erudovaně vyjádřil kanadský rabelaisista Francis Bastien; jeho studie je v českém překladu k mání v Souvislostech.

Jean-Gaspard Páleníček: Ano, to je mi známo. Je v ní řeč o „věrné restituci“.

Patrik Ouředník: No vidíte to. Věrnějšího překladatele si Rabelais nemohl přát.

Rozhovor

Spisovatel:

Zařazení článku:

beletrie česká

Jazyk:

Země:

Diskuze

Vložit nový příspěvek do diskuse

kruč,

Zbytečná diskuse. Žádný Patrik Ouředník neexistuje! A Páleníček také ne! Jsou to fiktivní postavy známého českého literárního recesisty.

Kabát E,

Dámy a pánové, klid. Ouředník i Páleníček jsou oba překladatelé, oba žijí ve Francii, mají podobné literární zájmy. Ouředník je navíc známý jako spisovatel a nějakých "reklam" nemá zapotřebí. Je celkem jasné, že mu Páleníček nahrává na smeč - ale to je princip všech rozhovorů. Reklama to jistě je, ale ne na Ouředníka. Je to reklama na nový překlad po x letech významného autora.

55,

Jean Crystal: Nejsem tedy "český intelektuál", protože s výjimkou obálek, ke kterým se Ouředník hlásí nevím nic o tom, že by psal rozhovory (a doslovy a předmluvy) ke svým knihám pod jiným jménem? Můžete uvést nějaký konkrétní a doložitelený případ?
Jazyk a styl? Mně se zdá v některých otázkách jasně rozlišitelný. Ale možná nejsem ten správný intelektuál.

Jean Crystal,

Vtipné vlákno. Obávám se, že přes všecky neobratnosti má p. Hynek ale pravdu. Ouředník je známý mystifikátor a hlídač svého ohlasu a to, že si píše rozhovory s oblibou sám (a doslovy a předmluvy a návrhy obálek ke knihám a...), je mezi českými intelektuály dost dobře známo. A letmým pohledem na nerozlišitelný jazyk a styl tázajícího a odpovídajícího je to myslím i tady jasné.

DeMol,

Já si myslím, že Hynek T. je ve skutečnosti pan Pražák z Ad acta. Přežil pád z okna, ale zanechalo to na něm důsledky.

Kuba K.,

Hynku, Hynku, nevím, nevím, ehm, ehm, ale zatím se tu ztrapňujete pouze vy. Pletete si literární mystifikace s rozhovory, překladatelskou praxi s autorskou – a na ostatní blbosti už poukázala Marion.

Hynek T.,

E. U. Garp: Ehm, asi si o P. O. a jeho "mystifikacích" něco zjistěte, než se budete veřejně ztrapňovat. (Nevím, učím. :))

E. U. Garp,

Člověče, jste blbej, nebo navedenej, nebo si tady děláte ze všech kozy? Jean-Gaspard Páleníček je existující osoba. Ouředník nedělá rozhovor sám se sebou.

Hynek T.,

Pseudonym nebo krycí jméno, to je fuk. Mně vadí, když člověk dělá rozhovor sám se sebou a propaguje sám sebe (a ne jednou, ale má z toho machu). A to říkám od začátku. Koza není vůz, ani ve Francii.

Marion,

Já bych, pane Hynku, spíš řekla na Vaši adresu, Vy o koze i o voze. Napřed je pan Páleníček pseudonym a když Vás redakce poučí, že to pseudonym není, najednou "o to nejde". Navíc tu pan Ouředník nevystupuje jako autor (nejde tedy o "vlastní knihu", jak tvrdíte), ale jako překladatel a je naprosto přirozené, že překladatel prosazuje "svého" autora.

Hynek T. ,

Jeden o koze, druhý o voze.

Kuba K.,

Hynku, Hynku – internet je skvělá věc:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jean-Gaspard_P%C3%A1len%C3%AD%C4%8Dek

Hynek T. ,

O to tady nejde. V. Rada také existoval, ale Hostinec U kamenného stolu nenapsal.
Prostě hecta “hra” s jakobyrozhovory po bůhvíkolikáté opakovaná nudná a trapná.

redakce,

Jan Gaspar Páleníček není pseudonym.

Hynek T. ,

Hezké, jen si myslím, že slušná média mají reklamu označovat jako reklamu. Když autor dělá jakoby rozhovor (sám se sebou pod pseudonymem) za účelem propagace vlastní knihy, co je to jiného?