Vzdát se sebe sama
Itami, Emily: Kaligrafie zlomu

Vzdát se sebe sama

Japonku ubíjejí společenská pravidla, a tak hledá útěchu v náruči muže, který není jejím manželem. Její vnitřní boj mezi povinnostmi matky a manželky a touhou po svobodném sebevyjádření je protkán humorem a poetickými přirovnáními.

Japonská poetika je pro západní svět lákavá. Emily Itami však přichází s románem Kaligrafie zlomu, aby narušila klišé o roztomilých Japonkách a dvorných Japoncích. Hrdinka románu Mizuki v mládí prožila rok ve svobodomyslném New Yorku: její „japonskost“ to zásadně poznamenalo a jí to dodalo schopnost kritického odstupu od jejích spoluobčanů.

Přesto Mizuki žít tak daleko od domova nedokázala a vrátila se s nadějí, že prorazí jako zpěvačka. Nadšení pro její sen ji postupně opustilo a Mizuki přenesla svůj zájem na mladého, okouzlujícího muže. Narodily se jim dvě děti a Mizuki zůstala v domácnosti, jak už se to tak od japonských středostavovských žen očekává. Najednou však zjistila, že svůj život nesnáší a neví, jak z této situace ven.

Japonsko není země zaslíbená feminismu. Žena si může vybrat buď kariéru, nebo mateřství, ale mít obojí je považováno za nemožné. Mizuki si to uvědomí příliš pozdě a nemá odvahu bořit japonská tabu. Zároveň ale přišla o schopnost potlačit vlastní osobnost a žít jen pro děti. Popis situací, kdy se podle japonských předpokladů zachovala nevhodně, západního čtenáře pobaví a udiví, v základě je to ale depresivní čtení:

„Do nejlepšího světla mě například nestaví skutečnost, že jsem čas od času na dvě až tři hodiny odešla od dětí, ještě než dovršily tři roky věku, což je posvátná doba, kdy by matka měla být ke svému potomkovi přisátá jako přílipka. Ba co hůř, naše děti spí ve svých pokojících a já s Tcuem v ložnici, přestože jsem se spánku po manželově boku měla vzdát ve chvíli, kdy se narodila Eri.“ (s. 53–54)

Mizuki snáší svou životní mizérii díky humoru, občas až černému. Když se v jejím životě objeví muž, který v ní vidí víc než jen vdanou ženu a matku, Mizuki dlouho neváhá a s chutí se pouští do románku. Jejich schůzky jsou na japonské poměry neromantické a právě to si Mizuki užívá. Setkávají se v zastrčených čtvrtích s dlážděnými uličkami, francouzskými kavárnami a historickými domy s gejšami. Hlavně však Mizuki těší, že její milenec Kijoši poslouchá, co říká, a dokonce přemýšlí o odpovědích na otázky, jež mu položí. Mizuki znovu objevuje svoje dřívější já, které si umělo bezstarostně užívat a flirtovat s muži.

Spokojenost Mizuki se životem se projevuje i v interakci s jejím manželem. Najednou je na něj milá i v situacích, kdy by se předtím bývala hádala. Nevadí jí, že na ni nemá čas a ignoruje její pokusy o zapředení rozhovoru. Manžel si změny všimne, ale nijak ji nekomentuje. Jako by mu stačilo, že má doma klid, a ignorování manželčiny nevěry bere jako cenu, kterou je ochoten za to zaplatit.

Kaligrafie zlomu je román o ztrátě. Mizuki svůj příběh vypráví retrospektivně; čtenář ví, že proběhlo rozhodnutí mezi manželem a milencem, ale jak se Mizuki nakonec rozhodla, to neví. Oba muži ovšem znamenají ztrátu – buď si Mizuki vybere volnost s novým mužem, který prožil část života v zahraničí a rozumí její rozpolcenosti mezi tradicí a svobodou, nebo si vybere manžela a s ním klidné dospívání svých dětí. Ví, že japonská společnost by dětem z rozvedeného svazku připravila mnoho krušných chvil.

Emily Itami propojuje cynický pohled mladé ženy na život s lyrickými popisy japonské přírody. Přímočaré a vtipné poznámky hlavní hrdinka prokládá přesně formulovanými postřehy o přírodě a společnosti. Itami si dává záležet, aby její výběr slovních obratů přesně zapadal do představy, kterou chce svým čtenářům předat. Kontrast americké otevřenosti s japonskými příměry působí svěže a nově.

„Když jsem si v genkanu zula boty, jen v ponožkách vstoupila na tatami a vdechla stářím a zimou prosycený vzduch, připomnělo mi to, proč jsem odešla, připomnělo mi to, jak člověk může nějaké místo zbožňovat a zároveň mít pocit, že se v něm udusí, pokud odsud nevypadne. Domov byl jako černobílá fotografie se sépiovým filtrem, nehybná a pokojná navzdory tomu, že kolem ní s burácením proudí svět v živých barvách.“ (s. 102–103)

Román jako celek působí překvapivě celistvě. Pod vší krásou a okouzlením z nové lásky prosvítají Mizučiny problémy, které vyústí v zemětřesení. Přenesené i opravdové. Zemětřesení je zkrátka něco, s čím musí Japonci i nevěrné ženy počítat.

Kupte si knihu:

podpoříte provoz našich stránek

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Tereza Marková Vlášková, Host, Brno, 223 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Hodnocení knihy:

70%

Témata článku:

Diskuze

Vložit nový příspěvek do diskuse