„Vlastně by bylo zajímavé se tady s někým seznámit. Prostě aby se člověk o téhle zemi něco dozvěděl. Třeba najdu někoho i tobě. Jsou tu i starší.“
„Ne, díky! S tím už jsem skoncovala. Být single je mnohem výhodnější. A ten poslední zbyteček sexuality, s tím si člověk poradí i sám. Radši bych měla psa. Malého černého pejska. To by se mi líbilo.“

Na Tinderu, který jsem si založila během lockdownu, mám pořád ještě profilovou fotku, od které jsem si slibovala nejcennější kontakty. Na perském koberci u jedné kamarádky se v tureckém sedu skláním nad hrou Barikáda. Na hlavě mi sedí kamarádčina andulka. Mám brýle a na sobě volný svetr. Úvaha za tím byla oslovit muže, kteří stojí o koníčky a smysl pro humor. Lidi hledající partnerku pro domácí večery nad deskovými hrami. Usedlé nerdy se zájmy typu komiks, vaření nebo LARPy. Žádné hédonistické borce, žádné zkrachovalé feťáky, žádné zmučené duše shánějící pečovatelku, žádné násilníky, žádné narcisy. Většina umělců, jak se člověk časem poučí, nechce mít po boku úspěšnou umělkyni, nýbrž ženu, která zůstane v jejich stínu, bude k nim vzhlížet a ujme se organizování každodenních záležitostí. Žádné levičáky s polyamorními představami o vztazích, kteří využívají kritiku společnosti jako záminku pro zřízení vlastního harému, jelikož párové romantické vztahy jsou přece měšťácký výmysl. Polyamorii jakožto vztahový koncept respektuju, koneckonců se do desetiletí trvajících manželství mnohdy vloudí tak jako tak, jenom se o tom dřív nemluvilo. Tolerovaná bokovka nebo akceptovaná návštěva bordelu, povětšinou z toho profituje muž. Ano, zastánci polyamorních vztahů, kteří se s nejlepšími úmysly pokoušejí praktikovat emocionální odpovědnost, i tací existují. Nicméně takový koncept mi v dospělém životě a při práci na plný úvazek připadá těžko uskutečnitelný. Třikrát týdně partnerské plénum, to je leda pro studentky. Udržovat zdravý heterosexuální vztah je feministický životní projekt, protože být feministka a hetero je samo o sobě rozporuplné, a vlastně potupné. Navíc randím jenom s muži, u kterých není pravděpodobné, že by mě znali coby umělkyni. S doktorandy chemie z Estonska, s rumunskými matematiky nebo britskými ošetřovateli. Setkávají se se mnou nevinně a nepředpojatě jako se ženou, a ne s géniem.

Pro vyhledávání zadám vzdálenost do 50 kilometrů, a když se ukážou první muži, uvědomím si, že bychom na sebe klidně mohli narazit v Rabbitt’s. Homera s Mikem bych o své dostupnosti informovala nerada, proto svou fotku rychle nahradím jinou, kde moc nejsem k poznání. První, asi pětatřicetiletý muž, který se na mě usmívá, je Justin. Má zářivě modré oči a klečí, od hlavy až po paty v maskáčích, na skoleném jelenovi. Rukama svírá paroží, aby hlava mrtvého zvířete hleděla do objektivu. Neživé jelení oči mají zvýšit Justinovu atraktivitu, je tu příslib ragú anebo okrasné lovecké trofeje. V pozadí jezero. Justin je zaměstnaný v armádě, u pěchoty, pěšák pozemních ozbrojených sil s neomezeným přístupem ke střelným zbraním.

Mike, další lahůdka z nabídky na švédském stole mužů Středozápadu, stojí s kamarádem před zarámovaným obrazem vlka. Jsou v loveckém a u nohou jim leží deset zastřelených bažantů, nahoře text: „Vyhráli jsme loveckou soutěž.“ Oba ukazují palec nahoru, což zřejmě znamená první místo.

Jake má zrzavý plnovous a na ruce drží sokola. Dojem je okamžitě pozitivní, protože zvíře ještě žije, sokol mu sedí na rukavici. Na Jakeově tričku je špatně rozluštitelný potisk. Leishmaniac? Zvědavě pátrám na internetu. Leishmaniac, ano, existuje to, jde o lék proti infekčním nemocem u psů. Jakeova charakteristika sebe sama zní: Víra, rodina, outdoor. Motto regionu. Lov, rodina, církev a nezměrná láska k psovi a ke zbrani, působí to, jako by tu všichni v jednom kuse bojovali o přežití, survivalový trénink už od plenek.

