Poslední dva Spiegel-bestsellery německého spisovatele a gymnaziálního učitele Ewalda Arenze (nar. 1965) se v knihovnách českých čtenářů již slušně zabydlely a nakladatelství Host tak překladem autorova třetího románu Láska za mizerných dní (2023, č. 2024) sází na osvědčenou kartu. Zatímco ve Starých odrůdách (2019, č. 2021) zaujal Arenz neobvyklým přátelstvím dvou nesourodných, emočně vyprahlých žen a ve Velkém létě (2021, č. 2023) tématem první lásky v odlehčeném tónu, vztahový román Láska za mizerných dní přináší příběh osudové lásky v dospělém věku, v kterou už žádný z hrdinů nevěří. Zápletkou napěchovanou překvapivými zvraty Arenz potvrzuje, že má techniky poutavého narativu perfektně zvládnuté. A díky schopnosti realisticky popsat rozechvělé nitro svých postav se román čte téměř sám. Jeho fanoušci si pochvalují přímočarou poetiku a autentické zachycení atmosféry, již líčí převážně skrze počasí, ačkoliv i tento román má bohužel své mouchy podobné těm z jeho předchozích knih.

Opravdová láska po čtyřicítce?

Ústřední hrdinové Lásky za mizerných dní jsou dva: téměř padesátiletá fotografka Clara a podstatně mladší a atraktivní herec Elias, které spojuje nedůvěra v možnost ještě jednou zažít opravdovou, bezmeznou lásku. A ejhle, jiskra mezi nimi náhodně přeskočí hned na začátku románu při prodejní prohlídce Clařina domu po smrti manžela a dává znát, že se jen tak nevytratí. Čtenář křehkým milencům samozřejmě fandí, ale Arenz jim to nikterak neusnadňuje. Clara se musí popasovat s věkovým rozdílem, vyhazovem z práce a dementní matkou (pasáže o bolesti ze ztráty oduševnělé matky jsou velmi působivé), zatímco Elias se svou vztahovou nestálostí a současnou partnerkou, kterou vlastně nikdy nemiloval. V divadle navíc zrovna exceluje v roli Lomana z Millerovy Smrti obchodního cestujícího, „mistra“ falešného života, což hrdinu vede k myšlenkám na vlastní neupřímnost a chuť opravdově žít. Arenzovi se v textu daří nenásilně vršit jeden problém přes druhý a promíchávat je s momenty obrovského štěstí. V ději tím úspěšně nahazuje další udičku, většinou právě v okamžiku, kdy už příběh začíná trochu nudit a říkáte si, že už nemá co nabídnout. Devíza románu tkví kromě dobře zpracované aktuální vztahové tematiky (starší žena versus mladší muž, coming out, nemocný rodič, vztah s dítětem po rozchodu) především v eruptivním vývoji dějové linky a nepředvídaných odhaleních. Jedním z příkladů by mohly být střípky z Clařiny minulosti, kdy pečovala o umírajícího manžela – od hrdinky zde očekáváme téma obtížného překonávání smrti milované osoby a z Eliasovy perspektivy zase myšlenku, že „mrtvého“ soka v lásce nemá šanci porazit. Arenz však otevírá naprosto jinou otázku a šokuje informací o tom, že Clara si manžela vzala pouze ze soucitu a nyní má kvůli své přetvářce výčitky svědomí. Obdobných překvapení má autor připravenou celou řadu.

Too cool for real life

Arenz výborně vystihuje počáteční nával emocí zamilovaných včetně nejistoty, kdy po schůzce nervózně hypnotizujete telefon a pak přehnaně do hloubky rozebíráte každičké slovo v smsce. Bohužel se mu nedaří vylíčit stoprocentně uvěřitelné postavy a některé z nich dokážou až iritovat, protože promlouvají neautenticky a jako zaseknutá gramofonová deska. Nejvíce „vyniká“ Clařin bratr Jan, lékař a správňák nad všechny správňáky, jenž se sestrou neustále vtipkuje a vede vyumělkované rozhovory jako vystřižené z amerických sitkomů. Když se spolu u něj v práci baví o začínajícím mileneckém vztahu s Eliasem a Clara se obává, že skončí zklamáním, žertují:

„Rád bych vám teď předepsal jedno balení Satisfactio Forte, ale zdá se mi, že někdo vyhodil bloček na recepci.“ „Myslím, že mi nic nepředepíšeš, protože pak by vyšlo najevo, že ve skutečnosti žádný doktor nejseš.“ Jan sebou věrohodně trhl, teatrálně se rozhlédl na všechny strany a zasyčel: „Ne tak nahlas.“

Tímto stylem se spolu baví téměř vždy a stejně rušivě působí i rozhovory mezi Eliasem a jeho dospívající dcerou – kdo proboha opravdu hází po otci houskou, aby tím ukázal svou rádoby ublíženost? (Elias dceři řekl, že je na holku až moc chytrá…)

Postavy nejsou příliš cool nejen v promluvách, ale ani v některých detailech ze života. Clara se udržuje v kondici pravidelným cvičením a doma posiluje na závěsných kruzích nebo ráno polonahá dělá před Eliasem kliky. Elias zase kdysi s bývalou přítelkyní šermoval, čehož Arenz nenápaditě využívá v popisu jejich rozchodu: „Rozešli se stejně, jako se našli, ale byl to nerovný souboj. Jak by se dal atrapou kordu odrazit skutečný fleret? Atrapa se rozlomí a fleret tě zasáhne a probodne tě, a najednou bolestí nemůžeš dýchat, protože se tvá láska rozletí jako při výbuchu.“

Poetika románu nese Arenzův typický rukopis, neboť precizně líčí atmosféru krajiny, města a domů, které hrdiny ovlivňují, a smyslové vjemy včetně vůní i zvuků umí svými popisy věrohodně přenést na čtenáře. Ačkoliv jsou některá přirovnání jemně za hranou přirozenosti, patří jeho cit pro náladu mezi jednu z jeho největších předností. Clařin a Eliasův příběh začíná na jaře, v dubnu plném aprílových výstřelků počasí, které (někdy trochu na sílu) podtrhují jejich rozpoložení. Arenz vypráví příběh napřímo i s empatií, snaží se vyhýbat patosu a svým románem čtenáři dopřává citové zadostiučinění. Popisuje hrdiny z našeho současného světa s problémy, které zažíváme i my a ze kterých se někdy potřebujeme „vyčíst“. V Lásce za mizerných dnísledujeme myšlenkové pochody protagonistů, společně analyzujeme jejich rozhodnutí a překonáváme životní těžkosti, abychom si nakonec souhlasně pokývali hlavou a měli dobrý pocit z toho, jak jsme to všechno hezky zvládli.