Umělá inteligence se stále více stává součástí našeho každodenního života a častým předmětem debat, jedním z nejžhavějších témat současnosti. Nicméně to neznamená, že by o příbuzných tématech, zvláště umělých a v nějakém smyslu autonomních strojích, nefantazírovali lidé odedávna. Jeden z prvních robotů, i když jej tak autor nenazývá, se tak objevuje už v Iliadě, když Homér popisuje, jak si bůh Héfaistos zhotovil automatické trojnože, „ke každé jejich noze pak připojil kolečko zlaté, / aby mu do schůzí bohův i samoděk dojeti mohly, / odkudž by na místo své zas jezdily – hotový zázrak“. Historii podobných fiktivních návrhů i konkrétních realizací, od piškvorek a počitadel až k ChatGPT a úvahám o tom, jak v současnosti zpomalit rozvoj AI, přehledně shrnuje Kniha o umělé inteligenci. Od středověkých robotů k neuronovým sítím. Napsal ji americký vědecký novinář Clifford Alan Pickover, autor i dalších přehledových publikací o dějinách přírodních věd, matematiky a fyziky.

Jeho nejnovější česká kniha sestává z více než stovky chronologicky seřazených krátkých, hutných hesel. Najdeme v nich třeba bronzového obra z řecké mytologie jménem Talos, který měl jen jeden vnitřní orgán – žílu, která mu vedla od krku až ke kotníku. Podle jedné legendy Talos vinou čarodějnice zešílel, vytrhl si hřeb uzavírající žílu, jeho speciální krev se z ní vyřinula „jako roztavené olovo“ a on zahynul. Nechybí zakletý hrad s armádu robotických měděných rytířů z příběhů o Svaté grálu či Golem.

Za dobu asi tří tisíc let, které kniha zahrnuje, se ovšem k tématu vyjadřoval nebo se v něm realizoval leckdo. Autor tedy musel vybrat jen některé hlasy a vynálezy. Tak svoje kapitoly mají Frankenstein a R.U.R., ale nikoli v úvodu zmíněný Homér ani Heinrich von Kleist a jeho slavný spis O loutkovém divadle, v němž velebil pohybující se stroj – loutku a uvažoval o ideálu jednoty vědomí s tělem, člověku nedosažitelné strojové dokonalosti loutky.

Pickover dále připomíná, že v pozdně středověké a raně novověké Evropě se objevily různé automaty spojené s církví, od automatických Kristů až po mechanické ďábly a satany, stroje, které vydávaly zvuky a vyplazovaly jazyk. Například v patnáctém století byla v jednom anglickém opatství umístěna „mechanizovaná podobizna Ježíše na kříži zvaná Kříž milosrdenství, která pohybovala očima, rty a dalšími částmi těla“. Ovšem stranou už ponechal obdobné počiny moderní, například že v Německu byl roku 2017 představen speciální robot BlessU-2, který věřícím v několika jazycích žehnal. (Rovněž v Japonsku existují roboti, kteří plní náboženské či ceremoniální funkce.)

Autor také ukazuje, že prazáklady automatů, které tvoří umělecké dílo, nebo to alespoň simulují, jsou rovněž staré: už v roce 1821 německo-nizozemský vynálezce Dietrich Winkel (1777–1826) představil veřejnosti přístroj zvaný „componium“, automatické mechanické hudební varhany, které dokázaly komponovat zdánlivě nekonečné variace na hudební téma. V současnosti je už ovšem podobných digitálních nelidských tvůrců nespočet…

Obecněji kniha představuje několik základních přístupů vzájemného vztahu či poměru člověka k robotům a AI, které se ale v různých obměnách v dějinách stále vracejí. Podle jedné interpretace lze i člověka pojímat jako pouhý stroj mezi dalšími stroji: například Nikola Tesla věřil, že lidé jsou pouhými automaty, které reagují na vnější podněty a podle toho myslí a jednají.

