Hurá do prvohor!
Sovák, Jan: Expedice badatele Věnceslava Brábka

Hurá do prvohor!

Podivuhodná cesta do prvohor po boku ještě podivuhodnějšího badatele a jeho okouzlující společnice. Netradiční dětská kniha seznamuje s málo známými tvory, kteří Zemi obývali dávno před proslulými dinosaury, a ukazuje, že to nebyla žádná ořezávátka.

Chtějí-li se vědci dozvědět, jak vypadal život na Zemi před desítkami či stovkami milionů let a jak žila dávno vyhynulá fauna a flora, nezbývá jim než se obrátit na fosilní záznam. Díky setrvale přibývajícím nálezům a dokonalejším technologiím nám zkameněliny poskytují stále lepší představu o historii naší planety a jejích obyvatel. Přímou zkušenost ale nic nenahradí. Čas má ovšem tu nepříjemnou vlastnost, že plyne stále vpřed a minulost se stává provždy uzavřenou kapitolou. Podle dochovaných vodítek sice můžeme částečně zjistit, co se v ní dělo, avšak znovu si ji nalistovat nelze. Nebo ano? Zdá se, že jeden zapomenutý český badatel to před sto lety pomocí úžasného stroje dokázal, a nebýt nedávné rekonstrukce Národního muzea, možná by i zapomenutým zůstal. Při revizi muzejního fondu byla totiž objevena na první pohled nezajímavá bedna obsahující různé deníky, dopisy, fotografie, náčrtky, cestovatelské potřeby či starou pistoli. Bedna se dostala do rukou malíře a spisovatele Jana Sováka (nar. 1953), který si neuvěřitelná tajemství v ní ukrytá nemohl nechat pro sebe a rozhodl se o ně podělit s širší veřejností.

Výsledkem prozkoumání prvního deníku se v roce 2019 stala kniha Expedice badatele Věnceslava Brábka do Svrchní Křídy pod Černými lesy, která popisuje, jak se český dobrodruh mezi lety 1915 a 1916 vydal na téměř jedenáctiměsíční expedici do druhohor, kde se setkal s rozmanitou zvířenou včetně obávaných tyranosaurů. Třebaže mu během výpravy šlo o holý život, s několika zdejšími tvory navázal bezmála přátelský vztah. Do Prahy se vrátil bohatší o nové poznatky a s popisem řady tehdy neznámých druhů. Kolegové ale Brábkovým zjištěním (která neměl jak doložit a o cestě do minulosti ze strachu mluvit nechtěl) nevěřili. Rozhodl se proto, že ještě před koncem roku 1916 vyrazí na novou expedici, tentokrát až do prvohor, konkrétně do období známého jako silur, a obstará nezvratné důkazy. Jak výprava dopadla, popisuje druhý nalezený deník (celkem jich prý v bedně byly asi dvě desítky), který do knižní podoby opět přetavil Jan Sovák. Výsledkem je svazek Expedice badatele Věnceslava Brábka do temných hlubin silurských moří, vydaný v roce 2021.

Ačkoli v některých ohledech cesta probíhala stejně jako prve, v mnoha jiných se výrazně lišila. V siluru nepokrývaly souš husté pralesy ani ji svým řevem nerozechvívali velcí plazi, kteří Brábka děsili na konci druhohor. Krajinu zpravidla tvořily jen pusté skály a většina mnohobuněčných organismů se držela v bezpečí moří a oceánů, byť první pokusy o kolonizaci souše již probíhaly. To ovšem neznamená, že by Brábek neměl co zkoumat. Vedle schránek, kostí či pozůstatků tvorů vyplavených na pláž mohl díky skafandru a ponorce poznat i život bující pod vodou. A také to neznamená, že by v siluru nehrozilo žádné nebezpečí, jak ukázalo dramatické setkání s obřími členovci. Oproti předešlé expedici však nastala ještě jedna významná změna. Brábek tentokrát neodcestoval sám, nýbrž s ženou jménem Aurélie, o níž se však Janu Sovákovi mnoho zjistit nepodařilo (na její jméno ovšem narazíme už v první knize). Aurélie si každopádně stejně jako její společník vedla deník, a čtenář tak má možnost sledovat průběh cesty ze dvou úhlů pohledu, které spolu ne vždy plně korespondují.