Vousatý Cole z Newtonu v prérijní trávě. Kolem něj aranžmá z roztroušených menších paroží, od kterých už hlavy byly odděleny. Konfety z kostí. „Love the Outdoors“, píše se pod fotkou.

Mike z Altoony si kolem krku omotal živého hada, hadí hlava mu spočívá na prsou. Zatímco ostatní muži si stříhají vlasy po vojensku nakrátko, on má klasický mullet: zpod baseballové čepice mu trčí nefalšovaný vpředu-byznys-vzadu-párty-účes. V Berlíně se to nosí už zase, v Iowě pořád ještě.

Tim jako jediný na sobě nemá maskáče. Je ve sportovních kraťasech, tričku bez nápisu a míří flintou divačce přímo mezi oči.

Franky natahuje k objektivu předloktí, kde má vytetovaný růženec. Druhou rukou objímá sám sebe, přičemž vrhá do objektivu oplzlý postelový pohled, který naznačuje problém s pervitinem. Jeho koníčky jsou country a tetování.

Nick má s sebou na lovu malé dítě, kterému zakrývá obličej vytažený tlustý nákrčník s maskáčovým vzorem, vidět jsou jenom oči.

Colter z Bentonu je Staff Sergeant. Na krku mu visí kulomet.

Ohromeně mobil odkládám. „Asi to seznamování přece jenom nechám být.“

Christiane si nasadila brýle na čtení a luští nějaký hlavolam z Zeitu z předminulého týdne. „Co jsem ti říkala,“ zamumlá, aniž by zvedla oči.

Posledním swipem objevím Kennyho. Sedí v tričku Guns N' Roses a se staženými kalhotami na záchodě. Boxerky, které mu visí na lýtkách, zdobí potisk plamínků. Má dlouhé šedé vlnité vlasy, kovbojský klobouk a na krku stříbrný přívěsek ve tvaru štíra. Fotka je upravená tak, že okolo něj hoří oheň. Vtipálek.

„Podívej, Christiane, tomuhle bude šedesát. Možná přece jenom něco pro tebe.“
Christiane se podívá na displej: „Proboha, už s tím přestaň, prosím tě.“
„Co jako, má aspoň smysl pro humor. A umí upravovat fotky, takže minimálně kreativita vás spojuje.“
„Steffi, prosím, nescházej se s nikým. Takoví tě možná zastřelí, když je odmítneš.“
„No, máš pravdu, nad tím bych se měla zamyslet. Nechám teda Kennyho být, třeba si to ještě rozmyslíš.“

s. 98–103

 

Pohodlně dojedeme k přístavu. Všechno je zabetonované a depresivní. Jako vlna se přese mě převalí menstruační bolest. „Áááá!“ Jediné, co je široko daleko hezké, je malá oblázková pláž s naplaveným dřevem. Stéblo, ke kterému se upnu. Zas až tak se mi nelíbí, ale Christiane je šťastná, zvedá nos do vzduchu. „Mmm, tady to voní.“ Vypadá jako holčička. Šťastná a svobodná. Huckleberry Rösingerová.

Protože je pěkné světlo, udělám několik melancholických fotek Christiane na molu. Hledí do dáli. „Kontrola,“ křikne, když chci mobil vrátit do kapsy, a lačně snímky prochází. „Aha. Aha. Tohle ne. Tohle taky ne. Tohle smazat. Tohle ROZHODNĚ smazat. Tohle mi můžeš poslat.“

„Ta první je přece parádní,“ říkám. „To měkké světlo dělá dobrou pleť.“
„Dobrá pleť nikoho nezajímá, chci tu, kde vypadám nejštíhlejší. Tahle je výborná, tam vypadám fakt hubeně,“ odpoví šťastně.
„Jo, jak po chemoterapii.“ Ani na stará kolena ta posedlost hubnutím nepřejde, pomyslím si, naplněná obavami z budoucnosti. „Ve stáří přece člověk vypadá líp, spíš když je kapku oplácanější.“
„Pošli mi prosím tě tu hubenou modelkovskou fotku přes WhatsApp, přepošlu to rodině.“

s. 158

 

Christiane už zase celá zasněná hledí přes vodu a dává se do zpěvu.

