Proč literáti neumějí žádat o peníze

Proč literáti neumějí žádat o peníze

Začátkem ledna jsem jako zástupce literatury zasedal v komisi, která různým kulturním odvětvím rozdělovala docela štědré finanční prostředky od EU. Byla to zkušenost zajímavá a inspirativní, ale také notně frustrující.

Frustrace spočívala v tom, že zatímco z jiných oborů se sešly desítky žádostí, z oboru literárního pouhé jednotky. Výzva obsahující na kulturu až závratných 100 milionů korun pocházela z Národního plánu obnovy, jmenovala se Mobilita II. a celkem přilákala 167 žádostí z oborů divadlo, hudba, výtvarné umění a literatura, a k tomu ještě ve specifické kategorii vzdělávání, protože motivem byla nejen podpora mobility, ale také „rozvoje dovedností, síťování a prezentace jednotlivých umělců a pracovníků kulturního a kreativního sektoru“. Nejvíc žádostí si podali divadelníci, rovných sedmdesát, také další oblasti byly zastoupeny desítkami žádostí. Literatura čtyřmi.

Kolegové z jiných oborů na mne (respektive na nás, literaturu tam reprezentovali tři experti) při projednávání oněch čtyř žádostí hleděli soucitně, se zjevnou ochotou podpořit i takové projekty, které by možná v jejich oborech propadly. Ta situace je mimochodem dosti častá, ba běžná u všech grantových řízení, kde se potkávají různé obory (tedy například v krajích nebo na pražském magistrátu): literatura má vždy nejmenší zastoupení, oproti některým jiným oblastem až titěrné.

Člověk samozřejmě chápe, že divadelníci potřebují největší podporu, zejména proto, že zmíněný Národní plán obnovy má v oblasti kultury za cíl obnovit tvorbu a s ní spojené aktivity přerušené v období covidové epidemie, kdy byly právě divadlo a hudba (tedy obory závislé na přítomnosti publika) postiženy nejvíce. Ale přesto mě zaráželo a rozčilovalo, že divadelníci nebo hudebníci dokáží připravit smysluplné projekty, kterým i zástupci jiných oborů peníze rádi pošlou, zatímco literáti (či obecně lidé kolem knih) nikoliv.

Jistě, souvisí to s letitou bolestí českých literátů, kteří si zvykli na to, že psaním knih se uživit nedá a že ani nemá smysl to zkoušet. Zvláště v zemi, kde jsou autoři zvyklí na urážlivě malé nebo žádné honoráře a kde existuje i docela dost lidí, kteří jsou ochotni nejen se honoráře vzdát, ale ještě si vydání své knihy zaplatit. To divadelníci, hudebníci, filmaři a výtvarníci až na výjimky pracují za peníze, většina z nich se svou tvorbou živí, a i když třeba nevydělávají nějak závratně, nemusejí mít jako svou hlavní výdělečnou činnost něco jiného, jako tomu bývá u většiny českých spisovatelů.

Namítnout se také dá, že ostatní obory jsou na financování náročnější, že pódiová umění potřebují sál, kostýmy či osvětlení, že výtvarníci potřebují materiál. Také to, že zatímco nakladatelé vyrobí knihu jako svého druhu zboží, které pak občas leží v supermarketu vedle ponožek a rohlíků, divadla, galerie či koncertní soubory operují s méně hmotnými, obtížněji uchopitelnými statky. Většina nakladatelů bere svou aktivitu jako podnikání, a když už je nějaká podpora zajímá, tak především ta, která míří k jejich „produktům“ na českém trhu. Což zjevně nesplňovalo parametry naší výzvy.

Když jsme probírali profesionálně připravené žádosti z ostatních oborů, napadla mne ale ještě jedna podstatná věc. Zmínění divadelníci, muzikanti a výtvarníci mají vedle sebe vždy někoho, kdo se o ně tak trochu stará: produkčního, manažera, galeristu, kurátora. Někoho, kdo se sice v oboru vyzná, ale sám třeba netvoří, kdo se soustřeďuje na praktické zajištění tvorby jiných. V knižním prostředí to bývají nakladatelé a knihkupci, ale to jsme zase zpět v české kotlině, zatímco výzva byla určena zejména pro cestování a vývoz. Styky literátů se zahraničními kolegy občas zprostředkovávají jejich stavovské organizace (ale spíše jen málo, protože na to nemají peníze ani dost sil), případně instituce k tomu určené, tedy České literární centrum (a ano, dvě z oněch čtyř žádostí připravilo právě ČLC), Institut umění (i ten měl v programu hned několik žádostí, jen nebylo zřejmé, zda jsou určeny také literátům – ale třeba ano) či Česká centra, která by ale svou podporu měla rovnocenně nabízet všem uměleckým oborům. Aktivnější by jistě mohly být knihovny včetně té národní. Ale především: zatímco u jiných oborů existuje množství organizátorů či promotérů, v literatuře vlastně nikdo takový není.

