Francouzsky píšící český rodák Pavel Hak (nar. 1962) představuje díky překladům svých předchozích románů do češtiny na tuzemské literární scéně ne snad vysloveně známé, ale přece jen již etablované jméno. Jeho romány se vyznačují vysokou mírou násilí a sexu, leckdy až dosti bizarního, určité pasáže tak mohou u čtenářů vyvolávat znechucení hraničící až s fyzickou nevolností. Zároveň ale Hakovy texty kladou otázky týkající se vážných témat svobody, touhy po přežití či věrnosti vyšším ideálům, pro něž stojí za to umírat. To vše obsahuje i autorovo nejnovější dílo s prostým názvem Autobiografie, které stejně jako předchozí tituly v posledních letech do češtiny přeložil Zdeněk Huml a vydalo nakladatelství Paper Jam.

Tentokrát autor opustil formát sevřeného románu a před čtenáře předkládá několik dějových linií odehrávajících se na různých místech v různých dobách. Anotace knihu popisuje jako románovou fresku, vzhledem k velmi volnému či spíše jen naznačenému propojení jednotlivých kapitol by ale obstálo i označení celé knihy za sbírku povídek.

Vzhledem k výše zmíněné vysoké míře násilí a sexu nepřekvapí, že řada kapitol se odehrává v prostředí, kde lze násilí do značné míry i očekávat, ať už jde o výslechové místnosti gestapa v období kolem atentátu na Reinharda Heydricha, New York a Chicago v období prohibice, či jihoamerické čtvrti ovládané narkomafií. Násilí a sexu se autor ale nevzdává ani v kapitolách situovaných na poklidnější místa. Snad jen dějová linka podaná ich-formou a líčící vypravěčovo dětství na přelomu 60. a 70. let je těchto motivů prosta, třebaže zejména násilí tušíme kdesi v pozadí: pohledem dítěte se dozvídáme o pohnuté historii celé rodiny, kdy část příbuzných byla ve vyhrocené atmosféře po atentátu na Heydricha popravena a dědeček přišel o únorovém převratu o firmičku provádějící elektromontážní práce.

K ich-formě se text vrací ještě v dalších kapitolách (a rovněž v prologu). Přinejmenším u části z nich je však zřejmé, že se nejedná o skutečné autorovy vzpomínky, v jiných případech je bez hlubších znalostí detailů z Hakova života velmi nesnadné určit, zda jde o skutečné osobní reminiscence nebo ryzí fikci, to však ve výsledku není až tak důležité. Přistoupí-li čtenář na autorovu hru, rozvíjí se před ním příběh mladého člověka, jehož sílící nesouhlas s praktikami komunistického režimu vyústí v aktivní ozbrojený odpor a dramatický odchod do emigrace, v níž se jeho život následně odvíjí snad ještě dramatičtěji. Protože je tento příběh rozdělen do několika kapitol, záleží opět do značné míry na čtenáři, zda se rozhodne jej vidět jako jeden ucelený příběh nebo několik příběhů fragmentárních, které spolu nesouvisí.

Vedle již uvedného výrazného podílu scén popisujících násilí a sex, které ovšem až na naprosté výjimky navzdory všem výhradám nelze šmahem označit za samoúčelné, autor zvládá sugestivně vykreslit atmosféru různých prostředí, kde se děj odehrává, a i psychologii postav dokáže na poměrně omezeném prostoru rozpracovat natolik, aby se nejednalo o pouhou plejádu stereotypních figur a klišé. I když jsou hlavními postavami všech kapitol muži, ženy u Haka zdaleka neplní jen roli sexualizovaných objektů: řada z nich zastává v různých kapitolách důležitou roli, někdy se přímo stávají hybatelkami a iniciátorkami děje, na které přítomným mužům nezbývá než v rámci možností reagovat. 

Hak přistupuje novátorsky i k ustáleným narativům o zásadních událostech českých dějin a nahlíží je pod novým úhlem – to platí jak pro dvě kapitoly týkající se posledních týdnů života Reinharda Heydricha, líčené z netradiční perspektivy agenta německých tajných služeb spolupracujícího s českým odbojem (nejedná se o Paula Thümmela, jak by snad čtenář zpočátku mohl očekávat), tak i pro invazi v srpnu 1968, pojatou velmi stručně a nadto poněkud provokativně přirovnanou k angažmá Spojených států ve válce ve Vietnamu.

Autobiografie tak čtenáři předkládá pohled na dějiny 20. století, který jednoznačně lze označit přízviskem „neotřelý“. Nezabývá se až na výjimky konkrétními historickými událostmi, ani se primárně nezaměřuje na tolik oblíbenou roli malých lidí ve velkých dějinách. Zároveň nastavuje zrcadlo lidské přirozenosti, kterou si tak často a rádi idealizujeme, ale v níž se na dně skrývá to nejhorší, čeho je člověk schopen. Hakovi hrdinové jsou do značné míry formováni okolnostmi, v nichž jsou nuceni žít a přežívat, a nezapadají proto do tak lákavého a jednoduchého černobílého vidění světa. Sice v čtenáři jen těžko vyvolají sympatie, ten jim ale nicméně podvědomě přeje, aby dosáhli svého cíle, ať už je jakýkoliv. Hakův románový svět jistě není snadno stravitelný pro každého, pod leckdy dosti nechutným povrchem však na čtenáře čeká pestrobarevná mozaika osudů, nad jejichž protagonisty se jistě můžeme moralisticky pohoršovat, ale patrně bychom sami v jejich situaci nejednali příliš odlišně.