Když Hercule Poirot ve Vraždách podle abecedy (1936) v obavě z dalšího zločinu sériového vraha míří z Londýna do města Churston (v překladu Evy Kondrysové počeštěného na Curston lépe odpovídající písmenu C), cestuje – nikoliv jedinkrát ve své kariéře – do kraje své stvořitelky Agathy Christie. V tomto konkrétním případě dokonce jede vlakem přímo přes Torquay, město, kde se jeho autorka 15. září 1890 narodila. Nevím, jakou rychlostí jel tehdy Poirotův spoj, ten můj vyjíždějící z londýnského nádraží Paddington (správně se vám vybavuje detektivka se slečnou Marplovou) to během pár minut vytáhl až na 200 kilometrů za hodinu.

V rodné Anglii i na Kanárských ostrovech

Právě v září u příležitosti výročí narození probíhá ve městě Torquay v hrabství Devon na jihu Anglie každoročně festival, pojmenovaný v angličtině lakonicky The Agatha Christie Festival. Jde o jeden ze dvou festivalů věnovaných autorčině životu a dílu. Ten druhý se koná jednou za dva roky na kanárském ostrově Tenerife. „Okrajově“ působící lokace není náhodná – i tady pořádají festival na počest Agathy Christie, protože tu autorka pobývala v roce 1927, když se zde zotavovala v době rozpadajícího se prvního manželství s Archibaldem Christiem. Španělský festival je nicméně menší a hlavní pozornost – třeba i oficiálních sociálních sítí spravovaných společností Agatha Christie Limited – je logicky upírána na festival v Británii.

Britský festival je oficiální akce s kreativním ředitelem, jímž je Matt Newbury, autor průvodce Agatha Christie’s Devon i knih o fenoménu plavání ve volné přírodě, will swimming. Festival probíhá pod záštitou britské národní komise pro UNESCO, na svůj provoz čerpá z různé donátorské podpory i placených vstupenek. Dělí se na část fringe a na část literární.

Část fringe, řekněme tedy doplňková, přináší pestrý program akcí spíše pro širší publikum. V posledním ročníku to bylo třeba promítání filmů na motivy Agathy Christie v prostorech zdejších jeskyní Kents Cavern, spojených s autorčinou knihou Muž v hnědém obleku (1924), plavání v moři, divadelní představení, čajová setkání, různé vyšetřování záhad nebo návštěva autorčina letního sídla Greenway či ostrova Burgh (o obou ještě bude řeč). Kdo chtěl, mohl se podívat na modelovou železnici inspirovanou detektivkami Agathy Christie.

Přednášky, přednášky, přednášky

Program fringe, jak napovídají některé akce, se koná porůznu v Torquay i jinde. Literární část se v roce 2024 soustřeďovala zejména do kamenného klenutého sálu Spanish Barn zdejšího opatství Torre Abbey a mnohdy tam bývalo plno. Od dopoledne do večera se tu střídali přednášející. Například Teresa Peschel, která napsala knihu o filmových i televizních adaptací příběhů Agathy Christie, včetně některých „exotických“. Jamie Bernthal-Hooker, který se zabýval dobovými proměnami napříč dílem vznikajícím v rozmezí téměř šedesáti let. Sběratel David Morris, který představil nejrůznější obálky britských a amerických vydání knih Agathy Christie. Raye Green hovořila o lékařích a jiných pracovnících ve zdravotnictví figurujících v díle Agathy Christie. A další badatelé, mezi nimi rovněž ti, jimž knihy o královně detektivky vyšly i v překladu do češtiny: John Curran, Mark Aldridge, Carla Valentine a ostatně také cestovatel Andrew Eames.

