Básnířka a esejistka Marija Stěpanovová (nar. 1972) sleduje v autobiografické knize spisovatelku M. pobývající po ruském útoku na Ukrajinu v zahraničí. Na půdorysu cesty, která se nevyvíjí podle plánu, rozehrává symbolický příběh o útěku z vlastního života. Tematizuje věčnou otázku spisovatelů v emigraci – o čem a jak psát? Jak se vůbec stavět ke své zemi, když by si přála se od ní odstřihnout nebo se do ní za jiných okolností vrátit, ale není to možné. Podobně vyvstává i tázání po tom, jaká část viny spočívá na těch, kteří z totalitního státu odešli. Ruský útok na Ukrajinu zde figuruje jako neodbytné memento, které se M. stále připomíná: „Veškerá její činnost se teď omezovala na čtení válečných zpráv a novinek.“ (s. 30) Protagonistka vzpomíná na běžný život v Rusku (tedy „v břiše bestie“, jejíž součástí tak lidé současně jsou i nejsou) a zároveň vnímá, že to není omluva ani ospravedlnění toho, co se děje. Nedůvěru v ní nyní budí samotný rodný jazyk: „Kdovíco v něm v této vteřině říkali její spoluobčané, kteří se vydali bojovat do sousední země.“ (s. 49)

Stěpanovová na začátku novely při líčení situace M. pojmenovává prožitek exilu: „Chtěla pochopit, čím teď je a co by se sebou chtěla udělat – v co by se chtěla proměnit, chcete-li, protože být tou, kterou byla dřív, už se odnaučila.“ (s. 30) Připomíná tak generace autorů-emigrantů, kteří se tuto zkušenost snažili formulovat: Vladimir Nabokov, Josif Brodskij, Witold Gombrowicz, Sándor Márai, Ivan Diviš, Petr Král, Czesław Miłosz a další. Pro M. není možné být nadále ruskou spisovatelkou a nereflektovaně a jako doposud automaticky používat jazyk, jenž je nyní spojený s kulturou lidí, kteří vraždí obyvatele jiné země. Setrvale však v zahraničí tuto nálepku nosí a jezdí na besedy, i když se na nich více debatuje o ruské politice a společnosti než o jejích knihách. Proto když se souhrou okolností ocitne bez spojení s okolním světem v cizím městě, rozhodne se nechat „náhodu, která ji potkala, trvat, dokud to půjde“ (s. 75), a spojení nenavazovat. U M. se projeví touha opustit svůj dosavadní život, stává se z ní tabula rasa a může být, kým chce a jaká chce (což je explicitně zachyceno v závěru změnou jména).

Hlavním zobrazovaným a sugerovaným prožitkem je nejistota protagonistky, nedůvěra v sebe samu, nejasné sebe-vědomí, křehkost vůle (vystižená ve scéně s bezdomovci, jimž mechanicky přenechá své jídlo). „Pocit neustálého pádu“ (s. 51). M. symbolicky ztrácí a zapomíná své osobní věci, události se dějí mimo její kontrolu, nechává s sebou postrkovat jinými aktéry: „Málem si už nevšimla, že spolubesedník jí už začal tykat.“ (s. 46) Skutečnosti se jí stavějí samy do cesty, ona je pasivně přijímá: „Grandhotel Petuch se před ní objevil sám, bez sebemenšího úsilí z její strany.“ (s. 70)

Spisovatelka M. nemá jasný cíl, její myšlenky proto bloudí po různých stezkách a zákoutích. Opakovaně se v novele vyskytuje scéna, v níž si hrdinka vybavuje obsahy jiných knih (s. 17, 53, 77, 104, 133, 156 ad.). V první rovině se jimi odkazuje na referenční texty, k nimž se tak Stěpanovová vztahuje; zároveň však fungují jako zárodky příběhů, které sama M. nezažívá. Trik dlouho postupuje kupředu bez výrazné zápletky, je založen na potkávání – lidí, vzpomínek, myšlenek, budov. Alena Machoninová v doslovu píše o proměně jazyka Mariji Stěpanovové: „Je nečekaně prostý. Na rozdíl od své poezie ho Stěpanovová nepodrobuje žádným experimentům. Pečlivě váží slova, aby nezraňovala…“ Styl Triku tak trochu působí, jako by se autorka učila znovu psát, jako začátečnická próza z kurzu tvůrčího psaní – autobiografická, překombinovaná, plná „náhodných setkání“, návratných motivů (zde labutě), těžko uvěřitelná, jazykově či kompozičně nezajímavá. Pokud o takovouto plochost autorka usilovala, není úplně jasné, z jakého důvodu. Spíše je to další z výrazů onoho znejistění všech dosavadních jistot, i jazykových a literárních.

Přelom v příběhu přichází, když M. doputuje k cirkusu, náhodně vyslechne rozhovor dvou artistek a sama je osloví. Rozhodnutí účastnit se cirkusového čísla je klasický acte gratuit, nemotivovaný akt vyvěrající z jakési iracionality, chůze po hraně možného, momentálního rozhodnutí. Po nostalgickém prožitku v cirkusu, vracejícím M. do dětství („v kouzelném novém světě, který k ní byl naprosto lhostejný, spisovatelka M. jako by definitivně upadla do dětství nebo vypadla ze sebe“, s. 101), se čtenář ocitá téměř v žánru přiznaně neumělé sentimentální novely, kde se „přirozeně“ setkávají postavy, které se „mají“ potkat, bez okolků spolu hovoří o rodinných záležitostech, tráví den v bezčasí, jako by neměly žádné povinnosti. V této chvíli je M. schopna bezděčně pojmenovat i to, že celé to beznadějné tápání je spění k sebevraždě (s. 126), respektive kroužení kolem ní jako jedné z variant, jak opustit svou dosavadní rigidní existenci, v níž nechce pokračovat, ale společnost ji do této pozice nadále automaticky tlačí.

Úniková hra, kam M. zabloudí s náhodným společníkem (ale i cirkusové číslo v sarkofágu), je pouze mdlým symbolem onoho hledání východiska v ustrnulé životní situaci. Jakmile skončí iluze anonymity a nového života bez minulosti, rozplývá se i beztížný stav, v němž M. lehce činila rozhodnutí bez ohledu na možné důsledky.

Otevřený konec, v němž není zřejmé, zda se M. podařilo svou dosavadní identitu ruské spisovatelky a pohodlnou existenci opustit, jen potvrzuje bezradnost, která dýchá z celé novely. Vyprávění se točí kolem hledání nové identity, snahy vymanit se z nekomfortního neurčitého stavu. Trik však není oslavou tohoto vykořenění a permanentního žití „bez vlastnosti“, tak jak ho ve své knize Bezedno (1992) vylíčil další slavný emigrant Vilém Flusser, ale naopak líčením onoho skličujícího tápání. M. nepřitakává fluidnímu, roztěkanému a znejisťujícímu bytí otevřenému jakýmkoli možnostem, ale touží někým být – a v současné situaci kýmkoli jiným než „ruskou spisovatelkou-emigrantkou“. Je otázka, zda je v závěru akcentovaný kočovný život, koncentrující v sobě množství významově zatížených motivů (tarot, slepota, pes se žlutýma očima, sarkofág, peří, židovství), řešením na začátku tematizované otázky exilu, nebo jen přehnaně hyperbolizovaným gestem zavržení konformního života.