Možná by to měli být literární agenti, kteří se živí prodejem práv do zahraničí. Ale i těch je u nás zoufale málo a jejich úspěšnost je – kulantně řečeno – kolísavá. Což se dá pochopit a omluvit: v obrovské konkurenci celého světa, kdy různé země (zejména severské a jihoasijské státy) dokážou do propagace své literatury vložit finance v takové výši, z níž by všichni dosavadní čeští ministři financí omdlévali, se český agent se skromnou podporou českého státu v zádech prosazuje jen stěží. Ale možná právě pro ty cca čtyři české literární agenty je tenhle program šancí, jak si v zahraničí obhlédnout a připravit terén, jak nabrat zkušenosti a kontakty, které se budou hodit pro příští léta. Stejně jako pro všechny další, kteří by dokázali zorganizovat představení české literatury (anebo také vzmáhajícího se komiksu) v zahraničí.

V září letošního roku bude vyhlášena poslední výzva (na rok 2024) tohoto štědrého programu. Tak snad se alespoň někdo z nich probere.

ILiGlosa

Spisovatel:

Zařazení článku:

kultura

Jazyk:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Jak se zbavit problémů s literáty,

1) nastavit podmínky grantu pro jejich obor tak absurdně, že se v praxi nedají splnit; dosud funkční model stipendií zrušit
2) vyvozovat: o peníze nežádají, tudíž podporu zjevně nepotřebují. Problém vyřešen.

Magda de Bruin,

Reakce za agenturu Pluh (jedna ze čtyř zmíněných v článku): naše agentura není „česká“ – sídlí v Nizozemsku, ani jeden z nás nemá v ČR trvalé bydliště a jeden z majitelů ani nemá české občanství. Jako nizozemští živnostníci jsme během pandemie čerpali zdejší státní podporu, a protože kromě zastupování českých autorů jsme literární překladatelé, využívali jsme i různých mimořádných podpůrných projektů Nizozemského literárního fondu určených pro překlenutí pandemie. Jestliže se v naší práci pandemie přesto negativně projevila, dochází k tomu až teď a souvisí to spíš s celkovou situací v nakladatelstvích a na knižním trhu, tj. že se různá vydání odsunula, takže nakladatelé nemají prostor pro nové tituly apod. Na to jako agentura nemáme vliv. Naproti tomu granty MK ČR na podporu překladů české literatury jsou při nabízení zahraničním nakladatelům důležité a vítané – nemálo nakladatelů podmiňuje vydání získáním grantu (když byl nedávno jeden termín žádostí zrušen, vyvolalo to jistou paniku). Pro nakladatele je skutečnost, že si může zažádat o grant, mnohdy příjemné překvapení, možná proto, že s konkurováním „severským a jihoasijským státům“ to v praxi není tak horké. Agentura Pluh „připravuje půdu“ (máme to dokonce v logu) už skoro dvacet let, stejně dlouho jezdíme do Frankfurtu. Osobní kontakty jsou důležité jako přidaná hodnota, ale jádro činnosti spočívá v kontaktu s nakladateli e-mailem. „Zkušenosti a kontakty, které se budou hodit pro příští léta“, tedy nejen nabíráme, ale i prohlubujeme už dlouho. Zároveň literární agenti opravdu nejsou organizátoři a promotéři literatury: jak, Pavle, správně píšeš v téže větě, zabývají se (ne nutně živí) prodejem zahraničních práv, což sice často zahrnuje i propagaci určitého autora / titulu, ale jen ve styku s nakladatelem. O veřejné akce se mají starat jiné instituce (nakladatelé, národní literární centra/fondy atd.). Co se týče Českých center, nezdá se mi, že by podporu nabízela „rovnocenně všem uměleckým oborům“. Velmi záleží na složení týmu a literatura je často popelkou (přitom by pomohlo už jenom to, kdyby každé ČC evidovalo, co z české literatury v dané zemi vychází – stačí základní bibliografické údaje a obálka). ČC Brusel například nedávno vystoupení Jáchyma Topola a Markéty Pilátové v rámci literárního cyklu u příležitosti českého předsednictví EU na svém webu uvedlo takhle: https://brussels.czechcentres.cz/program/literarni-vecer-s-jachymem-topolem-a-marketou-pilatovou?locale=cs, tj. bez jediného Topolova románu a bez jediné zmínky o nizozemských resp. francouzských (v případě Topola) překladech z díla těchto dvou autorů. Přitom během večera šlo o představení tří nizozemských překladů (Topolova Citlivého člověka, Supermarketu sovětských hrdinů a Výletu k nádražní hale, a Hrdiny od Madridu Markéty Pilátové). Na nizozemské verzi webu se dokonce titul Een gevoelig iemand (nizozemský překlad Citlivého člověka) připisuje Markétě Pilátové (zřejmě v domnění, že je to nizozemský překlad jejího románu Sensibil). Tolik k úrovni propagace české literatury v některých Českých centrech.

Roman Tilcer,

Nedávno jsme jednu výzvu řešili s Obcí překladatelů. Není to zrovna ta zmiňovaná mobilita, ale třeba tady článek Anny Štičkové z AMANAKu osvětlí, proč těch žádostí chodí tak málo: http://www.h7o.cz/kdyz-tvurci-stipendia-vypise-cimrman/