V loňském roce uvedlo nakladatelství Labyrint na český trh francouzskou výtvarnici Rozenn Brécard. Její první autorská kniha s lakonickým názvem Za školou (Le détour, 2022) ve své domovině okamžitě získala řadu pozitivních ohlasů a byla vybrána i na čestnou listinu IBBY. O český překlad se postaral Ondřej Kavalír, jakkoliv textová složka tvoří spíše doplnění obrazové stránky, která vytváří působivou atmosféru, autenticky zachycuje pohyb, dokáže ale zároveň i přesvědčivě vyprávět. O to více je třeba ocenit, jak rafinovaný způsob „otextování“ svého příběhu autorka použila.

Za školou začíná naprosto jednoduchou výchozí situací, která ovšem vede k nekonečným možnostem a nepoznané svobodě. Když dvěma sourozencům ujede autobus směřující do školy, rozhodnou se vyrazit pěšky. Probouzející se rybářská vesnice nabídne dvěma dětem s otevřenýma očima a fantazií příležitost pro dobrodružství. Čtenáře nejspíš nepřekvapí, že děti do školy nakonec nedorazí, zato společně stráví neobyčejně naplněný den.

Atmosféra knihy je inspirována bretaňským krajem Finistère, kam se Rozenn Brécard se svou rodinou přestěhovala z města – i díky tomu její ilustrace působí nesmírně poeticky. Poklidnost přístavů, skal, moře, pěšin i útesů nicméně oživují dvě děti. Příběh začíná ještě před svítáním, a tak v ilustracích tvořených technikou kvaše převažují tmavší odstíny, zejména šedá až černá a různé tóny modré; a ani později není prostředí nijak křiklavé – na rozdíl od dětí v zářivém červeném a žlutém oblečení, jež jsou odlišeny i výtvarnou technikou (autorka k jejich zpodobnění používá pastely). Zářivé barvy jako by navíc suplovaly dětský pohled na svět, jsou totiž vyhrazené momentům pohybu a fascinace – ať už jde o rudý východ slunce, zelenou lodičku, na níž se děti projedou, červený míč, nebo vodítko psa, který za nimi uteče a nadále je provází.

Autorce se daří přesvědčivě zachytit i dynamiku vztahu mezi sourozenci, kteří jsou v celém tom dobrodružství pořád spolu, ale zároveň se neustále popichují, dohadují, načež se zase rychle usmíří a pokračují za dalším nápadem. Právě to zprostředkovávají drobné texty v hůlkovém písmu roztroušené po jednotlivých stránkách. A protože Rozenn Brécard tak suverénně vypráví obrazem, že obvyklého vypravěče nepotřebuje, jsou sdělení vyhrazena postavám – „vezmeme to zkratkou“ – „tak školu už nestíháme“ – „no tak, byla to jenom sranda“ – „nebuď takovej strašpytel“. Objevuje se i řada citoslovcí, a tak se tímto prvkem kromě vizuálních vjemů zpřítomňuje i další smyslová rovina v podobě zvuků.

Prostřednictvím replik dospělých postav, s nimiž se děti setkávají, se opakovaně připomíná realita. Policista v přístavu na děti křičí: „Co tady vyvádíte? Dneska není škola?“ Rybář z loďky zase volá: „Suchozemské krysy ahoj! Dneska máte hodinu mořeplavby?“ Tím ale otázky na školu zdaleka nekončí. Dva dobrodruzi sice potkávají další dospělé, stále se jim nicméně daří unikat – projedou se na loďce, vylezou na útes, prozkoumají skládku plnou nejrůznějších pokladů a nakonec se i vykoupou ve studeném moři.

Ačkoliv tak autorka s pomocí dospělých postav neustále naznačuje, že jde o nestandardní situaci, pro sdělení knihy je mnohem důležitější svoboda. To může při dnešní tendenci za každých okolností děti ochraňovat působit přinejmenším nevšedně. Příběh končí v okamžiku, kdy se za setmění děti objeví zpátky před domem. Důsledky ani rodičovské reakce neznáme a je to tak dobře, zůstává totiž dojem z jednoho opravdu dlouhého dne naplněného nekonečnou volností.