John Curran před lety prozkoumal zápisníky Agathy Christie, kam si autorka v různých fázích tvorby zapisovala své nápady. Curran těmito nejrůznějšími poznámkami provádí v knihách Utajené zápisníky Agathy Christie (2009, č. 2010) a Promyšlené vraždy Agathy Christie (2011, č. 2012) a též ve spojeném, přepracovaném a rozšířeném vydání výše uvedených publikací Kompletní utajené zápisníky Agathy Christie (v originále i česky 2016). V rámci festivalu hovořil o povídkové sbírce Zločiny pro dva (1929), v níž vystupují mladí manželé Tommy a Pentlička Beresfordovi a v jednotlivých příbězích pátrají v duchu tehdejších literárních detektivů – stále známých, jako otec Brown nebo Sherlock Holmes, i těch více či méně zapomenutých. Úsměvné bylo, když Curran s pedantstvím univerzitního pedagoga vysvětloval, zda jsou obsažené povídky pastiše, nebo parodie.

Nejlepší film na motivy Agathy Christie

John Curran se také zúčastnil besedy o nejlepší christieovskou adaptaci, na níž vystoupil s Markem Aldridgem, zmíněnou Teresou Peschel a ještě s autorkou detektivek jménem Victoria Dowd. Hodnotili předvybrané adaptace na motivy děl Agathy Christie, zahrnující starší i novější počiny, včetně moderní minisérie BBC z roku 2015 na motivy románu u nás tradičně známého jako Deset malých černoušků (1938), ale také v Česku už vydaného pod „korektním“ názvem A pak nezbyl žádný. U Agathy Christie, kterou vnímáme jako staromódní autorku, jíž ostatně do určité míry také je, nicméně není překvapivé, že zvítězil skoro půlstoletí starý film – černobílý Svědek obžaloby (1957) Billyho Wildera s Marlene Dietrich a Charlesem Laughtonem.

Mark Aldridge napsal knihu o adaptacích na motivy Agathy Christie, knihu Poirot – Největší detektiv na světě (2022, č. 2023) a v době festivalu zrovna vyšla obdobná publikace o slečně Marplové (jejíž český překlad je v plánu na rok 2025). V poirotovské knize sleduje historii příběhů s belgickým detektivem od knižního debutu Záhada na zámku Styles (1921) až po autorizovaná pokračování, jež v současnosti píše Sophie Hannah. Věnuje se genezi i recepci prozaických textů, sleduje nejrůznější rozhlasové, divadelní, televizní a filmové adaptace, včetně okolností vzniku nebo pohledu Agathy Christie a později její rodiny na tyto počiny.

Podcaster Mark Aldridge

Aldridge byl co do počtu vystoupení hlavním hostem letošního festivalu a i díky tomu, že publikuje v nakladatelství Harper Collins, kde vycházejí také knihy Agathy Christie, ho vnímám jako hlavního současného odborníka na autorčinu tvorbu. Měl ještě samostatnou přednášku o televizních adaptacích BBC s Joan Hickson v roli slečny Marplové (které jsou nejen v Británii mimořádně populární, byť pro českého diváka zdaleka ne tak masově známé jako seriál se Suchetem), na garden party ke konci festivalu uváděl čtení z povídky Agathy Christie a s kolegou Grayem Robertem Brownem prezentovali svůj podcast Swinging Christies, zaměřený na autorčinu tvorbu v 60. letech. Řekl bych, že právě podcast pomáhá Aldridgeovi budovat si publikum. Během festivalu se ochotně fotil se čtenáři a podepisoval knihy.

Forenzní vědkyně Carla Valentine napsala populárně naučnou knihu Vždyť je to vražda (2022, č. 2024), v níž se věnuje detektivkám Agathy Christie prizmatem svého oboru. Píše o tom, jak Christie v rámci své tvorby využívá různé typy důkazů (a jak je zná), tyto forenzní oblasti přibližuje čtenářům a doplňuje je o vylíčení některých skutečných kriminálních případů, v nichž forenzní stopy sehrály roli. V duchu její publikace probíhala i přednáška na festivalu, po níž se vytvořila dlouhá fronta čtenářů čekajících na podepsání knihy.

