Vojtěch Mašek (nar. 1977) už se prosadil jako jeden z nejlepších českých komiksových tvůrců. Proslavily ho především scénáře (mimo jiné ke komiksovým románům Svatá Barbora nebo Návrat Krále Šumavy); ostatně právě scenáristiku vystudoval na pražské FAMU. I proto má blízko k filmu a už před drahně lety zkoušel prorazit s patrně až příliš velkolepým filmovým projektem vycházejícím z Maškovy vlastní komiksové trilogie Monstrkabaret Freda Brunolda. To se nepovedlo, nicméně v nedávných letech už filmy podle jeho scénářů Křižáček (2017) a Okupace (2021) sbíraly trofeje na festivalech i domácích výročních cenách. Jistě povzbuzen těmito úspěchy se pustil do vlastního filmu.

Když se z obětí stávají kati
Film Arvéd Mašek samozřejmě nejen režíroval, ale také napsal, ačkoliv nebyl jediným scenáristou: spolupracoval se spisovatelem Janem Poláčkem, který už o titulním hrdinovi napsal a v roce 2016 vydal román Malostranský ďábel. Film není adaptací tohoto románu, nicméně mnoho jeho prvků využívá, samozřejmě především líčení nejpochmurnější etapy života Jiřího Arvéda Smíchovského (1898–1951). Ten patřil k nejvzdělanějším lidem první republiky, studoval na univerzitách ve Francii i v Itálii, ovládal sedm jazyků a zabýval se okultními vědami. A také byl homosexuál.

Maškův film jej však poprvé zachycuje až v době protektorátu, kdy Arvéd kolaboroval s nacistickou tajnou policií (pravda, dějem se občas mihnou ještě starší vzpomínky na magické vyvolávání démona, které Arvéd v čele významných českých prvorepublikových okultistů vedl). Úvodní scéna zachycuje Žida Štěpána Plačka vyslýchaného vychytralým nacistou, vzápětí však následuje další, kde se Plaček objevuje starší, uvelebenější a autoritativní, to když sám jako pracovník komunistické tajné policie vede výslech. Mašek tímto obratem znázorňuje, jak často se v průběhu dvacátého století měnily role, jak snadno se z obětí stávali kati a naopak.

Šprýmař, manipulátor i troska
Ale nečiní tak nijak školometsky; přestože střet Arvéda s tajnou policií tvoří hlavní zápletku, režisér klade důraz především na rozpornou hlavní postavu, která střídá nálady a role, často v průběhu jediného rozhovoru. Arvéd je zároveň okouzlující homosexuální svůdník, šprýmař, manipulátor, hráč s osudy druhých i s osudem vlastním a nakonec blouznící troska v rukou policistů a bachařů. Ale i v okamžicích, kdy se zdá být na dně, ještě dokáže ostře drápnout a situaci (byť někdy jen na pár vteřin) obrátit ve své vítězství. V podání Michala Kerna je to fascinující postava, kterou divák lituje i nenávidí a o jejíž příčetnosti není do poslední chvíle jasno.

Stejně tak není až do konce filmu jasno o jeho žánru a charakteru. Od počátku je patrné, že nepůjde o žádnou biografii jako třeba v případě Trojanova filmu Toman ze stejného historického období. Magické prvky, které se příběhem prolínají, nicméně děj zcela neovládnou a režisér ani ve vypjatých závěrečných scénách (těch realistických i těch snových či halucinačních) ničím nedá najevo, že by v Arvédově světě skutečně existovala a fungovala magie.

Bez slunečního světla
Pocity nejistoty, ohrožení a klaustrofobie ve filmu posiluje zasazení všech scén do interiérů, dost často ještě potemnělých: jednoduchá výslechová místnost, vězeňská cela a chodba, Arvédův okázale zařízený, ale opět jen umělým světlem ozařovaný byt. V nich se vedou dialogy, jichž je Arvéd mistrem – úhořovitý i autoritativní, škemrající i chladně vyhrožující, zoufalý i zákeřný. Mašek ještě prolíná různé časové roviny, tedy období protektorátní, kdy si hlavní hrdina žil skvěle, období poválečné, kdy jej komunisty čím dál významněji ovládaná policie využívala jako svědka proti skutečným i domnělým kolaborantům, a období procesu s Rudolfem Slánským, kdy se radikálně měnily role i uvnitř Státní bezpečnosti.

Arvéd je samozřejmě výsostně artový film, jeho stylizace místy působí trochu divadelně, a diváci domácích romantických komedií by se mu tak měli zdaleka vyhnout. Jako takový klade na publikum značné nároky: aby se orientovalo v historii protektorátu, v poválečné době i v padesátých letech, aby stíhalo sledovat časové skoky, aby vydrželo dvě hodiny sépiově hnědých obrazů bez slunečního světla. Diváci nemusejí znát jména jako Jan Kefer nebo František Kabelák, ale ti, kdo o nich mají nějaké tušení, jej asi ocení víc. Ti ostatní musejí ocenit alespoň obdivuhodný herecký výkon Michala Kerna, vedle nějž působí mnohem zkušenější kolegové Saša Rašilov a Martin Pechlát poněkud ploše a bezvýrazně.

Arvéd. ČR, 2022, 120 min. Scénář: Vojtěch Mašek a Jan Poláček. Kamera: Dušan Husár. Režie: Vojtěch Mašek. Hrají: Michal Kern, Saša Rašilov, Martin Pechlát.