Andri Snær Magnason (nar. 1973) se celou svou profesní dráhu zabývá ekologií – jako spisovatel, filmový tvůrce, aktivista, a dokonce i jako kandidát na prezidenta. V češtině mu dosud vyšly dvě knihy, a to Truhla času (2021), určená především dětem a mládeži, a výrazný apel vycházející z neutěšeného stavu planety Země s názvem O času a vodě (2022).

iLiteratura: Proč jste se rozhodl studovat islandštinu a islandskou literaturu?
Andri Snær Magnason: Snil jsem o tom, že se stanu spisovatelem. Zajímala mě poezie, literární dědictví, a asi jsem neměl dost sebedůvěry na to, abych studoval výtvarná umění nebo film. V té době jsem už psal povídky a ty se pro mě staly vstupem do umění, k jejich psaní jsem nepotřeboval žádnou univerzitní průpravu. Už během studií jsem stihl vydat dvě sbírky básní a jednu knihu povídek.

iLiteratura: Zaujala mě vaše druhá sbírka, která je spojená s islandským supermarketem Bónus.
Andri Snær Magnason: Byl to takový literární žert, ironický, zábavný experiment. Když jsem se odstěhoval z domova, samozřejmě jsem chodil do nejlevnějšího supermarketu, kterým je u nás na Islandu právě Bónus. Mají spoustu vlastních produktů: Bónus šunku, Bónus kolu, Bónus džus, Bónus všechno. A mě napadlo: jak by asi vypadala Bónus sbírka básní? Jak by se vyjímala vedle Bónus toaletního papíru? Navrhl jsem legrační přebal sbírky založený na designu těchto produktů.

iLiteratura: Jaké byly reakce veřejnosti?
Andri Snær Magnaso: Básněmi jsem bavil sebe i přátele a pomáhalo mi to nalézt rovnováhu mezi tvorbou a univerzitním studiem poezie, které bylo dost elitistické a do sebe uzavřené. Poezie měla být poslední baštou obrany proti jinak komercionalizované společnosti. Já si řekl, že to rozbiju, šel jsem za lidmi z Bónusu a oni sbírku vydali! Prodávala se u pokladny, ale když jste si koupil třeba kilo vepřového, měl jste ji zadarmo. 

Říkal jsem tomu kapitalistický realismus, protože každá ideologie produkuje svou vlastní poezii: církev, hnutí za nezávislost, proválečná i protiválečná hnutí, socialismus… Mezi lidmi to zarezonovalo, toužili po literární odpovědi na každodenní realitu. A šťastní byli i libertariáni: konečně básně, které nepotřebují sponzoring od státu, ale které si dokáží peníze zajistit od korporací! A i staří komunisti se těšili: konečně přichází poezie za lidem! Byl z toho bestseller, sbírka se stala virální ještě předtím, než to slovo existovalo, mluvilo se o ní v médiích, četlo se z ní mezi písničkami v komerčních televizích… Bylo to v roce 1996, uprostřed konce dějin.

iLiteratura: Kdy se do vašeho psaní dostalo téma klimatické krize?
Andri Snær Magnason: V souvislosti s úspěchem sbírky si mě zvali do televizních pořadů a jednou se stalo, že kvůli mně nedali prostor ženě, která se angažovala v pomoci rwandským uprchlíkům. V tu chvíli mi došlo, že jsem zastínil důležité téma, a začal jsem přemýšlet, proč vlastně chci psát, jestli chci jen bavit lidi, aniž bych měl čím přispět. A protože jsem nenašel nikoho, kdo by psal kriticky o změnách kolem nás, vydal jsem v roce 1999 knížku pro děti Sagan af bláa hnettinum (Příběh Modré planety). Postupně jsem se začal angažovat i v ochraně islandské přírody a napsal knihu Draumalandið (Země snů, islandsky 2006), které se na Islandu prodalo 23 000 výtisků. Zjistil jsem, že mám talent nastínit v novém světle, pomocí nových metafor velmi nudná témata, nebo dokonce témata, ze kterých jsou lidí už unavení.