Snahu nabídnout na festivalu pestrý program myslím ukazuje přednáška Andrewa Eamese, který už před dvaceti lety vydal cestopis Orient expres Londýn–Bagdád (2004, č. 2005). Na rozdíl od jiných vystupujících tu nestál badatel zabývající se vybraným aspektem díla královny detektivek, ale novinář-cestovatel. Ten se pustil po stopách autorčiny cesty v roce 1928, když se po rozvodu s prvním manželem rozhodla cestovat na Blízký východ – Orient expresem do Istanbulu a pak dál do Bagdádu.

Na jednu stranu bylo zajímavé poslouchat o cestování jako významném aspektu života Agathy Christie a je dobře, že i takové téma dostalo na festivalu prostor, na druhou stranu bylo patrné, že Eames toho o Agathě Christie a například právě jejích cestách až tolik neví. Otázku, jak se asi v publiku cítil jednaosmdesátiletý vnuk Agathy Christie, když Eames hovořil o tom, že vztah Agathy Christie s jedinou dcerou (tedy vnukovou matkou) nebyl zcela ideální, ponechávám bez odpovědi.

Detektivky z Islandu a Austrálie

Na festivalu také pravidelně vystupují současní žánroví autoři. Po často ženském osazenstvu v předchozích letech – včetně Ann Cleeves, zmíněné Sophie Hannah tvořící nové poirotovky nebo autorek povídek se slečnou Marplovou vzniklých se souhlasem dědiců, mezi nimiž vystoupila i autorka psychothrillerů Ruth Ware – to tentokrát byli dva muži. Islanďan Ragnar Jónasson a Australan Benjamin Stevenson. Ve společné debatě hovořili o vlastních knihách i pohledu na detektivky Agathy Christie a tvorbu meziválečného zlatého věku vůbec. Když se tu mluvilo o Ronaldu A. Knoxovi a S. S. Van Dineovi a jejich pravidlech pro psaní detektivek nebo J. D. Carrovi a záhadě zamčeného pokoje, připadal jsem si, jako kdybych si četl Škvoreckého šedesát let staré Nápady čtenáře detektivek.

Jónasson i Stevenson jsou autoři více sérií, z nichž jen zlomek vyšel česky. Od Jónassona jsme na iLiteratuře recenzovali Sněžnou slepotu, od Stevensona byla do češtiny dosud přeložena pouze detektivka Každý z mé rodiny někoho zabil, na jejímž začátku čtenář najde právě Knoxovo desatero správné detektivky, zpopularizované u nás Škvoreckým a seriálem Dušana Kleina. Jónasson od svých sedmnácti let rovněž překládá knihy Agathy Christie do islandštiny.

Oslava autorky

Festival vnímám zejména jako poctu autorce. Scházejí se tu fandové, kteří byli ochotní přiletět z kontinentální Evropy nebo klidně i jiného světadílu. Zájem o autorku dávají najevo třeba různými tematickými tričky, já si jedno poirotovské kvůli festivalu také objednal. Zároveň je ale dobré si uvědomit, že sem míří zájemci o dílo spisovatelky, která zemřela skoro před 50 lety, 12. ledna 1976.

Existují autorizovaná pokračování – Sophie Hannah vydala pět románů s Poirotem a šestý chystá, vyšla sbírka dvanácti povídek se slečnou Marplovou od dvanácti současných autorek –, vznikají nové filmové i televizní adaptace, včetně přibývajících minisérií BBC vždy na motivy jednoho románu nebo chystané adaptace knihy Záhada Sedmi ciferníků (1929) v produkci Netflixu. Je však zřejmé, že žádný nový zásadní původní text Agathy Christie nikdo z rukávu nevyčaruje. „Fenomén“ Agatha Christie tak těží hlavně z toho, co už je. V knihkupectvích seženete nová a nová vydání dosavadních autorčiných děl (i v českých překladech v posledních letech vycházejí detektivky se slečnou Marplovou v pěkných paperbacích s motivy květin na obálce nebo nově sestavené tematické antologie povídek), společnost Agatha Christie Limited stále přidává merch, zahrnující třeba puzzle s odkazem na dílo nebo různé karetní hry. A skalní fandové, kterým nová vydání známé knihy nestačí, mají festival.

