Básník-povídkář Bernard O’Donoghue
O’Donoghue, Bernard

Básník-povídkář Bernard O’Donoghue

Na pozvání irského velvyslanectví zavítal v nedávné době do Prahy významný irský básník a odborník na středověkou literaturu Bernard O’Donoghue. Jaké výhody pro něj jako tvůrce představují jeho dvojí, anglo-irské kořeny? A proč při překladu artušovské skladby sáhl k netradičnímu řešení?

Irský básník Bernard O’Donoghue (nar. 1945) pochází z Corku, odkud se však v šestnácti letech přestěhoval do Manchesteru a později začal vyučovat na Magdalen College v Oxfordu. Jeho první sbírka básní Razorblades and Pencils (Žiletky a tužky) vyšla v roce 1982 a od té doby vydal dalších osm síbrek. Několikrát se dostal do užšího výběru na Cenu T. S. Eliota a v roce 2008 získal Whitbread Prize (dnes Costa Book Awards). Jeho profesní zájem o středověkou literaturu se často odráží i v jeho poezii, v níž propojuje prvky starší poezie a doby se současností. O’Donoghuovy básně mnohdy zachycují osobní vzpomínky na dětství v Irsku, některé připomínají krátké povídky, podobné próze Franka O’Connora nebo Williama Trevora, rovněž rodáků z Corku. V češtině vyšly vybrané básně Bernarda O’Donoghua ve sbírce Rainmaker/Deštivec (Limonádový Joe, 2020) v překladu Terezy Brdečkové.

iLiteratura: Ve videu, ve kterém krátce představujete svoji knihu Poetry: A Very Short Introduction, uvádíte citát z Percyho Bysshe Shelleyho, že básníci jsou zneuznaní zákonodárci světa. Jak toto tvrzení vnímáte jako básník?
Bernard O’Donoghue: Sám se tak samozřejmě necítím a očividně to ani není pravda. Myslím, že jde o to brát poezii vážně, to je podstata Shelleyho tvrzení. Nemyslí si, že jsou básníci zneuznaní zákonodárci, je to spíše jakýsi závěrečný bod jeho úvodu do poezie. Ale myslím, že to je případ angažované poezie, politické poezie. Idea toho, že poezie se musí zabývat skutečnými událostmi ve světě a ne jen těmi uvnitř básníkovy hlavy.

iLiteratura: Na druhou stranu vaše poezie je velmi osobní.
Bernard O’Donoghue: Ano, je pravda, že ta moje je do značné míry osobní. Ale velmi obdivuji básníky, kteří dokáží reagovat na veřejné dění, například Václav Havel, básníci éry Seamuse Heaneyho nebo Yeats, který napsal významné angažované básně, Velikonoce 1916 a další.

iLiteratura: Jak přistupujete k psaní jednotlivých básní? Jak u vás ten proces probíhá?
Bernard O’Donoghue: Myslím, že to je poměrně nepředvídatelné, protože většinou je to věc náhody. Má to co do činění s pamětí a vzpomínáním, neustále se vracíte ke vzpomínkám, často k věcem, které se v danou dobu zdály velmi bezvýznamné, ale svým způsobem je v nich jistý zárodek nápadu. Zvláštní je, že někdy nelze říct, z čeho vlastně ta či ona báseň vyrůstá, často je to nějaká fráze nebo něco, co by mohlo naznačovat využití v básni. Mám tendenci psát básně, které se blíží příběhům, některé jsou vlastně spíš povídky než básně.

iLiteratura: Je pravda, že některé vaše básně působí jako povídky, a tento žánr vám není cizí – vaše povídka Double Irish se dokonce dostala do užšího výběru Hennessy Literary Award.
Bernard O’Donoghue: Ano, to byla pravděpodobně jediná významná povídka, kterou jsem kdy napsal a která vznikla už před dlouhou dobou, ale to byla spíše výjimka. Rád bych psal povídky, mám je velice v oblibě. Pocházím z hrabství Cork, které je s povídkami spjato, s autory jako například Frank O’Connor – významný corkský povídkář. Je to také součást lidové slovesnosti, lidé si vyprávěli a vyprávějí příběhy, nebo alespoň ještě předchozí generace to dělala, dnes už možná méně.