Mississippi,
I’ll remember you.
Whenever I should go away,
I’ll be longing for the day,
When I will be in Greenville again.
Mississippi,
You’ll be on my mind.

„To hráli v sedmdesátkách pořád v rádiu.“ Přeletí nad námi ohromné ptačí hejno. „To jsou pelikáni?“ ptá se Christiane uchváceně. „Myslím, že jo,“ odpovím mateřsky. Malá Christiane má radost. Ptáci v letu vykrouží smyčku a teď jsou vidět víc zblízka. Několik z nich přistane na protějším břehu. „Pelikáni! To je nádhera.“ Sledujeme, jak si vytřásají peří. Bílí ptáci mají tu a tam růžová peříčka, jako by používali růž. Ze zobáků jim visí nařasené vaky, tenké a žilnaté jako pokožka varlat.
„Ještě nikdy jsem pelikány v přírodě neviděla,“ říká Christiane. „Nemůžu tomu uvěřit.“

Protože je šťastná ona, jsem šťastná i já. Nadšeně přihlížíme přírodnímu divadlu. Potom Christiane rozepne svoji tašku přes rameno a vytáhne z ní rybku, netuším, kde ji vzala. Šupiny se lesknou ve slunci a rybka páchne. Visí Christiane z dlaně, třpytivá a bez života. Christiane pozvedne ruku a hlasitě zazpívá: „Mississippi, roll along until the end of time.“ Skoro to zakřičí.

Jeden pelikán, největší ze všech, si jí všimne, jako by byl začarovaný, zvedne hlavu a opustí své hejno. Vyletí směrem k nám. Je to šílenství.

„Christiane, co hodláš dělat?“ zeptám se, ale ona má horečnatý pohled, neslyší mě. Uhýbám před zvětšujícím se zvířetem, couvám o několik metrů, Christiane prostě zůstává stát. „Mississippi, you’ll be on my mind.“
„Buď opatrná, Christiane!“ volám na ni. Ale pohybuje se jako v transu. Pelikán je už nadosah. Pár metrů před ní se elegantně snese k zemi a zůstane stát. Naprosto klidný. Hledí na ni. Potom k ní dojde, vypadá to, jako by se usmíval. Zvolna se zobákem natáhne po rybě v Christianině ruce. Ta mu poškrábe peříčka na hlavě, potom ho pohladí po vaku na zobáku.
„Mississippi, you’ll be on my mind!“ zpívá teď tiše jako ukolébavku. Pelikán zatřepotá křídly, ucítím závan vzduchu v obličeji. Christiane se k němu přiblíží ještě víc. Zvedne nohu, pootočí trup a nasedne mu na hřbet.
„Christiane, co to děláš?“

Jen se tiše zasměje. Mezitím se zastavují i další výletníci. Pelikán mává křídly a vznáší se s Christiane na hřbetě do vzduchu. Ta zpívá čím dál hlasitěji: „Mississippi, I remember you… hahaha.“ Kolemjdoucí žasnou, potom tleskají. Ti dva stoupají pořád výš, zpěv utichá. Jsou už tak daleko, že se ve slunečním světle rýsuje jen silueta ptakojezdkyně. Oblohou plují oblaka. Ti dva se vznášejí nahoru a dolů v jemných vlnách. Je slyšet kejhání ostatních ptáků. Čas jako by se zastavil.

Pomalu se zase přibližují, zpěv sílí. „Mississippi.“ Ten pohled je směšný i překrásný zároveň. Pelikán zlehka přistává. Výletníci jásají. Christiane se smíchem seskočí z ptáka, obejme ho, krátce na sebe pohlédnou, on zachrochtá a zase trhaně odletí. Christiane si obírá peříčka z bundy. Pohled má rozrušený a šťastný. Pták je už zase maličký, jako by tu nikdy nebyl. Výletníci si jdou po svých.

„Uf,“ ozve se Christiane a dodá: „Vyfotila jsi nás?“
„Ne, bohužel, bylo to celé hrozně rychlé.“
„Ach jo. To je škoda.“

Přikývnu a rozhodneme se, že se po téhle zkušenosti půjdeme najíst na hlavní. Nabízejí se burgery. Burgery byly zatím pokaždé v pořádku. Burgery v Americe umějí.

„Člověče, tohle mi ale bez fotky nikdo neuvěří,“ řekne Christiane vyčítavě.

s. 160