Míle Agathy Christie

Festival v Torquay trvá několik dní, ale stopy světoznámé autorky jde ve městě i jinde v devonském hrabství sledovat celoročně. V muzeu v Torquay je malá stálá expozice věnovaná autorce (fanoušci seriálu s Davidem Suchetem tu uvidí Poirotův kostým), v zahradách Torre Abbey jsou jedovaté rostliny způsobující smrt v jejích knihách. Ve městě také mají The Agatha Christie Mile, cestu, po níž se můžete vydat a sledovat místa spojená s autorčiným životem: podíváte se tak na pláž, kam se chodila koupat, uvidíte jachtařský klub, kam chodíval její otec, hotel Imperial, který navštěvovala a figuruje v jejím díle, molo, kde bruslila, nebo hotel nedaleko vlakového nádraží, kde trávila líbánky s prvním manželem.

Stop je nicméně v Torquay víc: místo, kde stál rodný dům Ashfield, na který dnes upomíná pamětní kámen (a obzvlášť zapálení fandové navíc vyhledávají i někdejší vjezd do Ashfieldu), bývalá fara, kam Christie chodívala, nebo místo, kde za války byla výdejna léků, v níž pracovala. Záleží na zápalu fanouška, jaká všechna místa si najde. Já jsem třeba vyrazil asi půlhodiny pěšky od nádraží do vesničky Cockington s velkým parkem, sídlem a také domečky (cottages), jaké si spojujeme s anglickým venkovem. Mladá Agatha sem jezdívala z Ashfieldu na koni a je možné, že Cockington inspiroval St. Mary Mead, vesnici slečny Marplové.

Nejkrásnější místo na světě

Za návštěvu také rozhodně stojí autorčin letní dům Greenway, ležící asi osm mil od Torquay. Během festivalu tady probíhala mimo jiné charitativní party. Dům a jeho okolní zahrady ve správě britského National Trustu můžete nicméně navštívit i jindy. Greenway Christie označila za nejkrásnější místo na světě a různou měrou inspiroval její detektivky Pět malých prasátek (1943), Zkouška neviny (1958), a zejména Hra na vraždu (1956); právě v poslední jmenované probíhá party podobná té pořádané během festivalu.

Fandové z celého světa i angličtí turisté zejména důchodového věku tu můžou navštívit loděnici, v níž Poirot s autorkou detektivek paní Oliverovou nachází ve Hře na vraždu mrtvolu, i cimbuří, kde umírá malíř v Pěti malých prasátkách. Tahle propojenost skutečných míst s prozaickým dílem ostatně platí také o dalších lokalitách v devonském hrabství.

Jakmile v díle figuruje Devon, je dobré zpozornit a jít dál než za nakladatelské anotace, třeba se propátrávat skvělým webem agathachristie.fandom.com. Čtenář se tak většinou dopátrá toho, že ono místo s fiktivním názvem, jež na mapách není dohledatelné, bylo inspirováno nějakým skutečným. Je to tak i s knihou Deset malých černoušků / A pak nezbyl žádný (1938). Předobrazem ostrova, kde se odehrává tento příběh i detektivka Zlo pod sluncem (1941), byl ostrov Burgh. Větší propojenost s krajem v tomto případě mimochodem zastírá překlad. Zatímco v originále říkanky, podle které umírají na ostrově lidé, zaznívá „Eight little Indian/Ni**er/Soldier boys traveling in Devon“, v tradičním českém překladu J. Z. Nováka čteme nelokalizované „Osum malých černoušků vyšlo si hrát před dům“.

V životě Agathy Christie obecně platilo, že místa, která navštěvovala, pak promítala do svého díla, ať už jde o notoricky známé klasické detektivky typu Vražda v Orient expresu (1934) a Smrt na Nilu (1937), nebo třeba cestu do Jižní Afriky či Karibiku. O jejím rodném Devonu to platí obzvlášť. Takže i když ve spotřebním knihkupectví na nádraží Londýn-Paddington najdete od autorky jen pár titulů, tady v Devonu jste i díky festivalu pořád v kraji Agathy Christie.