Samovýsevné příběhy
Słowik, Dominika: Samosiejki

Samovýsevné příběhy

Země se nám mění před očima, články o klimatických výkyvech zahlcují naši pozornost, ale jak se s tímto tématem má vypořádat literatura? Odpověď se snaží hledat Samosiejki, kniha polské autorky Dominiky Słowik, která environmentální obavy a touhy zachycuje ve zneklidňujících povídkách.

O tom, že Dominika Słowik (nar. 1988) umí psát dobré romány, není pochyb. Její debut Atlas: Doppelganger (2015), přenášející čtenáře do magického světa jen zdánlivě pochmurného slezského sídliště, byl nominován na literární cenu Nagroda Literacka Gdynia. I druhá kniha mladé spisovatelky Zimowla (2019), která poutavě zachycuje tajemno malého městečka na polsko-slovenském pohraničí, se dočkala uznání, tentokrát v podobě prestižní ceny Paszport Polityki. Po románových úspěších obrátila autorka pozornost ke kratším formám a sáhla po tématu vztahu člověka a přírody ve 21. století.

Samosiejki (lze přeložit jako Samovýsevky) jsou sbírka třinácti kratších příběhů, které se nepřímo dotýkají tématu klimatických změn a obav, které přepadají současného člověka kvůli jeho nejistému vztahu k přírodě. Ačkoliv čtenáři i hrdinové povídek žijí v takzvané epoše antropocénu, kdy se zdá, že člověk víc ovlivňuje přírodu než ona jeho, po přečtení Samosiejek můžeme dospět k úplně jiným závěrům. U Dominiky Słowik hrají hlavní roli příroda, její živly a spící instinkty v člověku, a to i v případě povídek, jejichž děj je uzavřen do městských bytů. Fyzické propojení člověka s přírodou, které v některých příbězích nabývá až absurdního rozměru, podtrhuje i soustředěnost na detaily; autorka neopomíná žádný z lidských smyslů a výstižně popisuje okolí pomocí vůní, chutí a vjemů zraku, sluchu a hmatu. Vypravěčka jednoho z textů postupně srůstá s oddenkem fazole, který jí klíčí z nosu. Jinde zase postava „poslední velké meteotropky“ hromadí v létě zásoby potravy a s prvním sněhem se naopak ukládá k zimnímu spánku.

V knize ani jednou nepadne přímá zmínka o klimatické katastrofě, čtenář si jí ale je vědom díky nevyslovenému pocitu neklidu, zrnkům nejistoty množícím se v jednotlivých povídkách jako titulní „samovýsevky“. Občas je to nekonečná zima, která zasněží město a uvězní jeho obyvatele. Jindy sucho a touha po dešti, který si postavy vynahrazují dlouhým sprchováním, kvůli němuž je však přepadají výčitky svědomí, anebo zápach hořících skládek, před kterým je třeba zavírat okna. Okamžiky, kdy se pokojové rostliny vzdávají květináčů a ložnici proměňují ve stísněný les nebo kdy kontrolu na vesmírné stanici převezme neznámý druh plísně. Pocit nejistoty nabírá na síle a v hlavě rezonují slova z titulní povídky: „Musíme konečně trochu ustoupit“ (s. 80).

Téma klimatické změny a devastace Země antropogenní aktivitou bylo až donedávna předmětem zejména odborných debat. Před pár lety přerostlo do médií a nakonec proniklo i do literatury. Problematikou ekologie se na polské literární scéně zabývá mimo jiné básnířka Julia Fiedorczuk, spojená s hnutím ekopoetiky. Słowik ve svých povídkách nevzývá klimatický aktivismus, ale využívá různé postavy a místa k vyprávění příběhů o rozmanitých možnostech vztahů člověka s životním prostředím, člověka, který i když se od přírody pomocí moderní infrastruktury a technologií emancipuje, pořad je její součástí a podléhá jejím pravidlům.  

Každá povídka v sobě zpočátku nese potenciál, který čtenáři nedovoluje se odtrhnout. Słowik umí velmi dobře stupňovat napětí, což prokázala především ve svých dřívějších knihách. Bohužel v případě některých povídek této sbírky se potenciál zdá nevyužitý a texty nepřinášejí očekávané uspokojení. Občas působí chaoticky, dějové linky se v nich bezdůvodně štěpí. Na druhou stranu, přestože se autorka rozhodla nechat vyprávět různé postavy na odlišných místech, všude se jí povedlo udržet jednotný styl, charakteristický krátkými, avšak trefnými větami. Zajímavostí je, že se na knize podepsala i pandemie covid-19, jak sama autorka přiznává. Její postavy jsou často uzavřené v úzkých, omezených prostorech, izolované od společnosti, objevují se i zmínky o rouškách, celá jedna povídka se věnuje karanténě. 

Kvalita jednotlivých příběhů Samosiejek je kolísavá, ne všechny mají po literární stránce dostatek živin na to, aby se uchytily. Sbírka ale stojí za pozornost proto, že čtenáře nutí různými a nápaditými způsoby přemýšlet nad tím, jak vypadá jeho vlastní soužití s přírodou. 

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Wydawnictwo Literackie, Kraków, 2021, 242 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Hodnocení knihy:

60%

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse