Úvodem je nutné připomenout, že Žižka není v pojetí japonského komiksového tvůrce tím obdivuhodným bojovníkem proti přesile, zaníceným obráncem husitské víry, čestným a spravedlivým mužem, jak jej většinou vnímali čeští umělci. Kóniči jeho postavu od prvního dílu problematizuje – a zatímco v Česku se ujalo přízvisko „liška ryšavá“ pro císaře Zikmunda, který v tomto komiksu působí dosti posmutněle a odevzdaně, onou ústřední liškou dosavadního děje byl právě Žižka, který k prosazení svého neváhá použít různých úskoků, ba i vraždy.

Vynalézavá práce s prameny

Devátý sešit se ve flashbaccích vrací do jeho mládí a zrání, líčí jeho první bojové úspěchy i vznětlivost, když ve vzteku zabije cenného válečného zajatce, za kterého mohli on i jeho zchudlá šlechtická rodina dostat velké výkupné. Dojde i na fiktivní setkání s Janem Husem, kterého dokonce může Žižka zachránit z Kostnického vězení, kdyby se ovšem mistr Jan nerozhodl stvrdit pravdivost svého učení veřejnou obhajobou i s rizikem mučednické smrti. Žižka, který byl dosud druhou hlavní postavou příběhu a rozhodně figurou, k níž se všechny ostatní vztahovaly, přitom umírá nikoliv až na konci svazku, ale v předposlední kapitole. A samozřejmě dramatičtěji, než jak to známe z historických pramenů – nejasná nemoc přece jen není dostatečně atraktivní.

Kóniči nicméně z historických pramenů docela zodpovědně čerpá, jen tu jednotlivým aktérům husitských válek rád dává jiný význam a role. Tak například v šestém a sedmém díle se husité střetli s kumánskými jezdeckými oddíly, které dokázaly vyzrát na vozovou hradbu. Kumáni se sice v té době ve vojscích císaře Zikmunda objevovali, ale rozhodně ne v tak významné míře, Óničimu se jen hodila jejich proslulá krutost a násilnická povaha. Jan Jiskra z Brandýsa a János Hunyadi sice věkem odpovídají hrdinům z komiksu, ale husitských válek se počátkem dvacátých let rozhodně neúčastnili. Nicméně nejen čtenáři mang rychle pochopí, že autor potřeboval pro své mladičké hrdinky odpovídající mužské protivníky, a ocení, že si je nenavymýšlel, ale že variuje osudy skutečných osobností, které by se možná mohly přihodit – ostatně japonské publikum po tom příliš pátrat nebude. Český, případně evropský čtenář pak musí ocenit, jak vynalézavě exotický tvůrce pracuje s osobnostmi středoevropských dějin patnáctého století.

Šárka, Vlasta a kamarádky ze sboru andělů

V centru pozornosti jsou ale samozřejmě ženské hrdinky, především stále ještě mladičká Šárka, jejíž dětské vzezření se téměř nemění, navzdory tomu, že už se (v minulém díle) stala matkou. Dítě nicméně musela opustit a v aktuálním sešitě již znovu bojuje na vozové hradbě, spolu se svým vzorem, brilantní šermířkou Vlastou, a kamarádkami ze sboru „andělů“, mladých dívek, které svým zpěvem známé husitské písně dodávají bojovníkům kuráž a posilují jejich víru v kalich i Boha.

Při devátém pokračování si už lze všímat některých prvků Kóničiho kresby. Ne, že by byla něčím mimořádně výjimečná, jde o standardní snad, trochu méně stylizovanou mangu. Ale ukazuje se, že kreslíř rád portrétuje své postavy, zejména en-face. I při dialozích bývají postavy nejčastěji obráceny čelem ke čtenáři. Platí přitom, že vizuálně zajímavější jsou mužské postavy, nejlépe ty starší – začíná to nevyzpytatelným Žižkou, pokračuje bizarně hrozivými veliteli císařského vojska a končí kališnickým šlechticem Švamberkem s karikovaným předkusem. Čím mladší je postava, tím krásnější se ji snaží Óniči nakreslit, přičemž jemné a hladké tvářičky dívek z andělského sboru se brzy začnou plést, jak vyhlížejí podobně. Možná i proto je autor občas skoro škodolibě nechá trpět.

Aktuální sešit může být pro děj série svým způsobem přelomový, protože hlavní hrdinka tu ztrácí důležité vzory a mentory. My dobře víme, že husité i po Žižkově smrti ještě dobyli mnohá velká vítězství a rozšířili své učení (i vojenskou sílu) i daleko za hranice českého království. Ale jakou roli v tom ještě bude hrát pohledná střelkyně, zpěvačka a čerstvě také matka Šárka, je čím dál méně předvídatelné.