iLiteratura: Říkal jste, že byste chtěl psát více povídek, proč tedy poezie? Je pro vás psaní poezie přirozenější?
Bernard O’Donoghue: Je to jednodušší, básně jsou krátké, takže je vlastně jedno, jestli se povedou, nebo ne, můžete je prostě zahodit. Vždy jsem velmi obdivoval lidi, kteří píšou romány. Začnou psát a píší dlouho, aniž by měli záruku, že dílo vyjde. Moje dcera začala psát romány, mně to nesmírně imponuje.

iLiteratura: Jedním z opakujících se témat v irské literatuře je téma exilu nebo odchodu. V románu Tarry Flynn od Patricka Kavanagha hlavní postava říká, že nejlepší způsob, jak milovat zemi, jako je tato, je s odstupem alespoň tři sta mil. Ve vašich básních Emigrace, Nechtan nebo Západně domů se nabízejí různé pohledy na toto téma exilu či odcházení. Jak se k tomu stavíte vy? Mohl byste nastínit svoji vlastní zkušenost?
Bernard O’Donoghue: Ano, toto je důležitá otázka pro spisovatele, ale pro irské autory obzvláště. Schopnost psát o věcech, když jste od nich daleko, myšlenka stesku po domově, ta se objevuje napříč literaturou. Existuje povídka Homesickness (Stesk po domově) od Geroge Moora z počátku 20. století, která je o emigraci do Ameriky, pocitu stesku po domově, když jste v New Yorku. Hlavní hrdina se pak v šedesáti letech vrací do Irska a asi po třech týdnech se mu stýská po New Yorku. Je velmi těžké psát o tom „tady a teď“, kde se člověk zrovna nachází. Vnímám to jako velkou výzvu.
Každý má samozřejmě jinou zkušenost. Vyrůstal jsem na irském venkově, na dalekém jihu. Moje matka pocházela z Manchesteru, a i když měla irské kořeny, byla to Angličanka, měla anglický přízvuk. Vždycky tu byl jistý pohyb mezi Irskem a Anglií, což je samozřejmě běžné i u jiných evropských zemí. Takže tohle je jeden konkrétní příklad, jak může vypadat rozdíl mezi dvěma místy. Bylo mi šestnáct, když jsme odešli do Anglie, a přišlo mi to velmi vzrušující, stěhovat se z venkova do Manchestru, do města. Byl to svým způsobem posun k moderní době, k éře Beatles a Boba Dylana.

iLiteratura: Neměli bychom také opomenout vaše akademické zaměření. Odráží se nějak váš zájem o staroanglickou a středoanglickou poezii ve vašich básních? Čerpáte inspiraci ze staré poezie?
Bernard O’Donoghue: Velmi výrazně a podle mě to funguje oběma směry. Myslím, že důvodem, proč se specializuji na středověkou literaturu, je moje katolická výchova, věci jako vysluhování latinské mše, to je pak člověk už v dětství na půl cesty ke středověku. Takže když jsem vystudoval angličtinu a musel jsem se rozhodnout, na co se specializovat, byl to středověk nebo irská literatura, jako například Yeats. Mezi těmito dvěma oblastmi je ovšem poměrně značná propast.

iLiteratura: Také jste přeložil báseň Sir GawainZelený rytíř, jednu z nejznámějších skladeb artušovského cyklu. Pokud se nepletu, ve svém překladu jste nepoužil aliteraci, která bývá u tohoto žánru obvyklá.
Bernard O’Donoghue: Mám tu báseň velmi rád, a protože učím středověkou literaturu, znám ji téměř nazpaměť, takže jsem ji překládal vlastně neustále, dělal jsem to i se studenty, a měl jsem tedy s překladem poměrně velké zkušenosti. Myslím, že je to nejoblíbenější středoanglický text, samozřejmě vedle Chaucera. Pokud se člověk chystá něco překládat, Sir Gawain je lákavý. Téměř ve stejné době jako já ho s velkým úspěchem přeložil také Simon Armitage.
A ano, aliteraci jsem nepoužil. Seamus Heaney o překladu řekl, že pokud se to zkrátka nějak stane, tak to nechte plynout. Je to podobné jako při překladu Danta, kdy otázka zní, jestli člověk použije terza rimu. Ideální by možná bylo aliteraci zachovat, ale bylo by náročné přeložit to idiomaticky do současné angličtiny, takže jsem se rozhodl zkusit trochu jiný přístup.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse