Šponerovo vyprávění není lehké čtení a čtenář si každou větu nejen že musí, ale i chce přečíst při plném soustředění, aby mu neutekl ani jeden jediný obraz. Snové vyprávění se nepostřehnutelně mění ve fikční realitu a naopak. Autor si poeticky hraje se slovy i se čtenářem. Nechává rozvíjet metafory, až se zcela rozplynou či znovu spojí v reálný popis. Samotné výjevy jako by samy utvářely další dílčí příběhy. Šponer tak ohmatává hranice asociací, kam až může v psaní zajít, aby se zcela nerozpadl děj a udržel čtenářovu pozornost. Z textu čiší požitek z tvorby. Jeho forma je promyšlená do detailu. Jednotlivé vjemy vyvolávají vzpomínky na konkrétní události: „Pamatuju si každou vůni, každou chuť. Vybavím si v ten moment každé stisknutí dlaně, každý pád z kovové prolézačky, každou krvavou ránu s fialovým okrajem na holeni, každý pád z košaté jabloně, která plodila kyselá zbytečná jablka.“

V anotaci nakladatelství přirovnává Ekstasi k Vianově knize Pěna dní či filmu Věčný svit neposkvrněné mysli. Více než Oscarem oceněný snímek však Šponerův přístup připomíná poetiku Michela Gondryho v jiném jeho filmu nazvaném Nauka o snech. I hrdinové Esktase totiž žijí svůj obyčejný život, který je protkaný jejich vysněnou realitou. A lze jen těžko určit, kde linie mezi nimi končí a začíná. Jak ostatně sama hlavní postava naznačuje: „Sním a často a už dávno nevím, kdy sním a kdy bdím, obojí je stejně absurdní a bezvýznamné.“ Snové výjevy zde mají jasnou symboliku, která odkazuje k něčemu, co už bylo zmíněno. Vyprávění se jeví jako asociativní proud, ale je to detailně předem promyšlený sevřený model. Jako by text odkazoval k poetismu. I zde nalezneme odcizení lidských vztahů kvůli nezájmu o druhé, své sobeckosti, ale zároveň snahu bojovat s tím. Hrdina prožívá přítomný moment a emotivně se otevírá. Samotná poetika pak jako by přímo vycházela z Teigeho manifestu Poetismus: „hra krásných slov, kombinace představ, předivo obrazů“ (poprvé vyšlo v časopise Host III, červenec 1924, s. 197–204). Poukažme třeba na Šponerova spojení jako „letokruhy mořských borovic“, „útesy z žeber“ či „duny z peřin“. 

Protagonista Ekstase se nezdráhá popisovat své emoce do detailu a nesoustředí se při tom pouze na ty radostné. Odhaluje své nitro až na dřeň. A to i při možném vrcholném momentu štěstí, kdy paradoxně zjišťuje, že si není jistý, zda je opravdu spokojený, a neví, jestli je to tak správné a jestli toho bude vůbec někdy schopný. Má strach být sám, a proto ho občasně paralyzují představy, že by jeho aktuální vztah zanikl. Jindy se nechává unášet daným okamžikem a my skrze jeho prožitky sledujeme, jak se romantika mezi obyčejnými lidmi přelévá do bezbřehé fantasie, kde se i sídliště se všemi exkrementy a betonem mění v mořskou pláž. Stejně tak silně však líčí i pocit bezvýchodnosti a zmaru po rozchodu.

Jakubu Šponerovi se podařilo vystihnout křehkost a důležitost partnerského vztahu pro svou generaci. Opakováním motivu střídání snu a skutečnosti zrcadlí bloudění postav hledajících si své místo na zemi. Přestože žijí ve svobodné kapitalistické společnosti cítí se svázaní a osamocení. Poeticky a současně syrově zachytil štěstí i bolest zamilovaného člověka.