Slavný film Karla Zemana Cesta do pravěku začíná důležitou, byť vzhledem ke zbytku této dobrodružné podívané možná ne až tak nápadnou scénou. Jejím hlavním hrdinou není mamut, stegosaurus, brontosaurus ani tyranosaurus, nýbrž „obyčejný“ trilobit. Přesněji zkamenělina trilobita, bez které by se ale celá ta nezapomenutelná výprava dost možná vůbec neuskutečnila. Zatímco možnost navštívit pravěký svět bohužel patří jen do říše fantazie, podržet si v ruce fosilii trilobita (či jiného zkamenělého posla dávné minulosti) může v podstatě každý. A nejen podržet, stejně jako hrdinové Cesty do pravěku si můžete najít vlastního. Jenže kde vůbec zkameněliny hledat a co všechno je k tomu potřeba? S tím poradí Příručka skutečného paleontologa, ve které toho ale skutečný paleontolog Lukáš Laibl čtenářům nabízí mnohem víc než návod, kam se vypravit za trilobity.

Hlavní část knihy tvoří pět tematicky ucelených kapitol, které se dělí do řady převážně dvou až čtyřstránkových podkapitolek. Autor k tématu přistupuje takříkajíc od píky a ze všeho nejdříve objasňuje, co je náplní paleontologie (a čím se liší od archeologie), jak paleontologové pracují, co je to zkamenělina, jak vzniká, jaké druhy zkamenělin existují a proč se ve fosilním záznamu dochovávají jen pozůstatky některých typů organismů. Následně už čtenáři vybavenému teoretickým základem poradí, jak si vybudovat vlastní paleontologickou sbírku – tedy jaké nástroje bude potřebovat, jak zkameněliny hledat a především, kde je hledat. Zkameněliny se totiž nacházejí pouze v určitém typu hornin, a pokud vyrazíme například do žulového lomu (jako kdysi v dětství autor této recenze), můžeme tam po pozůstatcích dávných organismů marně pátrat klidně do soudného dne.

Co jsme to vlastně venku našli?

Nálezem zkameněliny ale dobrodružství nekončí. Je potřeba zjistit, co jsme vlastně našli, zda jde o zkamenělý pozůstatek rostliny nebo živočicha, o jakou část těla organismu se jedná a podobně. Laibl nadšeně líčí, co všechno se dá z nálezu o dávném organismu vyčíst: v jakém prostředí pravděpodobně žil, jak zhruba vypadal, do jaké skupiny patřil, jaký vedl způsob života, jestli byl například aktivním plavcem, nebo žil přisedle, šlo-li o mořského živočicha, a mnoho dalšího. Leccos koneckonců prozradí už samotné uložení zkameněliny, tedy kde byla nalezena. Díky tomu budeme okamžitě vědět, z jakého období pochází a třeba i to, zda se jednalo spíše o suchozemského nebo vodního tvora.

Nakonec autor pojedná i obecnější biologická témata a seznámí čtenáře kupříkladu s tím, jak funguje evoluce, co nám o jejím průběhu prozrazují právě zkameněliny (a co z principu prozradit nemohou), jak se vytvářejí fylogenetické stromy (stromy života) a co z nich lze zjistit třeba o vztahu ptáků a dinosaurů, jaká byla největší vymírání v historii i co má s evoluční biologií společného Červená královna z knihy Lewise Carrola Za zrcadlem a co tam Alenka našla. Na úplný závěr pak Laibl ještě – již formou přílohy – stručně shrnuje vývoj naší planety a života na ní od prahor po současnost, s důrazem na prvohory.

Nedílnou součástí každé naučné knihy zaměřené na mladšího čtenáře jsou ilustrace. Dobrou představu o tom, v jakém duchu se v případě Příručky skutečného paleontologa nesou, dává už samotná obálka. Ilustrátorka Lucie Raškovová zvolila kombinaci černobílé kresby doplněné odstíny oranžové. Díky tomuto řešení kniha navzdory velkému množství obrázků, jež zachycují vše od fosilií a pravěkých tvorů po výjevy z pracovny i života paleontologa, nepůsobí ani trochu přeplácaně a zároveň si uchovává osobitý, jasně rozpoznatelný a elegantní styl.

Pro koho vlastně autor píše?

Stejně jako u řady jiných titulů určených primárně dětem a napsaných vědci se v případě recenzované knihy projevuje skutečnost, že autor nemá zcela ujasněné, pro koho vlastně píše. Pokud jde o množství a hloubku představovaných informací, zdá se být cílovým čtenářem přinejmenším žák druhého stupně základní školy, který se o téma již zajímá, a v některých ohledech by informace byly nové i pro středoškoláka. Jazykově se však autor občas uchyluje k prostředkům, které by se hodily spíše do knihy pro děti sotva začínající školní docházku. Jednu z ukázek nabízí kapitola o přizpůsobovaní organismů (adaptacích), v níž se na jedné straně mluví o věcech, jako je adaptivní radiace (termín, se kterým se někteří seznámí až na vysoké škole), a na té druhé se používají přirovnání typu: „Organizmy si někdy vyrobí adaptaci z části těla, kterou dříve používali k něčemu úplně jinému. Asi jako vy, když si z ponožky uděláte maňáska na ruku.“ Podobných případů je v knize více, ale jak již zaznělo výše, jedná se o poměrně běžný jev. Autor si zkrátka uvědomuje, že téma není úplně jednoduché, a rozhodne se jej odlehčit, jen k tomu nevolí prostředky přiměřené věku nejpravděpodobnějšího čtenáře.

Uvedená výtka je však na sympatickém výsledku jen maličkatou kaňkou. (Druhou výtkou, která je spíše subjektivnějšího charakteru, je používání varianty slova organismus se z místo s, tedy organizmus, která v tuzemské populárně naučné literatuře není až tak rozšířená, a působí proto i trochu rušivě, ale o chybu se vyloženě nejedná.) Ve všech ostatních ohledech je Příručka skutečného paleontologa originální, čtivou a podnětnou knihou, která na českém trhu rozhodně chyběla. Asi jen málokdo po jejím přečtení nedostane chuť vyrazit na nějaké nedaleké naleziště, aby tam zkusil štěstí. Svazek je navíc menšího formátu, takže není problém si ho na první paleontologické výpravy vzít s sebou a přímo na místě s jeho pomocí zjišťovat, jestli je věc v kameni jen nějaká anorganická příměs, nebo zkamenělý pozůstatek organismu, který žil před stovkami milionů let.