Upozornění pro cestující

Upozornění pro cestující

Na velkých nebo alespoň těch větších nádražích není problém v rozumnou dobu zakoupit pro plánovanou cestu vlakem jídlo a pití. Někdo se na tyto služby spoléhá automaticky, někomu vytrhnou trn z paty, když se výjimečně předzásobit zapomene nebo nestihne. Kdo se ale spolehne na možnost koupit si na cestu i něco na čtení, obvykle se dočká nemilého překvapení…

Zatímco knihobudky, kterým jsem věnoval svou předchozí glosu, zažívají během posledních let boom, prodejny knih, která po celá desetiletí patřily ke koloritu různých nádraží, naopak nenávratně mizí. Nehraje přitom roli, zda v nádražní hale stávalo knihkupectví či antikvariát. V době umožňující připojení k internetu i během jízdy vlakem, kdy čtenáři zároveň mají možnost sáhnout po elektronické čtečce nebo sluchátkách s audioknihami, se najde jen málokdo, kdo si při příchodu na nádraží uvědomí, že vlastně pro nadcházející cestu vlakem nemá lepší program než sledování ubíhající krajiny za oknem. Případnou potřebu četby tak musí v souladu s rozhodnutím architektů odpovědných za provedení modernizace pokrýt sítě trafik, žlutomodrých či s bílým nápisem v červeném poli, ať tu nikomu neděláme reklamu zadarmo. Snad jen na Wilsoňáku, jak starší generace Pražanů nazývají stanici Praha hlavní nádraží, se i po rekonstrukci budovy udrželo plnohodnotné knihkupectví, byť také náležející do širšího korporátu. Ale třeba na smíchovském nádraží se antikvariát, umístěný dosti pozoruhodně v dutém sloupu, už do představy zmodernizované budovy nevešel a musel najít azyl o kus dále v Nádražní ulici, kam ovšem z cestujících najde cestu jen málokdo. Památná cedulka na regálu s erotickými časopisy, informující kolemjdoucí o skutečnosti, že „vystavené časopisy jsou určeny k prodeji, nikoli k prohlížení“, tak už úsměv na tváři vystresovaných cestujících (modlících se, aby na dlouhodobě problematickém úseku údolím Berounky zase nedošlo ke stržení trolejového vedení nebo poruše zabezpečovacích zařízení) nevyvolá.

Podobně už nikoho nepobaví cedulka na stánku s železniční literaturou na Masaryčce, která uváděla vedle obvyklého odpovědného vedoucího i jméno „nezodpovědného prodavače“. Ani tento stánek nebyl shledán jako dostatečně reprezentativní pro zrekonstruovanou budovu, byť nutno uznat, že v tomto případě sehrálo roli i úmrtí jeho letitého provozovatele. Stánek sice cílil spíše na příznivce železnice než na náhodné cestující, těch navíc kolem něj od okamžiku přesunutí osobních pokladen blíže k nástupištím mnoho neprošlo, ale aspoň od vidění si jej dokázali vybavit i mnozí z těch, pro něž představovala návštěva nádraží a jízda vlakem jen nutné zlo.  Milovníkům stříbrných rovnoběžek sice může být útěchou, že prodejna vláčkové literatury i modelů patřící pod stejnou společnost v Klimentské ulici zůstává i nadále v provozu, ale co naplat, probírat se vší tou nabízenou krásou na skutečném nádraží mělo své neopakovatelné kouzlo.

A tak by se dalo pokračovat dlouho. Samozřejmě nechci tvrdit, že znám situaci na všech nádražích v Česku, ale skutečností je, že paradoxně mohou nyní nabízet větší výběr knih na čtení do vlaku některá menší nádraží, která poskytla útočiště knihobudkám, než klíčové uzly, jimiž denně projdou vyšší tisícovky lidí (znáte-li nějakou výjimku potvrzující toto smutné pravidlo, podělte se o ni v diskusi). Nelze přitom jen staromilsky nadávat na projektanty plánovaných – a na mnoha místech skutečně potřebných – modernizací a rekonstrukcí nádražních budov, svou roli hraje i neúprosný zákon: není-li poptávka po čtení do vlaku ze strany cestující veřejnosti…

ILiGlosa

Zařazení článku:

beletrie česká

Jazyk:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Kamil Ka,

Pardubice.

Jiří V.,

Na brněnském hlavním nádraží jedno knihkupectví je. Po knize prahnoucí čtenář ho najde poblíž východu u příjezdové tabule.