Každé město se vyznačuje vysokou koncentrací lidí s protikladnými světonázory, cíli i představami o tom, jakou podobu by jejich bydliště mělo mít. To se do tváře města zapisuje někdy i velmi dramatickými způsoby. Proměny, kterými procházela v uplynulých dvou staletích Praha, podrobně líčí kniha Město v bouři: Urbanismus a architektura historického centra Prahy (1830–1970) od historika umění a předsedy Klubu Za starou Prahu Richarda Biegela.

Přibližuje v ní dobu, kdy se Praha z „malebného souměstí“ takřka překotně transformovala ve  velkoměsto a posléze v metropoli samostatného státu: „Nevídaný nápor nových požadavků, ambicí a idejí způsobil, že historický organismus byl podroben těžkým zkouškám, v nichž se nejednou jednalo o jeho smysl a přežití.“ Autor používá i srovnání starých, nostalgicky působících akvarelů či historických fotografií s dnešním stavem, kdy jsou mnohá místa doslova k nepoznání.

Královna bez cetek minulosti

Názory, které proti sobě narážely, byly zcela nesmiřitelné, přičemž se do polemik nezapojovali jen architekti a urbanisté. Známý je manifest Bestia triumphans (1897), kterým Vilém Mrštík protestoval proti bourání v historickém centru v rámci asanace, která začala roku 1896, a rozhodně si přitom nebral servítky: „Těžko tu rozsoudit, neúpíme-li posud pod vpádem Hunů, Avarů a divokých asiatských hord, dnes ovšem v jiné, v podstatě ale jinak nezměněné podobě.“ Proti němu vystoupil třeba dramatik Jaroslav Hilbert, který psal, že touží po Praze „vzduchu, ruchu a pokroku“ a že ji chce vidět jako „královnu, jež by svlékla cetky své minulosti“.

Výsledkem těchto sporů byly vedle kompromisů i četné paradoxy. Zmíněná asanace, jak prozrazuje i etymologie tohoto pojmu (z francouzského „assainir“, ozdravit), se prováděla hlavně proto, že zvláště úzké uličky bývalého židovského ghetta nevyhovovaly hygienickým požadavkům. Nová výstavba ale někde kupodivu vytvořila „horší hygienické podmínky, než byly ty původní“. Povědomí o tom, že by se staré památky měly chránit, během debat a polemik sílilo, hlasatelem tohoto názoru byl zmíněný Klub Za starou Prahu vzniklý roku 1900. Docházelo však k zajímavým zvratům: jedním z předsedů zmíněného klubu se později stal architekt, který zamlada patřil k moderním architektům-buřičům plánujícím stavět v centru mrakodrapy.

Zádumčivá pláň s troskami

Autor reflektuje i válečný a poválečný vývoj. Zmiňuje, že kupříkladu poškození či zničení některých budov během května 1945 mnohým nejen že nevadilo, ale třeba v případě novogotické radnice na Staroměstském náměstí spíše naplnilo jejich dávné tužby, aby stavba nadobro zmizela. A ke Stalinovu pomníku na Letné poznamenává, že paradoxně barokně vypointoval hlavní třídu „buržoazní“ Prahy přelomu 19. a 20. století.

Součástí publikace jsou obsáhlé citace z dobového tisku, který evokuje atmosféru provázející například asanaci. Líčí pochmurný dojem, který vzbuzoval prostor po zbořených domech v ghettu; jako by šlo o město, jímž právě prošla válečná fronta: byla to pustá, trudná a zádumčivá pláň s troskami bouraných domů, z níž jen porůznu vystupovaly zachovalé budovy dvou synagog. Zároveň ale autor nemá problém ocenit některé architektonické počiny pozdějších období, například rekonstrukci Betlémské kaple, nové věže Emauzského kláštera nebo brutalistní hotel InterContinental.

V jistém smyslu Biegelova Praha není jen „městem v bouři“, ale občas doslova bitevním polem. Především ji ale autor pojímá jak palimpsest, na kterém se vedle sebe a přes sebe vrství „různorodé ideje, podněty a vlivy, jejichž protikladnost tiší až smířlivý a poučený zpětný pohled“. I my dnes přidáváme další vrstvy a jiné upravujeme, potlačujeme či vymazáváme. Jinak to ani nejde. Ale tato kniha může pomoci k tomu, abychom to dělali poučeněji a s větší citlivostí k bohatství všech vrstev předchozích.