Tak by se ve stručnosti daly shrnout první dvě výpravy Věnceslava Brábka do pravěku. Propojení reality (rekonstrukce Národního muzea, první světová válka) s fikcí v nich působí natolik přirozeně, až čtenář tu a tam na okamžik zapomene, že je to vlastně mystifikace. K výslednému dojmu nemalou měrou přispívá i deníkový žánr a jazyk (knižní, avšak nenucený). Příběh je v obou případech poměrně jednoduchý, bez větších zvratů, a zejména u prvního dílu prozrazuje, že jeho primárním účelem je vytvořit kostru pro popis zajímavých druhohorních tvorů. Brábek koneckonců ve druhohorách strávil skoro rok, ten je však popsán v necelých čtyřech desítkách deníkových záznamů, jež od sebe leckdy dělí i několik týdnů. Dozvídáme se v nich sice, že badatel během doby mezi jednotlivými zápisky zažil všelijaká dobrodružství, ale kvůli přemíře vědecké práce je neměl čas pečlivě zapisovat. Čtenář tak nemá moc možností, jak se do vyprávění ponořit a vybudovat si s hlavním hrdinou silnější vztah, který by dodal na naléhavosti akci odehrávající se na posledních stránkách.

Stejná výtka do určité míry platí i pro druhý díl, který je však vzhledem k tomu, že se odehrává během necelého měsíce, přece jen semknutější a působí propracovaněji. Výslednému dojmu nepochybně napomáhá i přítomnost Aurélie, která sice zbytečně naplňuje určité genderové stereotypy, ale přesto příběhu dodává šťávu. Druhý díl zaujme i prostředím, respektive zasazením do zdánlivě „nudného“ siluru. Nicméně právě pokus představit mladším čtenářům z historie pozemského života i něco jiného než dinosaury je nepochybně tím, co knize dodává na originalitě.

Zmínit musíme též ilustrace, jež tvoří podstatnou (rozhodně nadpoloviční) součást obou knih, ať už jde o celostránkové i větší výjevy z pravěkého světa, nebo skici a „fotografie“ zvířat a rostlin pořízené samotným Brábkem. V této souvislosti je vhodné připomenout, že jako malíř se Jan Sovák dlouhá léta věnuje rekonstrukcím pravěkého života a krom toho, že spolupracoval s mnoha významnými světovými muzei, se jeho ilustrace objevily také v řadě knih. Tento úchvatný životopis je zárukou, že svazky zaujmou nejen po informační, nýbrž i po umělecké stránce. Specifičnost autorova stylu, třeba kombinace fotografie a kresby, se však nemusí zalíbit každému.

Ačkoli Sovák v knižní podobě „pouze“ oživuje motiv generacemi milované filmové Cesty do pravěku (a i v té literární má svým způsobem předchůdce), jeho deníkově pojaté a ilustracemi protkané výpravy za „zavátým životem“ si své čtenáře jistě najdou. A to dost možná nejen ty malé (nakladatel uvádí, že jsou knihy určené pro děti 10+, s čímž lze souhlasit), ale díky obrazové stránce a celkovému pojetí i ty starší. Dětská kniha je koneckonců poměrně specifická tím, že si ji cílový čtenář obvykle nekupuje sám, ale obstarává mu ji čtenář starší – a má-li mít publikace úspěch, musí na první pohled zaujmout právě toho staršího, a přitom nezapomenout na skutečné cílové publikum čili zase na ty mladší. Místy se i u výprav Věnceslava Brábka zdá, že si autor není úplně jistý, kdo je jeho cílovým čtenářem (ocení děti například narážku na Magdalenu Dobromilu Rettigovou nebo informaci, který badatel jako první popsal určitý druh dinosaura?), avšak ve výsledku se nejedná o zásadní problém.

Nezbývá než si počkat na zpracování deníků popisujících další výpravu Brábka a Aurélie, neboť po dobrodružství v siluru nezamířili domů, ale pokračovali do nepříliš vzdáleného devonu (období prvohor následující po siluru) a malá fotografická ochutnávka na konci druhého dílu dává tušit, že to bude opět stát za to.

Kupte si knihu:

podpoříte provoz našich stránek

Diskuze

Vložit nový příspěvek do diskuse