Komiksová série Lightfall amerického kreslíře Tima Proberta je určena spíše dětem, byť ani dospělí, kteří po ní sáhnou, nebudou zklamáni. První díl tomu zcela odpovídal – šlo o jemně humorný příběh, kde se nedělo nic moc zlého, nikdo neumíral, ačkoliv na konci přece jen přišla značná, byť ne fatální pohroma. Druhý díl už poněkud přitvrdil: katastrof v podobě zničených měst přibývá, temnota se šíří, nikdo neví, jak ji zastavit, a hlavní hrdinové jsou spíše na útěku než v útoku.

Ale popořadě. Na počátku druhého dílu nacházíme sice oba hlavní hrdiny – dívku s nejasnou minulostí i posláním Beatrici (zkráceně Beu) a galdurianského (antropomorfní bytost s neurčitým válcovitým tělem) válečníka Cada – poražené, ale v bezpečí a připravené na další dobrodružství. Dobrou zprávou je, že Beatrice konečně najde ztraceného dědu, který navíc čile prokazuje své magické dovednosti a pomůže obyvatelům zničeného města uniknout před horší pohromou. Dvojice postupně přibírá do party další členy: nejprve arsajského šamana (další neurčitá bytost blížící se vzhledově hlodavcům), který baví čtenáře úsporností své mluvy (nejraději se vyjadřuje v jednoslovných větách), pak ze zajetí jakési lepivé břečky vysvobodí draka (možná spíš dráčka, nebo ještě lépe drakopsa, protože stvoření má psí hlavu) a do party se přidá také malý sebestředný zlodějíček a vykuk. Vznikne tak skupina typově odpovídající obvyklým fantasy schématům: tedy válečník, šaman, zloděj, drak a energická dívka jako hlavní hrdinka. Různě se rozdělují a spojují, pomáhají si v nečekaných situacích – a samozřejmě se přitom navzájem trochu špičkují.

Narazí na menší i větší nepřátele a také na vodního ducha, který jim má poradit, jak dál. A opět tu máme dialogy a scénky plné ironie a humoru – dotyčný duch se nechá dost přemlouvat, všelijak se vytáčí a otálí a na adresu bezmocných hrdinů trousí sarkastické poznámky. Dojde i na souboj s hlavním padouchem série, obrovským ptákem Kestem, který vypaluje města a ničí umělá slunce zářící nad nimi. Ale už v průběhu boje je povaha Kesta problematizována – možná to není čiré zlo, možná jsou jeho činy aktem zoufalství, a možná dokonce není pro svět Bey a Cada tou hlavní hrozbou. Bea je s ním navíc nejspíš nějak magicky propojena, oba občas ovíjejí podobné černé řasovité útvary, když se jich zmocňují pochybnosti nebo slabost.

Příběh je tedy sice čím dál temnější, a to v přeneseném i doslovném slova smyslu (v závěru zhasne i poslední umělé slunce), zároveň si však stále uchovává trochu pohádkový ráz a humorný nadhled. Drakopes i postupující temnota připomínají motivy z Endeho Nekonečného příběhu (či možná přesněji z jeho filmové verze), sestava hrdinů jako by byla inspirována počítačovými nebo deskovými hrami. Ale Probertova karikaturní kresba budí dojem, že patří do časopisu pro nejmenší čtenáře, a dá tak na tyto inspirace snadno zapomenout. Působí mile a jemně, navzdory těžkými situacím, které musejí hrdinové podstupovat. Na první pohled může vyhlížet až trochu naivně, ale Probert se rychle projeví jako zkušený kreslíř, který umí měnit rytmus a tempo, ustavičně narušuje základní třířádkovou mřížku oken; a to jak stránkovými, či dokonce efektními dvoustránkovými kompozicemi, tak odstraňováním rámečků, vkládáním menších obrázků do větších a dalšími triky, které využívají spíše autoři komiksů pro starší publikum. Ukazuje se, že tento přístup může fungovat i pro mladší čtenáře a ději dodává dynamiku a pestrost.

Série o Harrym Potterovi také postupně temněla a pozdější díly už nebyly určeny malým dětem. Lightfall přidává více strachu, akce a soubojů a na čtenáře asi čekají hlubší odhalení, než možná po prvních stránkách prvního dílu čekal, nicméně stále je to čtení hlavně pro děti. A rozhodně bude zajímavé sledovat, kam Probert příběh Bey, Cada a jejich přátel dovede.