Název dětské publikace Michala Štěpánka Malá kniha o velkém žbluňk spolu s ilustrací kruhů na vodní hladině na přebalu prozrazují, že se autor bude zaměřovat na v podstatě banální dětskou zábavu, a sice házení kamínků do vody. Jak už je však u nakladatelství Lux obvyklé, nejedná se o žádnou plytkost k pousmání, nýbrž o kvalitní dílko podporující psychický, etický i estetický rozvoj dětských čtenářů. Kniha zdařile kombinuje jednoduchý příběh sympatické české rodinky, faktografické informace o kamenech, jazykový humor, neotřelé nápady k dalším aktivitám a také poezii.

Čtyři ruksaky, jeden táta, tři děti

Středobodem vypravování je vedle házeného kamínku tatínek se třemi dětmi a ti se společně vydávají vlakem na túru ke zřícenině, kde na ně čeká spaní pod širákem. Ztělesňují prototyp tradičních českých výletníků vandrujících za volných letních dní, kdy mohou děti zažít trochu nepohodlí a dobrodružství bez přítomnosti maminky. Během pochodu vzniká prostor k povídání, kladení otázek, seznamování s přírodou (kamínek v botě), fyzickému výkonu (výšlap do kopce) a nakonec dojde i na zaslouženou odměnu. Tu představuje společná pohádka, ve které hází malá dívka do moře stále těžší kamínky a naslouchá zvětšujícímu se žblunknutí. S posledním balvanem už ale nehne a postupně jí, stejně jako v pohádce o veliké řepě, přichází na pomoc ostatní členové rodiny – například i moderní dědeček s trekingovými holemi. Všichni však nejprve chybně zkoušejí balvan nadzvednout samostatně, a teprve až když spojí síly, podaří se jim kámen odhodit a skvěle se přitom pobavit. Po pohádce děti spokojeně usínají – jak jinak – „jako když je do vody hodí“.

Vyprávění má rámcovou kompozici a probíhá formou komiksu, obrazové knihy a flipbookové animace, tedy fázovanou řadou obrázků, které se při rychlém otáčení stránek proměňují a vytvářejí iluzi pohybu.

Rychlé, zkratkovité tempo příběhu zejména v úvodní části evokuje styl narace britské klasiky Jdeme na lov medvědů (1989, česky 2001) Michaela Rosena (nar. 1946): „Jdeme na lov medvědů. Chytíme pořádně velikého. To je dneska ale krásně. Vůbec se nebojíme.“ V Malé knize o velkém žbluňk zní úvodní slova: „Jedeme rychle a díváme se do krajiny. Vidím vodu. Já hrad. Kdy vystupujeme. Teď! Kudy? Tudy!“ Obě knihy pojí také důraz na onomatopoická slova a citoslovce: v Rosenově vyprávění se rodinka vydává na hon na medvěda a prochází různými částmi krajiny, jež vyluzují rozličné zvuky („čvachty čvacht“, „fúúú, húúúú“, „cákyty cák“), zatímco ve Štěpánkově dominuje zvuk jediný – plesknutí kamene do vody.

„Házení kamenů se může stát i neházením“

Autor horuje o pestré paletě libých žblunknutí házených oblázků, čímž učí vnímavosti, zpomalení a uklidnění myslI. Rozličné kategorie šplouchnutí objeví čtenářovo bystré oko v závěru knihy při obrazovém popisu deseti technik hodu, jež sahají od klasických komiksových zvuků „šplouch“, „cák“, až po novátorské „šplocht“ nebo „žab žab žab“. Kromě technik hodu na čtenáře na konci čekají další poznatky o kamenech. Nechybí krátký popis „Největšího žbluňku na Zemi“ při pádu asteroidu Chicxulub, žbluňkací hry ve vodě i na suchu nebo poznámka o tom, že se nám kámen určený k hodu může zalíbit natolik, že si jej necháme nebo darujeme bližním. Kniha o žblunknutí by nebyla úplná, kdyby v ní nezaznělo slavné haiku Macua Bašó o žábě skákající do rybníka, což si básník a milovník východní poezie Štěpánek nenechal ujít.

Formátem i rozsahem sice malá kniha, obsahově a esteticky (vynikající kombinace jednoduchých barev a styl ilustrací Kateřiny Illnerové) ovšem s velkou přidanou hodnotou. Je psána s lehkostí, milou nostalgií a s důrazem na jednoduchost. Publikace zaujme svým provedením a humorem i dospělé čtenáře, což potvrzuje například úsměvná informace z medailonku tvůrčího dua – autor se narodil ve stejném roce, kdy byl natočen film Žbluňk, a ilustrátorka zase v roce, kdy byla vydána Léčivá síla kamenů Liz Simpsonové. Z knihy číší radost, chuť k výletům a užívání obdobné rodinné idylky v přírodě.