Jiní problém vnímají darwinisticky. Kupříkladu anglický spisovatel a polyhistor Samuel Butler (1835–1902) ve svém eseji „Darwin mezi stroji“ varoval: „Sami vytváříme své vlastní nástupce; denně usilujeme, aby byla jejich fyzikální organizace sofistikovanější; denně jim dáváme větší sílu a důmyslnými vynálezy jim dodáváme samoregulační schopnosti… V průběhu let zjistíme, že jsme méněcennou rasou.“

Další nejsou tak pesimističtí a zdůrazňují, že co do praktických schopností umělé stroje stále pokulhávají, a to i doslova. Konstatují, že kupříkladu během dosavadních vesmírných cest bylo jednodušší vytvořit počítačový program, který by dovedl kosmickou loď na Mars, než sestrojit robota, který by byl schopen pohybovat se v nerovném terénu tak, aby obratností „aspoň vzdáleně připomínal kozla.“ V tomto pohledu se s nimi můžeme doplňovat, mohou být našimi spolupracovníky, případně i zdrojem inspirace.

A další přístup hledá v digitální sféře všudypřítomné a vševědoucí božstvo, k němuž se stále více lidí uchyluje pro radu či pomoc, případně nadlidskou bytost, v níž tuší záblesky transcendence. Jsou totiž myšlenky a vize, které nás nikdy nenapadnou a které nám může AI radikálně otevírat: „Právě na tomto mlhavém, závojem zahaleném rozhraní mezi lidskou realitou a realitou mimo ni můžeme nalézt posvátno, které někteří mohou přirovnat k tanci s umělými bohy.“ (Autor má pravděpodobně na mysli jiný typ vhledů než ty, které šířil slavný „paranoidní android“ Marvin ze Stopařova průvodce po Galaxii. Jak známo, jiný robot, kterému vyložil svůj názor na vesmír, spáchal sebevraždu.)

I když co se týká hodnocení samotného člověka, zdá se nejpravděpodobnější konstatování amerického informatika Edwarda Fredkina, že naše mysl není nejpodobnější ani bohu, ani počítači: „Nejvíce se podobá mysli šimpanze a je navržena tak, aby se vyznala v džungli nebo na poli.“ A doplnit zde můžeme další pohled, který v knize příliš zastoupen není, totiž že roboti a AI  jsou našimi výtvory a různými způsoby se v nich odrážíme; podle americké socioložky Sherry Turkle jsou „zrcadly, v nichž se poznáváme“. (A často to ovšem nemusí být úplně hezký pohled, jako když experimentální chatbot Tay z roku 2016 do sebe pomyslně „nasál“ rasistické a sexistické postoje lidských diskutujících a musel být 16 hodin od spuštění vypnut.)

I když se autor snaží vyjadřovat spíše optimisticky, nad stránkami knihy čtenáře napadají znepokojivé otázky. Jak velká je šance, že dalších tři tisíce let dokážeme rychle se zdokonalující roboty udržet v roli užitečných spolupracovníků, nebo že se pro nás AI stane milující matkou, která se o nás bude starat jako o svoje o něco hloupější děti, jak tvrdí vlivný český vývojář a výzkumník na poli umělé inteligence Jan Tyl? Nebo nás čeká chaotická budoucnost, v níž budou autonomní AI, každá s odlišným charakterem, zápasit mezi sebou navzájem a lidé budou jen s úzkostí poznávat výsledky tohoto zápolení, protože jeho průběh pro nás bude neviditelný či téměř nepostřehnutelný, jak předpovídá Kyšova detektivka Syndikát? Kdy AI napíše knihu o své historii ze své vlastní perspektivy? A bude v ní člověku přiznáno významnější místo než v poznámce pod čarou?     

Jestliže už dosavadní dějiny AI byly celkem bohaté, jejich budoucnost bude ještě košatější a ještě méně přehledná…