Ve světě se Maryse Condé proslavila už v 80. letech ságou s názvem Segu. Poslední román Evangelium nového světa přes svůj pokročilý věk publikovala v roce 2021. 

Tento korespondenční rozhovor s Maryse Condé vznikl před dvěma lety, původně pro časopis A2 – u příležitosti vydání první autorčiny knihy v češtině, románu Já Tituba, černá čarodějnice ze Salemu. Nakonec tehdy nevyšel, protože odpovědi dorazily se zpožděním, až po uzávěrce připravovaného čísla. Maryse Condé v té době už přišla o zrak, takže jí otázky četla a odpovědi zapisovala její dcera.

Kreolsky jsem se naučila až v Paříži

iLiteratura: Narodila jste se na ostrově Guadeloupe, kterému se sice říká „Grande-Terre“, tedy „Velká země“, ale má necelých 600 km². Jak jste v dětství vnímala své „ostrovanství“? Ovlivnilo vaši kreativitu?
Maryse Condé: V dětství jsem nic podobného nevnímala – pro dítě je prostředí, v němž se vyvíjí, vždycky ostrovem, protože se z něj nemůže přemístit tam, kam by chtělo.

Myslím, že to, že se člověk narodí v malé zemi, v něm vyvolává touhu být slyšen, vyslyšen co největším množstvím lidí. Ostrovanství paradoxně dodává velkou sílu, velkou touhu získat nějaký vliv.

iLiteratura: Jaké byly první texty, které jste začala psát?
Maryse Condé: Myslím, že můj úplně první text byla povídka, jako studentka jsem ji napsala pro jeden guadeloupský katolický časopis pro mládež. Časopis se jmenoval Alizée, ale na název té povídky si už nevzpomenu. Pamatuji si jen, že byla o malém chlapci, který chtěl vědět, co je to sníh. 

iLiteratura: Guadeloupe patřil do francouzské koloniální sféry a dodnes je součástí Francie. Cítila jste během dospívání přítomnost vzdáleného „centra“?
Maryse Condé: V dětství a v dospívání se mnou rodiče nikdy nemluvili o našem původu, ani o africkém kontinentu, odkud pocházeli. Myslela jsem si proto, že jsem malá Francouzka, nevnímala jsem, že bych byla ovlivněna vzory, které se k nám dostávaly z metropole, z centra země, která nás kolonizovala. Objevila jsem je, až když mi bylo kolem osmnácti.

iLiteratura: Jak vlastně během vašeho dětství vypadala školní výuka? Francie byla na svých územích velmi důsledná v potlačování místního jazyka…
Maryse Condé: Nijak jsem netrpěla tím, že jsem nemluvila jinak než francouzsky. Mí rodiče byli z prostředí kolonizované střední třídy a zakazovali mi mluvit kreolsky, protože kreolštinu považovali za lidový, nízký jazyk.

iLiteratura: Autoři z kolonizovaných států mívají ke svým mateřským jazykům složitý postoj (třeba Aimé Césaire v rozhovorech nazýval martinickou kreolštinu „malým regionálním jazykem, na kterém se ještě musí hodně zapracovat“). Váš osobní vztah ke guadaloupské kreolštině je jaký?
Maryse Condé: Často jsem mluvila o tom, že když jsem byla malá, matka mi před spaním četla pohádky od Perraulta nebo bratrů Grimmových. Nikdy mi nečetla kreolské pohádky, i když jich máme široký repertoár, točí se kolem postav Kmotra Zajíce a Kmotra Zamby. Doma jsem měla kreolštinu zakázanou a ten jazyk jsem se vlastně naučila až za studií v Paříži. Na rozdíl od spisovatelů jako jsou Raphaël Confiant, Patrick Chamoiseau nebo Édouard Glissant, jsem se nijak neúčastnila boje za kreolštinu, protože podle mě si každý spisovatel utváří svůj vlastní jazyk na míru svým vnitřním potřebám.

iLiteratura: Poměrně záhy jste odjela na studia do Francie a absolvovala komparativní literaturu na Sorbonně. Jak jste studia prožívala? Byla jste rodinou vedena ke studiu ve Francii, nebo byli proti vašemu odjezdu?
Maryse Condé: Bylo úplně přirozené, že jsem jela studovat do Francie, protože na Guadeloupe tenkrát nebyla univerzita. Ještě jsem tehdy neměla pocit, že jsem jiná, a nijak jsem netoužila pátrat po svých skutečných kořenech. Ty roky jsem prožila bez jakéhokoli náznaku vzdoru. Znovu říkám, myslela jsem si, že jsem Francouzka.

iLiteratura: Nakonec jste zůstala v akademické sféře a vybudovala si v ní kariéru. Mělo akademické zázemí a prostředí vliv na vaše psaní?
Maryse Condé: Myslím, že už od nejmladších let mě lákalo učení, protože moje matka byla vychovatelka ve školce. Až postupně jsem se začala zaměřovat především na africké nebo antilské autory. Tak jsem na Kolumbijské univerzitě v New Yorku vybudovala centrum frankofonních studií. Slovo „frankofonní“ vymyslel Léopold Sédar Senghor, aby označil země, kde se mluví francouzsky. Z pohledu původu a sociálního vývoje ale francouzské nejsou.