iLiteratura: Jak jste dospěl k žánru svých knih? Truhla času je směs fantasy, pohádky, dystopie a sci-fi.
Andri Snær Magnason: Mezi mé oblíbené autory patří Stanisław Lem, Karel Čapek se svou Válkou s mloky, Kurt Vonnegut, Jorge Luis Borges, Primo Levi… ale například Dostojevského jsem nikdy nedočetl. Mám rád folklor a především severskou mytologii. Z toho všeho čerpám inspiraci. Vycházím z volnosti, kterou poskytuje sci-fi a fantasy, ale respektuju realitu a chápu jako povinnost přicházet s tématy, kterých se tímto způsobem nemůže zhostit novinář nebo vědec.

iLiteratura: Souvisí to i s tím, že jste dosud napsal dva tituly pro děti?
Andri Snær Magnason: Myslím, že kdybyste měli na smrtelné posteli vyjmenovat deset knih, které vám změnily život, asi si vzpomenete na sbírku básní, na román… a asi tak na tři čtyři dětské tituly. Protože ve vás zanechaly něco zásadního, něco, co ve vás přetrvalo, svým způsobem vás naprogramovalo. Říkal jsem si, že pokud chci jako spisovatel v životě něčeho dosáhnout, pak to bude napsat dobrou knihu pro děti. V tomto směru byl Příběh Modré planety, který jsem napsal v nějakých pětadvaceti, velmi ambiciózní. Když se mě v rodině ptali, čím se zabývám, odpovídal jsem, že píšu knihu, která se bude číst i za dvě stě let.

iLiteratura: O čem Příběh Modré planety pojednává?
Andri Snær Magnason: Je to vlastně mytologie spojená se životem na planetě. Většina našich mýtů totiž vznikla předtím, než jsme zjistili, že žijeme na nějaké planetě a že jí také můžeme ublížit. Na planetě v mé knize žijí jen děti a jednou se u nich objeví vesmírná příšera, která jim slíbí štěstí a věčný sluneční svit a přibije slunce k nebi. Dvě děti pak ale vítr odfoukne na druhou stranu planety, kde panuje věčná tma. Chtěl jsem také vytvořit nový typ záporáka – toho, který stejně jako kdysi já jenom sedí v televizi, vypráví vtipy a baví jimi diváky, aby nemuseli přemýšlet nad Rwandou.

iLiteratura: Jak vás napadlo téma další knihy Truhla času, kterou máme přeloženou i do češtiny?
Andri Snær Magnason: Přemýšlel jsem nad Šípkovou Růženkou a její truhlou, nad tím, že musela být nějak odříznutá od toku času. Ptal jsem se, jak by se změnil náš svět, kdyby se takové truhly daly koupit v IKEA – truhly, do kterých se stačí zavřít, abychom v nich mohli překonat časy krize a znovu je otevřít třeba po skončení pandemie, války a podobně. Útěk ale není vždy nejlepší řešení, a i dějiny ukazují, že v nejtěžších krizích ze sebe lidé dokážou dostat to nejlepší. To byl tedy prvotní nápad. Linie s Havrantýnkou vznikla jako vedlejší, abych vysvětlil vznik truhly, ale pak mi rostla pod rukama a ukradla pro sebe většinu příběhu. V knize jsem se snažil zkondenzovat mnoho pro mě velkých témat: například snahu ochránit své milované. Čtenář vidí, že král přehnanou péčí své dceři vlastně škodí, ale zároveň ho svým způsobem chápe.

iLiteratura: Truhla času nabízí spíš otázky než odpovědi. Stejně tak je tomu ve vaší knize O času a vodě. Myslíte si, že by spisovatelé měli přicházet i s řešením, nebo vám stačí se ptát?
Andri Snær Magnason: Problémy, kterými se tato kniha zabývá, jsou tak obrovské a závažné, že je velmi těžké přicházet s řešeními. Procházel jsem materiály v zoufalé snaze řešení najít a podle vědců, se kterými jsem mluvil, nějaká existují. Jako spisovatel jsem cítil povinnost zachytit tuto naději. Možná je tato kniha hlavně výsledkem mého přání, ale potřeboval jsem ukázat směr, kudy se ještě dá vydat. Jinak by byla příliš nihilistická. A já navíc nepatřím k lidem, kteří jednoduše házejí ručník do ringu.

iLiteratura: Závěrem dost hypotetická otázka: o čem byste rád psal, kdyby se problémy, kterým se nyní věnujete, vyřešily?
Andri Snær Magnason: Je to svým způsobem děsivá myšlenka, ale myslím, že v tom případě bych s radostí odešel do spisovatelského důchodu.