iLiteratura: Během vaší spisovatelské kariéry se ve frankofonní literatuře proměňoval a reflektoval vztah mezi „centrem“ a „periferií“ a rozdělení jako takové začalo být zpochybňováno. Dotýká se vás dnes negativně, když se o antilské literatuře mluví jako o „periferní“, „okrajové“, případně „podřízené“?
Maryse Condé: Já byla od konce svého dospívání tak říkajíc militantní – obhajovala jsem frankofonní literaturu coby jedinou, jednotnou. Označení periferní literatura pro mě nemělo žádný význam.

iLiteratura: I dnes ale své knihy vydáváte v pařížských nakladatelstvích. Je to pro vás směrodatné? Jak vlastně vypadá současná literární a nakladatelská scéna na Guadeloupe?
Maryse Condé: Původně jsem začala publikovat ve Francii, protože na Guadeloupe žádný nakladatel nebyl. Až nedávno se mezi Antilany našli první nakladatelé, mezi nimi i nakladatelství Gasor, které je mezi místními velmi známé a vydalo i mou knihu pro děti. Ale pro mě je důležitý obsah knihy, a ne místo, kde vyšla.

Ironie jako nejlepší zbraň proti bolesti

iLiteratura: Ve vašem románu Já Tituba, černá čarodějnice ze Salemu, který vyšel z vašich knih v češtině jako první, je kreolské téma podané stylem evokujícím naopak tradici francouzského osvícenství. Jak vzniklo tohle spojení – formální literárnosti a kreolského lexika? Tituba tak může být vnímána jako postava takřka voltairovská…
Maryse Condé: Na tuhle otázku vám nedokážu odpovědět. Spisovateli nepřísluší hodnotit své dílo, to je úkol pro čtenáře.

iLiteratura: Dnes už je próza kultovní, stala se námětem univerzitních seminářů… Sama jste ale řekla, že je zejména ironická. Jsou vám ironie a sarkasmus blízké?
Maryse Condé: Podle mě jsou ironie a sarkasmus nejlepšími možnými zbraněmi, když chcete vyjádřit to, co v sobě nosíte úplně nejhlouběji. Slavná Tituba v podání Arthura Millera ve hře The Crucible byla stará, asexuální žena, no a já jsem chtěla naopak vykreslit Titubu plnou šarmu a mládí.

iLiteratura: Ironii často obracíte i proti svým postavám. Otázky ženské emancipace, dědictví otrokářství a kolonialismu je pro mnohé obtížné brát s humorem; vám se to – podle mého názoru – v Titubě daří. Proč je pro vás důležité nahlížet na taková témata i odlehčeně? Mohla byste je brát smrtelně vážně…
Maryse Condé: Přijde mi zkrátka důležité používat výsměch nebo sarkasmus, když chci útočit na společenské jevy, které patří k těm úplně nejbolestnějším, a přitom je obrovské množství lidí jednoduše přijímá.

iLiteratura: Takže svou ironii míříte vůči západnímu publiku?
Maryse Condé: Ironii mířím na všechny, kteří mě čtou. Je to můj způsob, jak se ke čtenářům obracet. Jestli něco nesnáším, tak je to zlé anebo velkohubé psaní.

Můžeme mluvit o čemkoliv, ale s úctou

iLiteratura: Před pár lety jste pro Guardian uvedla, že byste nemohla napsat něco, co by nemělo politický význam. Brala jste literaturu vždy jako prostor pro angažované postoje?
Maryse Condé: Ano, to rozhodně. V tomhle jsem názor nezměnila. Literatura, kterou píšu já, je vždy angažovaná, militantní. 

iLiteratura: Pokud se nepletu, máte osobní zkušenosti s životem alespoň ve třech afrických státech (Pobřeží slonoviny, Guinea a Ghana) a ve svém románu Ségu, který vás proslavil ve světě, popisujete pád Afrického království. Propsala se koloniální politika do mentality obyvatel afrických zemí stejně jako do mentality Guadeloupanů?
Maryse Condé: Bylo by absurdní tvrdit, že kolonialismus ovlivňuje různé společnosti stejným nebo alespoň podobným způsobem. Každý lid reaguje na koloniální nátlak jinak. Guadeloupani jsou od Afričanů velmi rozdílní. A právě to jsem se v několika svých knihách snažila sdělit.

iLiteratura: A jak osobně vnímáte dnešní diskuse ohledně označení, která jsou brána za politicky nekorektní, třeba ohledně termínu „nègre“, negr? Někdo žádá jeho naprosté vymazání ze slovníku, jiný zase jeho nahrazení po anglosaském vzoru („n-word“), a to i v akademickém či literárním prostředí.
Maryse Condé: Na tuhle otázku nemám jasnou odpověď, všechno totiž záleží na době, kdy text vznikl. Nesdílím to, že Američané, jak uvádíte, striktně odmítají používat slovo negr. Musíme si uvědomit, a to nemyslím vůbec jako vtip, že před nějakou dobou se na Haiti slovo negr používalo jako milostné slůvko. „Můj negře“ oslovovaly haitské ženy muže, které milovaly…

iLiteratura: Konžský filozof Théophile Obenga řekl, že žádný běloch nemůže napsat nic pravdivého o Africe, afrických státech či jejich obyvatelích a jejich dějinách. Naráží na doby, kdy měli Evropané monopol na to, jak o africkém kontinentu psát a uvažovat. Můžeme se na takové zkušenosti vůbec tázat?
Maryse Condé: Théophile Obenga tehdy reagoval na evropské snahy o hegemonii. Dnes musíme tento názor přece jen zjemnit: každý může mluvit o jakémkoliv tématu, které si vybere, ale je potřeba, aby při tom projevoval úctu – úctu vůči kulturám, které nejsou jeho vlastní.